Phantoms of Pilsen 7

Phantoms of Pilsen 7 (sobota)

Phantoms of Pilsen 7
Datum: 26.10.2013
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Alchemyst, Aura Noir, Avenger, Hellocaustor, Inferno, Make a Change… Kill Yourself, Sakrileg, Selbstentleibung, Tulsadoom, Vulture Industries + Happy Gorilla Dance Company

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: Druhý den Phantoms of Pilsen načínají žatečtí thrash metalisté Hellocaustor v čele se samotným Vladem BlasphemeremManiac Butcher a asi miliónu dalších kapel na kytaře. Vzpomínám si, že jsem Hellocaustor viděl několik let zpátky na jedné undergroundové akci v Děčíně, kde pánové předvedli neskutečně masakrózní alko exces. Takový extrém se však v Plzni nekonal a to nejhorší, co Hellocaustor, resp. zpěvák Dictatörr konkrétně, předvedli, bylo vylití jednoho piva na hlavy několika diváků. Jinak šlo o parádní thrash metalovou jízdu bez sebemenších hluchých míst. Žádné velké sraní, jen půlhodinová řezanice plná rychlých riffů, ale bylo to naprosto dostačující, vlastně si nevzpomínám, že by mě někdy Hellocaustor na koncertě takhle bavili po hudební stránce. Dost příjemný začátek dne.

Ježura: Vzhledem k tomu, že jsem byl kolegou o zmiňovaném děčínském vystoupení Hellocaustor náležitě informován, čekal jsem, že by mě koncert mohl bavit snad jedině v případě, kdyby se pánové pokusili o něco podobného. To se sice nestalo, ale k mému velkému údivu to Hellocaustor dovedli vyvážit opravdu dobrým žánrovým vystoupením, které mě bavilo od začátku do konce, a to je verdikt, který si ode mě moc thrashovek zatím nevyslechlo. Bylo to správně neurvalé a nasrané, mělo to drive a energii, mělo to styl… Za mě palec nahoru!

H.: Oproti tomu Avenger mám hodně rád v podstatě vždy a všude a zrovna oni patřili k těm, na něž jsem se v rámci Phantoms of Pilsen dost těšil, ale tentokrát to bohužel nebylo ono. Hudebně samozřejmě v pořádku, muzika Avenger je prostě hodně dobrá, výběr songů stejně tak… “Dark Metal”, “Duševní chirurgie”, “Radost z beznaděje”, “Před bouří”, jedna stará vykopávka… proti tomu vůbec nic. Nepříjemně ovšem byla cítit nekompletní sestava, v níž se Avenger dostavili, protože na pódiu stáli jen Honza Kapák, Rámus a Sinneral. Místo bubeníka jel automat, což prostě nebylo ono, hudbě Avenger to uškodilo ještě víc než takovým Spasmodic předchozí den. Nepříjemná byla i absence tympánu, protože třeba taková “Radost z beznaděje” tím vyloženě utrpěla. V neposlední řadě pak dojem trochu srazilo několik nepřesností, obzvláště v první polovině “Duševní chirurgie” se pánové dost ztratili, až po sobě nechápavě koukali, co kdo hraje. I když to takhle asi může znít jako průser, není to úplně pravda, protože i přes vše řečené mě to vlastně docela bavilo a neměl jsem sebemenší problém vydržet celý set, jen to prostě tentokrát mělo k dokonalosti dost daleko…

Ježura: Vidět Avenger na Phantoms of Pilsen jsem si přál už nějakou dobu, protože blahé paměti na Brutal Assaultu měli dost mizerný zvuk a letos zjara v plzeňském Parlamentu je zase postihly technické potíže… No, a když jsem se konečně dočkal, osud si stejně zase prosadil svou. Tentokrát to byla osekaná sestava a z ní plynoucí kompromisy, které už dostatečně popsal kolega výše. Ale i přes to, že nebylo vždy úplně vychytané, se mi vystoupení Avenger líbilo. Parádní kytarová práce obou bratří prostě drtí nehledě na podmínky, což se potvrdilo i zde, a mně to ke štěstí přes všechny nedokonalosti úplně stačilo. Nezbývá tedy než doufat, že až se s Avenger shledám příště, tak nedojde k ničemu, co by výborný výkon, jaký je kapela bez debat schopna podat, jakkoli degradovalo. Jo a taky že konečně zazní “Vitriol”

