Korn - The Paradigm Shift

Korn – The Paradigm Shift

Korn - The Paradigm Shift
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 8.10.2013
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Prey for Me
02. Love & Meth
03. What We Do
04. Spike in My Veins
05. Mass Hysteria
06. Paranoid and Aroused
07. Never Never
08. Punishment Time
09. Lullaby for a Sadist
10. Victimized
11. It’s All Wrong

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američtí Korn mají za sebou poměrně bohatou kariéru, již korunuje celkem jedenáct desek, které kapela dokázala za dvacet let své existence úspěšně vyprodukovat. Velcí Korn, kterým se povedlo výborně nastartovanou kariéru totálně pohřbít pod brak několika minulých alb. Světoznámí Korn, kteří jsou schopni vyprodávat sportovní haly, ale posledních cirka deset let nevydali v podstatě nic pořádného. Zakladatelé celé jedné odnože moderního pojetí metalu přicházejí po dvou letech s novinkou nesoucí název “The Paradigm Shift” a dopředu předesílám, že se nejedná zase o tak brutální provar, jak možná leckdo po zveřejnění singlu “Never Never” předpokládal. Už bylo taky na čase.

Studiová tvorba Korn byla na vrcholu někdy před deseti lety v období vydání kultovní fošny “Take a Look in the Mirror”. Na onu desku vzpomínám s nostalgií a musím konstatovat, že od té doby mě Korn kvalitativně obcházeli výjimečně dlouhou oklikou. Konkrétně poslední dva železné hřeby do dubové rakve – “Korn III: Remember Who You Are” (jež slibovalo hodinky s vodotryskem a nakonec neuvěřitelně propadlo díky hromadě usopleného hnoje, kterou na sobě přineslo) a experimentální dubstepová “The Path of Totality” (kterou snad ani nebudu komentovat) – se rovnaly poměrně rozměrné tvůrčí tragédii a od aktuální “The Paradigm Shift” po nich snad nikdo už doopravdy nic neočekával.

Popravdě, aktuální placka není tak špatná. Zároveň ale není také jakkoliv zásadní. Od výše zmiňované “Take a Look in the Mirror” proběhl samozřejmě hodně zásadní transfer, ale kdybychom deset let poslouchali do puntíku to samé, brzy by se nás zmocnil pocit bezbřehé nudy. Posun a experimentování s různými prvky byl v případě Korn vždy zásadní tvůrčí prvek a popravdě mě docela mrzelo, že jim předchozí dva pokusy tak zle nevyšly. Holt se úplně netrefili každému do vkusu. A experimentovat sice ano, ale tak nějak v mezích a ne šílenými přeskoky do podružných hudbeních stylů. “The Paradigm Shift” zní asi tak o dvěstětřicettisíc procent lépe než oba minulé průsery a hlavně si vůbec na nic nehraje. Tam, kde “Korn III: Remember Who You Are” mazal med kolem huby s návratem ke kořenům, si novinka pečlivě vybírá to nejlepší, s čím Korn kdy přišli, a sází na víceméně prověřené postupy těch lepších let v historii kapely. Z “The Path of Totality” vyzobává některé elektronické pasáže, ale do svých kompozic je zasazuje velmi citlivě a jemně bez toho, aby výsledek upadl do předimenzovaného pekla, který předvedlo právě velmi protikladně přijaté “The Path of Totality”.

