Země: Rakousko Žánr: black metal Datum vydání: 23.8.2019 Label: Iron Bonehead Productions Tracklist: 01. Die Pforte (A Speech Above the Moor) 02. Irrsinnsdimensionen (A Bath Amidst the Wells) 03. Moonshine Glance (An Iron Seed in Sour Soil) 04. Searing Effigy 05. They Ride Along on the Howling Winds! 06. The Nightshade Wilderness 07. Atavist Kama Aconite Trance 08. There, Draw a Circle! Hrací doba: 40:25 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Iron Bonehead Productions

Pilotní demosnímek rakouských Hagzissa z roku 2017 mě poměrně bavil. Kapela, v níž se scházejí členové Kringa anebo Whiskey Ritual, tehdy nabídla dvacetiminutový počin o čtyřech skladbách zabalených v hodně přidušeném undergroundovém zvuku, z něhož se konkrétnější motivy na první poslech tahaly dost těžce. Vzpomínám si, že jsem se s tou nahrávkou docela pral, ale nakonec si to všechno sedlo, konečně jsem pochopil a ve finále jsem si poslech tohoto počinu (původně pojmenovaného „Promo 2017“, v pozdější reedici u Iron Bonehead jako „Demo 2017“) dost užil.

Na první řadovku Hagzissa jsem se tedy dost těšil. Sliboval jsem si od ní další přísun čarodějnického zaříkávání, atmosféru pohanských sabatů alpských bosorek, folklóru a primitivní magie. Na demu jsem si to nakonec našel, a právě proto se mi nakonec tolik zalíbil. O to větší jsem měl od „They Ride Along“ očekávání, která se naneštěstí nepodařilo naplnit. Jak moc mě demosnímek svého času nadchnul, tak těžce mě první řadovka nakonec zklamala.

Na první pohled se to může zdát docela podivné. Vždyť polovinu desky tvoří materiál, jenž se objevil už na demosnímku. A to by v tom byl čert, aby ty čtyři nové songy byly tak hrozné, že by to dojebalo kompletní dojem. Ony nejsou… Problém tkví v tom, že mě na „They Ride Along“ vůbec nebaví ani ty nové, ani ty starší písničky.

Demo i řadovku svorně otvírá „Die Pforte (A Speech Above the Moor)“. Stejný název i hudba, a přesto se vlastně jedná o úplně jiné skladby. Hagzissa totiž na „They Ride Along“ citelně „vylepšili“ zvuk, s jehož pročištěním se pro mě vytratilo veškeré kouzlo. Zvuková a leckdy i skladatelská primitivnost na demosnímku dotvářely celkový koncept a všechno dohromady to sedělo. Nyní znějí Hagzissa dost stravitelně a ukazuje se, že spousta riffů zní v tomhle podání strašně humpolácky. V těch nejhorších místech mě dokonce napadlo, že tohle už je skoro regulérní agro, a to si pište, že tohle je kurva urážka.

Pokud se budeme chtít bavit, co dobrého na „They Ride Along“ zbývá, prakticky mohu ukázat jen na občasné atmosférické prvky nebo samply jako třeba ve středu „Irrsinnsdimensionen (A Bath Amidst the Wells)“ nebo v závěrech „Moonshine Glance (An Iron Seed in Sour Soil)“ a „They Ride Along on the Howling Winds!“. Ale to je bohužel strašně málo.

Asi pochopím, bude-li vám to celé znít trochu malicherně, že čistě kvůli zvuku pohřbím celou desku, přestože obsahuje materiál, který se mi kdysi s formálně horším zvukem líbil. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak nějak cítím. „They Ride Along“ mě jednoduše vůbec, ale vůbec nebaví poslouchat a zklamání se prostě ubránit nedokážu.

Upřímně dost pochybuji, že by se někdy Hagzissa vydali opačnou cestou a namířili si to zpátky ke špinavému demo soundu. Na základě tohoto předpokladu si dovolím tvrdit, že Rakušané pro mě asi zůstanou kapelou jediné nahrávky, kterou si tu a tam pustím, ale jejich další tvorba mě už nejspíš nebude moc zajímat. Až někdy vydají další album, možná ho ze zvědavosti zkusím. Třeba nebudu mít po zkušenosti s „They Ride Along“ takové nároky a zalíbí se mi to víc, třeba to dopadne stejně. Pro dnešek to ale ukončím s tím, že debutovou desku Hagzissa už si s největší pravděpodobností nikdy v životě nepustím.