H.: Nyní přichází pásmo řekněme druhořadých black metalových uskupení… tedy, myšleno co do věhlasu, ne nutně co do kvality produkce. Jako první z nich se představili mladí Rakušané Sakrileg, kteří ovšem dorazili se zpožděním, tudíž své vystoupení museli časově poměrně okrouhat, aby se dostálo naplánovanému programu. Když už ovšem kapela konečně nastoupila, bylo to vlastně až překvapivě dobré, určitě bych se nebál Sakrileg označit i za překvapení, možná i to největší, jakého se mi na festivalu dostalo. Ne, že by rakouská formace předváděla kdovíjakou hudební extázi nebo hýřila doposud nikdy neslyšenou originalitou, ve skutečnosti šlo o black metal spíše standardního střihu, avšak aniž by se Sakrileg báli třeba melodií nebo snahy o nějakou, byť menší nápaditost v rámci struktury kompozic. Nicméně to z pódia mělo šťávu a hlavně i atmosféru, a i když to u black metalu může znít trochu nepatřičně, bylo to takové docela sympatické, snad i díky relativně civilnímu vystupování (minimálně v porovnání s ostatními black metalovými smečkami na akci) a otevřenějšímu přístupu, když frontman s lidmi mezi písničkami komunikoval víceméně pohodově, ne misantropicky nebo vůbec jako ostatní. Asi nejvíce pozornosti na pódiu ovšem poutala odredovaná kytaristka, už jen z toho důvodu, že to byla ta kytaristka, jelikož holek se na letošním Phantoms of Pilsen na pódiu moc neobjevilo.

H.: Na řadu přichází další rakouská smečka Selbstentleibung se jménem tak krkolomným, že si jej snad nezapamatuji do konce života. Když jsem výše mluvil o tom, že jsem onu druhořadost myslel spíše co do známosti skupin, nikoliv co do jejich kvality, narážel jsem především právě na Selbstentleibung. Ačkoliv od této kapely jsem už na rozdíl od Sakrileg tak nějak tušil co očekávat, skupina mé očekávání vcelku hravě převálcovala a nakonec se pro mě rakouští sebevrazi stali jedním ze tří vrcholů festivalu. Výtečný black metal s depresivní aurou (tedy, formálně, mně tyhle věci zas až tak extrémně depresivní nepřijdou, rozhodně nemám náladu si po poslechu podřezat žíly, což ovšem neznamená, že by se mi to nelíbilo) měl živě excelentní atmosféru, kterou umocňoval nihilistický frontman s pleší a brutálně dlouhými vousy, jenž do sebe lil kořalku hlava nehlava a naprosto odzbrojujícím způsobem týral své hlasivky. Jednoduše absolutně skvělý koncert, jemuž nemám vůbec nic co vytknout. Rozhodně bych se nedivil, kdyby si Selbstentleibung tímhle výkonem získali mezi návštěvníky Phantoms of Pilsen pěkných pár nových fandů.

Ježura: Jelikož jsem se sobotní program rozhodl vzít v trochu ležérnějším duchu (venku bylo fakt krásně), zkrácený set opozdilců Sakrileg mě do sálu nepřitáhl a další kapelou dne se pro mě stali až Rakušané Selbstentleibung, jejichž název si zapamatovat byla fakt fuška. Zrovna Selbstentleibung jsem si před festivalem trochu proklepnul a usoudil jsem, že by to mohlo stát za to, ale ono ne, že to stálo za to, ono to bylo vážně výborné! Přestože je black metal v podání Selbstentleibung poměrně melodická a členitá hudba, která místy krapet přesahuje do rockovějších vod, podařilo se jim v sále vykouzlit příjemně depresivní atmosféru, která svou intenzitou hravě překonala všechny do té doby vystoupivší skupiny. Sice, jak správně podotkl kolega, nešlo o nic, z čeho by si šel člověk hodit mašli, ale muzika nakombinovaná s vokálním i vizuálním projevem pana zpěváka zkrátka zafungovala na výbornou a Selbstentleibung se tak postarali o parádní překvapení a skvělý koncert, který to v mém pomyslném žebříčku nakonec dotáhl až na druhé místo.

