Země: Velká Británie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 28.9.2015 Label: Wicker Man Recordings Tracklist: 01. Overture 02. Kult of the Orthodox 03. Illumination 04. All Consuming 05. Kingdoms of the Blind 06. Beyond the Threshold 07. A Strange Awakening 08. The Antagonist 09. Thrown to the Wolves 10. In Solitude Hrací doba: 51:34 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Imperative PR

Když se mě před nějakou dobou náš redakční kápo zeptal, jestli znám kapelu De profundis, která k nám do redakce vyslala svou novinku „Kingdom of the Blind“, odvětil jsem, že název ano, ale obsah ne. De profundis jsou totiž jednou z těch mnoha kapel, jejichž jméno mi není úplně cizí, na scéně je registruji, nicméně nikdy jsem neměl touhu prozkoumat jejich tvorbu a zjistit, co že se za tímto jménem skrývá. Z ukázek, které jsem jen tak letmo na internetu vyslechl, mi však „Kingdom of the Blind“ přišlo jako slušná death metalová nahrávka, takže jsem se toho nezalekl a do odtajnění dosud neprozkoumaného se tak uvolil.

Zprvu jsem si však musel zjistit potřebné informace a při seznamování se s historii těchto Britů jsem byl překvapen, že během své kariéry prodělali nemalý stylový vývoj. Začali v roce 2007 debutovým albem „Beyond Redemption“, na němž zvěčnili v několika desetiminutových kompozicích doom metal, jejž přitvrzoval vokál na pomezí death metalového growlingu a blackového jekotu. Mimochodem, ten je na „Kingdom of the Blind“ velmi tuctový a z výkonů jednotlivých členů je řev největším zklamáním, protože mu chybí náboj, který by na mě působil.

Tak nějak se pokračovalo i na dalších albech, kde se na De profundis nabalovala atmosféra ve stylu starších Opeth, až se pánové dostali ke své současné podobě, kdy se stočili k progresivnímu death metalu. A když říkám progresivní death metal, tak nejblíž je k vizi De profundis ta podoba, kterou kdysi na scénu přinesli Cynic. Ačkoli zde je to trochu kombinováno s agresivním přístupem Death a technikou Sadist. První dvě jména vybírám záměrně i protože vydavatelství označuje  De profundis jako volbu právě pro fanoušky těchto veličin. V jednom se však ani jednomu z těchto tří jmen vyrovnat nedokáží a je to samozřejmě to hlavní, tedy kompoziční jistota.

Ona samotná nahrávka a hudba jako taková je po formální stránce vcelku v pohodě. Už při pohledu na skvělý přebal jsem si v sobě začal budovat očekávání kvalitní nahrávky. A tu jsem taky částečně dostal, nebudu tvrdit, že ne. Záměrně však říkám částečně, protože dokud se dívám na jednotlivé části nahrávky, respektive jednotlivé pasáže, tak nemám zejména s přímočaře agresivními momenty žádný zásadní problém. Největším problémem „Kingdom of the Blind“ je způsob, jakým jsou přímočaré death metalové party spájeny s techničtějšími pasážemi a letmými poklidnými momenty. Ty nejsou sice tak časté, aby De profundis zněli nejistě v celé hrací délce, ale chybí mi ve výsledné podobě lehkost a z výsledku mám rozporuplné pocity a občas i dojem, že se ta či ona pasáž do dané písně dostala jen proto, aby tam prostě byla.

Vcelku povedený zvuk, jenž by mohl vytáhnout do popředí kytary, to nijak nezachrání a tak si u tvrdších momentů můžu užít maximálně pěkně bublající rytmiku, která má spolu s tuctovým growlingem hodně výsostné postavení.

Při rozboru jednotlivých skladeb bych asi více kritizoval než chválil, protože opravdu povedené kompozice, které mě baví takřka v celé své délce, jsou na album pouze čtyři. Kdybych měl uvést tuto čtveřici jmenovitě, tak se bavíme o závěrečné „In Solitude“, titulní „Kingdom of the Blind“, „Illuminations“ a s přivřeným okem i úvodní odrhovačce „Kult of the Orthodox“. Všechny tyto vály nemají žádné přehnané ambice v tom smyslu, že se nesnaží omámit na okem se vystavující instrumentální zručností a snahou o kombinaci agrese s chybějícím citem pro atmosféricky vzhlížející jemnější pasáže. Samotný vrcholem se pro mě stala třetí „Illumination“, jež je zcela určitě nejjistější symbiózou death metalu poháněného sypačkami s progresivním přístupem a vůbec to nezní zle.

Je škoda, že hodně skladbám chybí alespoň náznak nějaké atmosféry, protože De profundis ji na album přenést umí, o tom jsem se přesvědčil při poslechu starších alb, ale „Kingdom of the Blind“ je příliš chladná a řemeslně pojatá práce, která v tomto ohledu nemá co nabídnout. Asi nejlepšími ukázkami toho, že v tomto případě to prostě a jednoduše nefunguje, je „Beyond the Threshold“ a „All Consuming“. Prvně jmenovaná se snaží do prostřední části propašovat trochu jazzového feelingu ve stylu Cynic, přičemž na podobných základech staví i „All Consuming“. Ani v jednom z těchto případů to však dohromady vůbec nefunguje a při nesmyslném zpomalení jinak slušně rozjetých písní jsem si klepal na čelo spíš než abych uznale pokyvoval hlavou. A to je samozřejmě špatně.

Nechci, aby to vyznívalo jako klišé a jako sázka na jistotu z mojí strany, jak si udobřit čtenáře-fanoušky po nepříliš lichotivém hodnocení, ale opravdu věřím, že De profundis mají potenciál, který však tentokrát nenaplnili. Slyším, že borci na svém čtvrtém řadovém albu ukázali, že své nástroje ovládají mistrovsky, ale nedostatek opravdu zajímavých momentů a velmi prdelní kombinace rozličných stylů jim prostě hází klacky pod nohy. „Kingdom of the Blind“ chybí celková lehkost a takové to nepopsatelné něco, co by nahrávku pozvedlo nad laťku alespoň stylového průměru. Za mě promarněná příležitost a vlastně i zklamání.