Manic Street Preachers - Futurology

Manic Street Preachers – Futurology

Manic Street Preachers - Futurology
Země: Velká Británie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 7.7.2014
Label: Columbia

Tracklist:
01. Futurology
02. Walk Me to the Bridge
03. Let’s Go to War
04. The Next Jet to Leave Moscow
05. Europa geht durch mich
06. Divine Youth
07. Sex, Power, Love and Money
08. Dreaming a City (Hugheskova)
09. Black Square
10. Between the Clock and the Bed
11. Misguided Missile
12. The View from Stow Hill
13. Mayakovsky

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Velšští alt rockoví veteráni Manic Street Preachers patří již dávno (a zaslouženě) mezi tu špetku interpretů, kteří dokážou i přes ne zrovna krátkou dobu existence stále natáčet výborná alba. Jejich takřka legendární status podporuje bohatá, kvalitou vyrovnaná diskografie, svérázným, dospěle nedospělým vystupováním a osobitým přístupem k hudbě. Co vám budu povídat, já si k jejich směsce melancholie, nostalgie a alt/pop rocku našel cestu už dávno. Ne všechno od téhle kapely žeru všema deseti a hlavně poslední, na poměry Manic Street Preachers trochu nijaká deska “Rewind the Film” mi moc nesedla, a i když se poslouchala příjemně, něco z té podstaty, která mě k jejich hudbě tolik táhne, mi v ní chyběla. O to víc jsem byl na rozpacích, když ještě tentýž rok stihli natočit ještě jedno album.

Roční pauza není nic moc a zprvu jsem ani nedoufal v to, že by mě “Futurology” mohla oslovit minimálně stejně jako předchozí deska, nemluvě o předchozí tvorbě v čele s devadesátkovým albem “Everything Must Go” a o deset let mladším “Lifeblood”. Nicméně klip vypuštěný k singlu “Walk Me to the Bridge” tak nějak napovídal, že by to až takový průser být nemusel, vzhledem k tomu, že z toho byla dost cítit starší tvorba. Eroze ale obavy nakonec rozmělnila a já se postupně začal těšit, že by to mohlo přece jen stát za to. Nicméně mě nikdo nepřipravil (a ani nemohl připravit) na to, co následovalo, když se mi dostala do pracek celá deska a já s lehkou nervozitou zmáčkl kouzelný čudel “play”. Nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu přiznám, že větší radost mi Manic Street Preachers snad ani udělat nemohli.

Nejde ani o to, že bych měl k téhle kapele dost blízký vztah plný vytahávání z depresí a podobných intimností. “Futorology” je neuvěřitelně svěží deska, a to i přesto, že je silně náladová. Nebo možná právě proto. Co píseň, to trochu odlišná tvář, všechny ale nenuceně zapadají do rámce alba. Z toho, co jsem od Manic Street Preachers doposud slyšel, a že toho nebylo málo, mám dojem, že novinka je za jejich nejbarvitějším počinem vůbec. S náladami tahle kapela uměla čarovat vždycky, na každé desce jsem našel něco, co mě dokázalo chytit za srdce, a je jedno, jestli to byla zrovna melancholie, hořkost, sarkasmus nebo něco jiného. Snad vždycky to mělo něco společného s tou smutnější stránkou lidské duše, sebevíc samotná podstata byla zabalena do chytlavého, propracovaného kabátku.

“Futurology” by se v podstatě dala vystihnout jako “bestofka” z fungl nových písní. Průřez diskografií bez recyklace sama sebe. Ať se podíváte do kteréhokoliv období kapely, alespoň střípek z něj na téhle desce najdete. Prakticky se stačí zaposlouchat, abyste si na “Futurology” našli to svoje, a je jedno, jestli je to něco z výše zmíněných vlastností, nebo třeba sebeironie, stesk, nostalgické vzpomínání nebo kritika současné společnosti a Evropy vedená hudební optikou devadesátek. Ironický a paradoxní zároveň je už sám název, protože když na mě “Futurology” dýchla svoje vize, vždycky jsem z toho měl (a pořád mám) spíš pocit, jaké by to asi mohlo být, kdyby se lidi snažili a neřešili píčoviny, než že by se Manic Street Preachers snažili věštit budoucnost. Dost možná je to i o tom, jak s vizemi z dob, kdy kapela začínala, naložil dnešní svět. Nebo o něčem jiném? Co já vím, co v náladách a slovech zahlédne někdo jiný. Právě jistá neuchopitelnost nebo spíš “všeuchopitelnost” mi na téhle desce imponuje snad nejvíc.

Všechny ty nálady a obrazy jsou ale postavené na základu, bez kterého by nemohly existovat – na hudbě. Instrumentálně i zvukově to jsou neochvějně Manic Street Preachers. Pokud je alespoň trochu znáte, rukopis prostě poznáte, i kdybyste byli hluší. Produkční stránka je ale mnohem zajímavější, neb se svým charakterem a náladou rozprostírá na širším časovém období, zároveň je ale parádně zpracovaná. Čistá, ale nepostrádá hloubku, nejde o žádný přeprodukovaný nebo umělohmotný odpad. Nepřekvapí, že nechybí silné refrény (“Europa geht durch mich”, “Misguided Missile”), výborné energické songy jako “Sex, Power, Love and Money” a prostor mají i klidnější, trochu intimnější kusy v čele s “Between the Clock and the Bed”. Pokud se náladou, zvukem i instrumentální stránkou věci dostává “Futurology” někam mezi první a druhou dekádu svojí existence celé věci přidává zvláštní nádech pro Manic Street Preachers naprosto netypická práce s klávesami, syntetizátory a samply. Nevzpomínám si, že by na nějakém z jejich alb byly tak silně zapleteny do struktur skladeb a hrály tak výraznou roli jako na “Futurology”.

Vzhledem ke zkušenosti velšského tria mě nijak nepřekvapuje, jak dobře tuhle část svojí hudby zvládli do svého výraziva zakomponovat, nic však nebrání neutuchajícímu údivu nad tím, jak se jim podařilo kytary, basu a bicí podařilo tak přirozeně namíchat s několika vrstvami elektronické složky takovým způsobem, že by jim mohla leckterá rádoby industriálně metalová kapela závidět. Na jednu stranu tak zní klávesy jako velmi příjemné oživení, na druhé straně se ale z velké části nesou v duchu “modernizovaných” devadesátek, čímž podtrhují celkovou náladu alba. Pestrosti přispívá i hostování několika zpěvaček, z nichž nejvýraznější je Nina Hoss v “radostné” “Europa geht durch mich”. Potěšila i přítomnost pro Manic Street Preachers již typické harfy v songu “Divine Youth”, tentokráte v podání Georgie Ruth, která si v něm stihla i zazpívat. James Dean Bradfield je jako tradičně vynikající a i po všech těch letech v kapele mu to zpívá výborně.

Sic teď “Futurology” poslouchám docela často a pořád se ho nemůžu nabažit, rozhodně to není deska do každého počasí a hádám, že v budoucnu ji stejně jako ostatní počiny Manic Street Preachers nejvíc ocením v momentě, kdy mi nějaký kretén šlápne do úsměvu. Prakticky jí nemám co vytknout, protože snad až na mírně slabší závěr (jmenovitě “The View from Stow Hill”) šlape od začátku do konce a až nebezpečně rychle se vyhoupla mezi má nejoblíbenější alba od velšského tria. Jsem si docela jistý, že mezi nimi vydrží a pokud je opustí, tak leda dalším postupem na samý vrchol, protože po několika albech Manic Street Preachers opět překonali sami sebe. Excelentní deska.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.