H.: V duchu black metalu – tedy v tomto případě přesněji death/black metalu – z německy mluvících zemí pokračujeme i nadále, tentokráte se však slova ujímají Němci známí jako Alchemyst, kteří byli takoví… prapodivní. Přiznám se, že jejich produkci ve studiové podobě neznám vůbec, což byl možná dost velký handicap, jelikož bez téhle znalosti jsem si z muziky v živém podání neodnesl takřka nic, čímž nutně neříkám, že to bylo špatné. Hudebně na mě Alchemyst působili dost chaoticky a takhle z voleje při prvním setkání jsem dost dobře nedokázal si z toho cokoliv vytáhnout, za což možná může i trochu přepálený zvuk. Nicméně je to škoda, protože se nedá tvrdit, že to znělo nezajímavě. Na druhou stranu, i přes audio zmatenost měla nečitelná zvuková stěna v kombinaci se sotva viditelnými siluetami hudebníků pořád dost solidní atmosféru. Pocity z Alchemyst jsou tedy malinko rozporuplné, ale když bych si měl vybrat, pořád se mírně převažují na tu kladnou stranu.

Ježura: Alchemyst, to byl zvláštní případ. Předchozí průzkum internetů na ně prásknul, že produkují jakýsi okultní death/black metal, což bylo docela solidní lákadlo i přesto, že mě ukázky na YouTube nijak zvlášť neoslovily. V živém provedení pak tato rozpolcenost ještě vynikla. Těžko říct, nakolik to bylo zahuhlaným zvukem a jak moc se o to zasloužila samotná hudba, ale dost dlouho jsem se v setu Alchemyst neměl absolutně čeho chytit a celé to znělo jako jeden velký neorganizovaný randál. Někdy v průběhu druhé poloviny setu se ale věci začaly měnit k lepšímu a najednou jsem si uvědomil, že to funguje. Zvuk se trochu vyčistil a zhmotnily se v něm zajímavé riffy a melodie, jež konečně ospravedlnily můj neurčitě dobrý dojem, který na mě Alchemyst dělali prakticky od začátku, a vyšlo najevo, že je to muzika přinejmenším zajímavá. V čem ale Alchemyst skutečně excelovali, to bylo vytváření atmosféry. Během koncertu bylo celé pódium zahalené kouřem a zeleným světlem, v němž se pohybovaly prakticky jen siluety procítěně hrajících muzikantů, což bylo vážně působivé samo o sobě, natož pak v kombinaci se svéráznou hudbou plynoucí z reproduktorů. A když do toho frontman Inkantator Koura (který měl mimochodem obličej namalovaný zlatou barvou) přidal svůj perfektní vokál, člověk by už už uvěřil, že to není koncert, ale nějaká okultní seance. Ačkoli to zpočátku nevypadalo moc slavně, Alchemyst nakonec přeci jen odvedli jak po hudební, tak po vizuální stránce působivé a originální vystoupení, kterým si mě definitivně získali na svou stranu.

H.: Jestli se na loňském ročníku objevila jedna jediná kapela, kterou jsem znovu fakt vidět nepotřeboval, pak to byla zcela jistě ta, která letos dostala pozvánku podruhé. Tímto se omlouvám, ale Tulsadoom se stali jedinou skupinou letošního Phantoms of Pilsen, na níž jsem nešel, neboť traumatický zážitek, jaký jsem si odnesl z loňského vystoupení, mě straší dodnes, takže jsem jaksi nechtěl si to zopakovat.

H.: Set domácí black metalové kultovky Inferno byl zajímavý v tom, že kapela vystoupila bez svého kytaristy Ska-Gula, na jehož místo nastoupil hostující náhradník, jímž nebyl nikdo jiný než náš redakční kolega Stick. Nicméně nutno dodat, že kdo o téhle výměně neměl ponětí, ten to asi ani moc nepoznal, jelikož vzhledem k tomu, v jaké podobě Inferno aktuálně vystupují, tedy zahalení v dlouhých kápích, nebyl na první pohled vidět moc velký rozdíl. A ke cti kolegy – aniž bych mu chtěl jakkoliv mazat med kolem huby – slouží i to, že moc velký rozdíl nebyl ani slyšet, jelikož vše odehrál bez větších problémů… tedy alespoň já osobně jsem si žádných kiksů nevšiml. Důležité ovšem bylo to, že ani tato změna neměla větší vliv na atmosféru samotného vystoupení, které se tak neslo přesně v intencích koncertů Inferno poslední doby – vše patřičně okultní a zlé – v tom dobrém slova smyslu. Zejména vokalista Adramelech působil dost misantropicky, ale v rámci stylu a celého pojetí je to více než v pořádku. Osobně se mi dost líbí, jaký směr Inferno v poslední době nabrali, ta živá prezentace má vážně sílu a s výjimkou Cult of Fire (a možná svým způsobem ještě Gorgonea Prima) se jí aktuálně takřka nikdo v rámci tuzemského black metalu nemůže rovnat. Setlist patřil především posledním dvěma řadovkám “Black Devotion” (“Šepot naděje v slzách krve”, “Svatý jed”, “Oltář zvrhlosti”) a letošní “Omniabsence Filled by His Greatness”, z níž sice zazněly jen dva kusy (“The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”), nicméně vzhledem k jejich délce to bylo dostačující. Ze starší tvorby pak samozřejmě nesměly chybět “Pohanské meče”.

