Hybrid Nightmares - The Second Age

Hybrid Nightmares – The Second Age

Hybrid Nightmares - The Second Age
Země: Austrálie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 20.4.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Brimstone Entertainment

Začínám mít dojem, že bychom měli více sledovat australskou metalovou scénu, neboť ta v posledních letech vyvrhla hned několik zajímavých kapel. Pokud snad čekáte, že Hybrid Nightmares jsou další v řadě, máte bohužel pravdu jen částečně. Co si však zaslouží pozornost každopádně je forma, jakou se Australané rozhodli svou hudbu vydávat. „The Second Age“ je druhé ze čtyř EP, které se ukáží světu letos a které dohromady tvoří čtveřici „dob“, doprovázených souvislým příběhem (což nemohu potvrdit ani vyvrátit) a působivou grafikou. Pokud však čekáte, že po vydání čtvrtého disku alba seřadíte za sebe a dostanete jeden dlouhý opus, asi vás zklamu. „The Second Age“ totiž je až příliš podobné prvnímu dílu „The First Age“ a navíc mezi prvními dvěma díly naprosto chybí přirozené přemostění a těžko říci, zda to v dalších dílech bude lepší.

Pokud však opustím širší kontext čtyřdílné série a zaměřím se na mně svěřený druhý díl, mohu rázem mnohem víc chválit než kritizovat. Hybrid Nightmares hrají metal v onom moderním pojetí, v němž nevíte, kde končí death či začíná black a který je navíc jen jedním z několika precizně spojených hudebních směrů na desce. Vedle instrumentálního intra „Lost“ a akustické „Only the Dead Know“ desce vévodí trojice úderných skladeb. Hybrid Nightmares rozhodně posluchače nešetří, a tak z rychlého tempa téměř nepolevují. Výtečné vokály spolu s melodickou prací kytar ale dokazují, že i tvrdší metal může být nesmírně zábavný a chytlavý. Uvnitř jednotlivých skladeb nalezneme i příjemná ozvláštnění, například v podobě basového sóla v „In the Labyrinth“ či některých překvapivých folkových motivů v „And Reach the Stars“. Vše navíc v každé skladbě doplňují povedená kytarová sóla.

V rámci skladeb je tak každá jednotlivost v pořádku, jenže jako celek je „The Second Age“ možná příliš usedlé. S geometrickou precizností si skvěle sehraní a instrumentálně zruční hudebníci troufli pouze do míst, kde již bylo mnoho kapel před nimi. Přičtěme k tomu onu nejistotu ohledně funkčnosti čtyřalbového konceptu (už jen poslech prvních dvou dob v řadě není nikterak zábavný, těžko tak očekávat, že to zbylá dvě alba změní) a máme zde počin, který je sice hudebně dobrý, ovšem vytvořený kapelou, která takříkajíc postrádá perspektivu. Zda tak „The Second Age“ stojí za poslech, nechám na vás.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.