Základem je samozřejmě baskytara, kterou obsluhuje Reginald “Fieldy” Arvizu. Odjakživa dodávala hudbě Korn patřičnou šťávu (a také jim koneckonců pomohla dostat se tak daleko a oslovit tak široké spektrum posluchačstva) a nejinak je tomu i na “The Paradigm Shift”. Basa duní, kde může, a tvoří základní stavební kámen většiny nového materiálu. Velice pěkně se doplňuje s novými elektronickými pasážemi a dohromady tak tvoří velmi zajímavé (ale naštěstí ne přepíčené) schéma, kterého se celá deska drží. Po osmi letech se navrátivší kytarista Brian “Head” Welch neponechává nikoho na pochybách, že do strun hrabat umí setsakra důrazně. Společně s druhým kytaristou Jamesem “Munkym” Shafferem se postarali o zábavné a velice razantní melodie a riffy, které ústřední basovou linku doplňují více než důstojně. Ve skutečnosti mi přijde, že Head prostě nakráčel do studia, utrousil něco o “podbízivých sračkách” a povedlo se mu Korn vykopnout alespoň zhruba tam, kde se nacházeli kdysi.

Broušený diamant a srdce skupiny – frontman Jonathan Davis se už několik let pohybuje na hranici životního výkonu a na “The Paradigm Shift” střídá jak svůj železně zakalený chraplák, tak oblíbený a krajně nezaměnitelný čistý vokál, který pro mnohé tvoří samotnou kostru hudby, kterou Korn vytvářejí. Novinka prošla pod rukama známého producenta Dona Gilmora (např. Hollywood Undead), který se očividně snažil vrátit kapelu zpět do doby největších úspěchů a vznikla tak deska, která je sice průměrnou obdobou původní Kornovské tvorby, ale za posledních deset let se jedná o to nejzábavnější, pod co se kapela podepsala a vypustila do světa.

Dovolím si vypíchnout několik nejzajímavějších a nejpromyšlenějších skladeb. Otvíračka “Prey for Me” udává hnedka od začátku rychlé tempo a za doprovodu Jonathanových nejklasičtějších hlasových poloh není pochyb, že se jedná o hitovku přesně padnoucí do vkusu těch, kteří Korn poslouchali na samém úsvitu kariéry. Doprovodný vokál také špička (holt Head se po sólovém projektu Love and Death už docela vyzná). “Spike in My Veins” se nebojí experimentovat s elektro elementy a na rozdíl od minulé fošny se jí to výborně daří. Společně s basovými party působí song velmi novátorsky a zábavně. “Mass Hysteria” – trochu baladická a trochu temná. Základem opět baskytara, tentokrát hodně od podlahy. Pomalejší odsyp a výborný refrén. O rozporuplné “Never Never” pořád nevím, co bych si měl vlastně myslet. Skrillexovské pazvuky (ano, přesně ty šílenosti z předchozí desky), patetický text a hodně uchcané pomocné vokály. Na druhou stranu má tahle písnička po několika posleších vážně sílu, takže k jejímu ohodnocení si nechám pro jisotu ještě čas na rozmyšlenou. “Victimized” se vyplatí poslechnout už jen kvůli fajnovému refrénu a “It’s All Wrong” dává vzpomenout na časy, kdy se Korn opírali do všeho a všude jen proto, že bylo potřeba na to pěkně zanadávat.

The Paradigm Shift” mě velice příjemně překvapilo. V rámci celé Korn diskografie se pořád jedná o veskrze průměrný počin, ale na poměry posledních několika let máme co dočinění s parádní deskou, která není sice moc inovativní, ale snaží se poučit z chyb svých předchůdců, vzít si z nich to nejlepší (to málo) a postavit kdysi výbornou skupinu opět na nohy. Daří se jí to, a pokud budeme mít štěstí, příště se konečně po tak dlouhé době dostaneme do křížku s albem, které budeme hrdě vystavovat na poličkách vedle svých hi-fi věží či gramofonů. Sedm.