Ježura: Inferno jsou jednou z těch domácích kapel, které už nějakou dobu vedu v patrnosti, ale zatím se mi nepodařilo nachomýtnout se k jejich živému vystoupení, takže jsem tentokrát nemohl v sále chybět (na rozdíl od předcházejících Tulsadoom, které jsem naopak vypustil velmi ochotně…). Inferno nezahráli vůbec špatně. Jejich muzika je dobrá sama o sobě a jako taková obstojně funguje i na živo. Takže ano, Inferno mě bavili a není sporu o tom, že předvedli solidní vystoupení. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem čekal maličko víc, a to hlavně co se týče jejich ze všech stran vychvalované prezentace. Jako ano, dlouhatánské kápě, svíce a okultní předměty byly vážně fajn, ale nepřišlo mi to zas až tak výjimečné, aby z toho byli všichni tak na větvi. Co mě dál maličko zklamalo, to byla statičnost instrumentalistů. Samozřejmě neočekávám, že bude black metalová kapela s takovou image, jakou mají Inferno, lítat po pódiu a hecovat diváky, ale nějaké decentní žánrové divadélko by dle mého věci jenom pomohlo. Takhle totiž pánové působili spíš trochu zaraženě, než aby to dělalo dojem hrozivé strnulosti, nebo jaký dojem to dělat mělo. Co mě ale na koncertu Inferno opravdu dostalo, to byl Adramelechův přednes. Nejen že asi jako jediný z kapely v té kápi vypadal vážně mocně, ale způsob, jakým se po pódiu pohyboval, jak se nakláněl nad přední řady… Ten člověk nezpíval, on kázal. A navíc kázal naprosto perfektním vokálem, takže ho byla radost nejen sledovat, ale i poslouchat. Pro Inferno tedy palec nahoru, ale bylo by docela fajn, kdyby mě někdy příště přesvědčili se vší parádou.

H.: Další na řadě je vystoupení, které bylo dost očekávané. Pod názvem Turning Golem se skrývá společné představení (nazývat to koncertem by asi bylo možná trochu zavádějící) skupiny Happy Gorilla Dance Company a norských avantgardních metalistů Vulture Industries. Abych řekl pravdu, tak nějak jsem netušil, co od toho očekávat, ale čekal jsem opravdu dost, což se mi nakonec stalo osudným. Ne, že by bylo vystoupení špatné, naopak bylo opravdu hodně dobré, ale očekávání byla až moc vysoko a upřímně jsem doufal, že mě to sebere ještě víc. Ve výsledku se z toho v podstatě vyvinul koncert Vulture Industries stojící na aktuální řadovce “The Tower”, na jehož pozadí probíhalo menší divadelní představení, kterého se účastnili i samotní muzikanti. Kromě nich se na pódiu a také pod pódiem mezi lidmi pohybovali další tři lidé namaskovaní jako napůl zohyzděná slečna, postarší chlapík v řetězech a kdosi ve skafandru jak z jaderné katastrofy. Ti všichni rozehráli poměrně dost zajímavou hru, jež rozhodně měla něco do sebe a bavila mě, ale prim pro mě pořád hrála hudba, takže v očekávání audio-vizuální euforie jsem dostal “jenom” koncert Vulture Industries s menší přidanou hodnotou. Bylo to fakt dobré, čekal jsem však ještě víc, byť jsou v tom hudebníci (a herci) asi trochu nevinně. Pokud to ale pro někoho byl vrchol festivalu, neměl bych problém to pochopit.

Ježura: Jestli mi u Inferno chyběla trocha nějakého divadélka, následující vystoupení to plně vynahradilo. Na řadu totiž přišlo unikátní představení Turning Golem, na které se z různých směrů snesly jen samé nadšené reakce. Samotní Vulture Industries na svých koncertech odvádějí docela slušné divadlo, ale v kombinaci s choreografií Happy Gorilla Dance Company to dosáhlo úplně nové úrovně, a popravdě, když jsem přemýšlel o tom, jak by šlo dodat koncertu Vulture Industries další rozměr, takhle nějak jsem si to představoval. Vulture Industries zahráli tradičně skvěle, v rámci celého konceptu jim to spolu s triem herců fungovalo vážně dobře a musím pochválit i skvělé nápady jako průchody účinkujících mezi publikem nebo natáčení dění na pódiu i pod ním a živé přenášení tohoto materiálu na obrazovky. Představení bylo zkrátka promakané do posledního detailu a publikum muzikanty i herce po zásluze odměňovalo. Ačkoli jsem ale byl sám velice spokojený, přesto nemohu popřít, že jsem čekal maličko víc. Těžko to ale klást za vinu kapele nebo hercům, když důvody leží mimo jejich sféru vlivu. Prvním důvodem je skutečnost, že v okamžiku, kdy zkombinujete regulérní koncert s divadelním představením, pozornost diváků se nutně rozdělí mezi tyto dvě složky a tím pádem není jednoduché si je užít tak, jak by si je třeba šlo užít samostatně. To je přesně můj případ, a i když jsem se bavil velmi dobře, proti extázi, kterou mi Vulture Industries přichystali loni, to bylo přeci jen o něco slabší (i když musím říct, že songy z nové desky znějí na živo vážně skvostně). V takové konstelaci je pak potřeba, aby byla zejména divadelní část věci předvedena opravdu strhujícím způsobem, a tomu v Plzni zabránily technické podmínky. Bylo jasně vidět, že je to perfektně vymyšlené, choreograficky dotažené a prostě skvělé, ale trochu to dojelo na rozměry a rozložení božkovského pódia, které pro představení takového druhu zkrátka není vhodné. Zdaleka ne vše tedy vyznělo tak skvěle, jaký to mělo potenciál, a na jazyku tak ulpěla lehounká pachuť zklamání. Přesto jsem ale ze sálu odcházel naprosto spokojený a bohatší o další výjimečný zážitek a mít příležitost dát si repete tohoto unikátního představení ve vhodnějších prostorách, nebudu váhat ani minutu.

H.: Pokud se nemýlím, tak black/thrash metalová bruska Aura Noir na našem území vystupovala teprve podruhé. Na rozdíl od koncertu, který Norové předvedli před třemi lety na Brutal Assaultu se tentokrát kytary neujal Blasphemer, nýbrž Carl-Michael Eide alias Czral alias Aggressor. Kapela předvedla doslova nekompromisní nářez od začátku do konce, zpěvák a baskytarista Apollyon nevynechal ani kultovní hlášku “Ugh!”, nicméně i přes veškeré nesporné kvality, které Aura Noir rozhodně měli, o tom žádná, a i přesto, že mě jejich set upřímně bavil, o tom taky žádná, to ani zdaleka nebylo tak silné jako mnohé další koncerty na Phantoms of Pilsen. Jinak se přiznám, že jednoduše nevím, co dál bych k Aura Noir napsal. Apollyon si stoupnul k mikrofonu, Aggressor si vzhledem ke své indispozici k mikrofonu sednul a už to jelo. Rychlé tempo, jeden špinavý riff za druhým, prostě všechno, co si představíte pod škatulkou black/thrash metal. Výsledek byl v tomto případě dost slušný, nikoliv však omračující…