Další názory:

Ale jo, je to v pohodě. Já jsem nikdy nebyl příliš velký fanoušek Heada, což je do jisté míry vlastně dáno i tím, že jsem ani nikdy nebyl nějaký fanatik do Korn, takže jsem fakt nebrečel, když odešel, nicméně i navzdory tomu, že s některými alby po jeho odchodu nemám problém (konkrétně “See You on the Other Side” a dubstepový experiment “The Path of Totality”), je neoddiskutovatelným faktem, že bez Heada v sestavě Korn opravdu šli hudebně dolů. Možná i právě proto mi jako nejlepší bez něj přijdou ty desky, na nichž kapela někam uhnula a nesnažila se znít “klasicky”, což byl případ jalové dvojice “Untitled” a “Korn III: Remember Who You Are”. Ale ten návrat… bude to určitě znít jako klišé, ale “The Paradigm Shift” vážně působí, jako kdyby Head dokázal Korn opět nalít krev do žil. Novinka má totiž přesně to, co dvě výše zmiňované nahrávky postrádaly – drive. “The Paradigm Shift” rozhodně není nějaké opusální veledílo, z něhož byste si sedli na prdel, ale je to album, které prostě baví, má dost dobré písničky a jako celek příjemně funguje. Dokonce i ten dost nešťastně zvolený první singl “Never Never” v kontextu zbylých songů působí lépe. Takhle řečeno to možná vypadá, že to vlastně není nic extra, nicméně právě tohle – desku, která by opravdu bavila a šlapala – Korn po nějakých deseti letech plácání se mezi experimenty a nudou potřebovali jako sůl. A pěkné na tom je zejména to, že se tak děje, aniž by skupina vyloženě popřela to, co za těch posledních deset roků zkusila, viz vkusně zakomponované elektronické vsuvky. Nějak přehnaná očekávání jsem do “The Paradigm Shift” nevkládal, ale nakonec se z toho vyklubalo dost příjemné překvapení…
H.

Vypadá to, že fanoušky tolik vítaný návrat druhého kytaristy Briana “Heada” Welche se pro Korn stal stejně důležitým krokem, jako kdyby je někdo pokropil živou vodou, protože novinku “The Paradigm Shift” považuji za jejich nejsilnější album od dob “Take a Look in the Mirror”. Všechna alba, která po tomto temném monolitu následovala, sice stále ve větší (“Korn III: Remember Who You Are”) či menší (“Untitled”) míře nesla všechny charakteristické znaky kapely jako hutné kytary a dunivou basu, nicméně skladatelsky tu přece jenom něco scházelo. Naštěstí je to “něco” zpět v řadách kapely a já jsem překvapený, jak dobře jedenáctá řadovka Korn ve výsledku dopadla. Dokonce jsem dokázal skousnout i singl “Never Never”, jenž jsem po prvním poslechu nemilosrdně odepsal. Nese v sobě stopové množství dubstepového přešlapu z minula, a aby toho nebylo málo, tak doprovodné vokály v refrénu zní pěkně přihřátě, ale s přibývajícími poslechy mi na albu zapadá a co víc, líbí se mi. Samozřejmě se mi Korn nejvíce zavděčili hutnými hitovkami jako úvodní “Prey for Me”, “Victimized” či “What We Do”, jejíž refrén nemá chybu a klidně by se ztratil na kultovních albech z přelomu tisíciletí, kdy Korn doslova vládli světu. Jonathan Davis se navzdory donedávna klesající kvalitě studiových alb nebezpečně zlepšuje a jeho nezaměnitelný vokál celé desce nemilosrdně vévodí, i když za mě by se mohl častěji pustit do kontrastnějších poloh jako třeba v druhé “Love & Meth”. Když tak “The Paradigm Shift” poslouchám, tak jediná skladba, které mi vyloženě nesedla a nebavím se u ní, je utahaná “Lullaby for a Sadist”, která se snaží působit velice křehce a v několika momentech bych jí to i věřil, ale celkově na mne dělá dojem nudného rádiového cajdáku, ze kterého se časem vyklube jeden ze singlů. Ale nač kydat na Korn hnůj, když po deseti letech dokázali konečně přijít s deskou, která se nemusí bát nést na svém přebalu toto legendární jméno? Velmi příjemné překvapení a velmi povedená deska.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.