H.: …ten omračující výsledek ovšem nadešel vzápětí s poslední skupinou festivalu. Je jedno, jestli to nazveme třešničkou na dortu nebo použijeme otřepané “to nejlepší na konec”, ale dánská depka Make a Change… Kill Yourself pod vedením YnleborgazeAngantyr se z mého pohledu stala jednoznačným a naprosto suverénním králem festivalu. Make a Change… Kill Yourself poslouchám už nějaký ten rok, ale upřímně jsem si úplně nedokázal představit, jak bude jejich muzika znít v živém podání, jelikož jsem byl vždy přesvědčen, že tohle je přesně ten druh hudby, jaký si člověk nejlépe vychutná o samotě, jenže ono to fungovalo i z pódia a bylo to neskutečně intenzivní. Dlouhé monotónní pasáže v podstatě o jednom riffu, pomalé tempo, nemocný řev a jedna kurevsky hutná atmosféra, která se valila z pódia v obrovských proudech a bez milosti pohlcovala. Musím se přiznat, že těsně před začátkem vystoupení se mi zdálo, že pánové vypadají trochu vtipně, baskytarista Vrede snad jako by spadl z kola a hlavní mozek Ynleborgaz pomalovaný obrácenými kříži také působil malinko úsměvně, ale jakmile Make a Change… Kill Yourself spustili, jakýkoliv úsměv se z tváře odporoučel a nezůstaly sebemenší pochybnosti, že tohle bude hodně silné. Jednoduše skvost.

Ježura: Make a Change… Kill Yourself jsem až do závěru Phantoms of Pilsen prakticky neznal a jejich potvrzení na soupisku festivalu jsem vzal jako možnou příležitost na vlastní kůži zjistit, proč o téhle kapele mnozí hovoří v superlativech. Nač to protahovat – pochopil jsem to velmi záhy, protože Make a Change… Kill Yourself předvedli naprosto fenomenální set, který mě úplně semlel. Ynleborgazovy depresivní průpovídky, vizáž druhého kytaristy a basáka, negativistická gesta všech muzikantů… to všechno byly sice jistým způsobem vkusné záležitosti, které k výsledku určitě svým dílem přispěly, ale zcela bezkonkurenčně na první místě zde byla hudba a ta triumfovala na plné čáře. Tohle byl přesně jeden z těch případů, kdy se člověk do muziky úplně ponoří, odfiltruje okolní svět na nezbytné minimum a nechá se unášet, a kdo toto podstoupil (a věřím, že takových lidí bylo v sále plno), muselo se mu nutně dostat opravdu intenzivního posluchačského zážitku, na který se jen tak nezapomíná. Hrálo se dlouho, ale bylo to tak uhrančivé, že bych si celý koncert s radostí zopakoval, jen co se stal minulostí. Neříkám, že v paměti nechovám koncerty, které jsem si užil ještě o něco lépe, ale ten, který Make a Change… Kill Yourself odehráli na Phantoms of Pilsen, si rozhodně zaslouží přívlastek strhující.


Závěr:

H.: Ačkoliv se může zdát, že jsem tentokrát kapely v reportu chválil o něco méně než v loňském roce, a tudíž by se mi mělo sedmé vydání Phantoms of Pilsen líbit o něco méně, ve skutečnosti bych nic takového netvrdil, jelikož mně osobně přišel letošní ročník minimálně na stejné úrovni… nebo přinejmenším já osobně jsem si ho užil minimálně stejně. I když jsem ne všechny vystupující chválil až do nebes, je nutné zdůraznit, že opravdu slabší koncert byl vlastně jen jeden (Hailstone) a vyloženě slabý ani jeden. Je pravda, že bylo pár účinkujících, od nichž jsem toho čekal trochu víc (Aura Noir, Koldbrann, Vulture Industries, Avenger), ve všech těchto případech však stále šlo o hodně dobrá vystoupení. Naopak na vrcholu, kde nemám vůbec nic co vytýkat, z mého pohledu stanula jednoznačně trojice Nargaroth, Selbstentleibung a Make a Change… Kill Yourself, v těsném závěsu následovaná Endstille, Inferno a Fen. Rozhodně toho nebylo málo a zcela jistě bylo k vidění dost zajímavých vystoupení.

H.: Největší škraloup akce – za nějž ovšem nikdo z lidí zainteresovaných ohledně festivalu nemůže – se pro mě stalo odpadnutí skupin Gehenna, Temple of Baal, Throne of Katarsis a Paragon Belial. Zejména na Throne of Katarsis a Gehenna, kteří pro mě byli až do svého odstoupení asi tím největším tahákem Phantoms of Pilsen, jsem se speciálně těšil. Samozřejmě to nejde vyčítat pořadatelům, když za to nemůžou, to by dělal jen vůl, ale i tak jsem si musel postěžovat, protože je to obrovská škoda. Minimálně Gehenna, jejichž desky z 90. let jsou doslova klenoty, bych viděl strašně rád.

H.: Ovšem zpátky k tomu, co doopravdy bylo. Evergreenem každého festivalového reportu samozřejmě bývá zhodnocení kvalit pivního moku, tak pojďme na to. Svijany jsem si dal jedny a podruhé už jsem to nezopakoval, z čehož si asi dokážete odvodit, jak moc dobré byly. Nakonec jsem skončil u Herolda, který sice taktéž nebyl úplná hitparáda, po níž by se všichni fajnšmekři světa ještě měsíc olizovali až za ušima, ale bylo to v normě a příjemně pitelné.

H.: Co se organizační stránky týče, osobně jsem žádný problém nezaznamenal. Je sice pravda, že jsem žádný vysloveně nehledal, ale i tak je to samozřejmě dobře. Všechny časy se dodržovaly, což je sympatické, člověk se tak podle rozpisu opravdu mohl orientovat. Osobně vážně nemám rád, když je program pouze orientační a je v něm taková sekera, že odpovídá maximálně pořadí kapel a někdy ani to ne. Další palec nahoru za stále trvající zákaz kouření v sále, což je doslova super (tak moc, že jsem dokonce přemýšlel, jestli “super” nenapsat velkými písmeny). Tím víc, že to drtivá většina lidí respektovala, a když už se našel někdo, kdo si stejně zapálil, tak mu to některý z organizátorů v červených trikotech přispěchal zhasnout.

H.: Celkově o Phantoms of Pilsen nelze hovořit jinak než jako o velmi povedené a hlavně po všech směrech sympatické akci. Nechci to zbytečně přehánět a znít jako nějaký anální alpinista, ale festival byl v sedmém roce svého působení na skvělé úrovni takřka po všech stránkách. Rozhodně se dá říct, že letošní ročník měl hodně silnou sestavu, byl parádně zorganizovaný, přesto si stále dokázal udržet punc toho nezbytného undergroundu a je na něm vidět, že se jedná o akci pro radost, pro lidi a hlavně pro muziku. Ne pro prachy. A to je beze srandy chvályhodné.

Ježura: Abych se přiznal, na soupisce letošních Phantoms of Pilsen nebylo jediné jméno, které by pro mě bylo vyloženým tahákem, a navíc bylo docela zřetelné, že proti loňskému nebo předloňskému ročníku znatelně přibylo čistokrevného black metalu. Black metal mám sice rád, ale zase nemůžu tvrdit, že bych žral všechny jeho formy a interprety, takže i proto jsem letošní ročník pojal spíše relaxačně s tím, že si určitě trochu rozšířím obzory. I přesto mi ale Phantoms of Pilsen nabídl řadu výborných zážitků, ze kterých musím vypíchnout zejména trio Make a Change… Kill Yourself, Selbstentleibung a Endstille, což jsou všechno kapely, od kterých jsem před festivalem slyšel v lepším případě jednu skladbu na YouTube. Opět se tedy potvrdilo, že co do výběru kapel se lze na Phantoms Crew plně spolehnout, i když se zrovna nestrefí do vašich oblíbených spolků.

Ježura: Dál nemám moc co dodat, protože kolega to shrnul dost vyčerpávajícím způsobem, takže jen v rychlosti. Organizace tradičně bezchybná, zázemí adekvátní, ceny občerstvení přijatelné. Pravda, zvuk letos nebyl skvělý úplně celou dobu, jako se to podařilo loni, ale na české poměry to byl pořád hodně solidní nadprůměr, kterému pár drobností rád odpustím. Za zmínku možná stojí ještě fakt, že letošní ročník Phantoms of Pilsen přilákal velký počet zahraničních návštěvníků. Nic proti tomu, ale je trochu škoda, že si domácí publikum nechá takovou akci ujít, navíc za cenu, která je vzhledem k obsazení a ojedinělé atmosféře zatraceně férová…

Ježura: Ačkoli jsem tedy letos do Plzně vyrazil prakticky na blind, neodjížděl jsem ani trochu zklamaný – ba naopak. Navíc jsem se opět utvrdil v tom, že jsou Phantoms of Pilsen unikátní akcí svého druhu a co víc, díky úsilí organizátorů se rok od roku daří nastavenou laťku zvyšovat nebo alespoň nepodlézat, za což si vzhledem k nevýdělečnému charakteru celého podniku zaslouží velkou poklonu. Co dodat? Snad obligátní “za rok na shledanou”, protože návrat na Božkov už je tak trochu jako návrat domů…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.