Země: Česká republika Žánr: hard rock Datum vydání: 2014 Label: AV Proton Tracklist: 01. Přemožitelé osudu 02. Černé myšlenky 03. Anděl Bestiel 04. Někdo je za dveřmi 05. Krajina vyhaslých očí 06. Dvakrát do stejné řeky 07. Život ve tmě 08. Vlčí sonet 09. Mutanti z profese 10. Jen tak 11. Schody do sebe 12. Jin a jang 13. Dvakrát do stejné řeky II. Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: bandzone K recenzi poskytl: ExAvik

Já vím, že je to z obecného hlediska vlastně docela nespravedlivé, ale nemůžu si pomoct – jakmile narazím na nějaký český hard rock (rock, heavy metal, power metal,…), už předem tak trochu očekávám brutální agro. Nicméně má čistě empirická zkušenost mi nedává na výběr, protože drtivá většina takových kapel tuto domněnku do posledního puntíku potvrzuje a naopak si tak nějak si z hlavy nevzpomínám na skupinu, jež by mě dokázala přesvědčit o tom, že bych si to myslet neměl.

Jistě už víte, kam tím mířím – kapela Lord pochází z Klatov a hraje hard rock. Zkuste hádat, co jsem asi tak očekával, že se na mě z reproduktorů vyvalí, když jsem si poprvé pouštěl jejich letošní cédéčko “1000 poschodí”. Jasně, hádáte správně – myslel jsem si, že dostanu další várku slámy, třískajících půllitrů, podprůměrného vesnického rocku a všech dalších laskomin, jaké si jen člověk dokáže představit pod všeříkajícím pojmem vidláctví v muzice…

Ve prospěch Lord ovšem hovoří jedna věc – “1000 poschodí” zdaleka není tak strašné, jak jsem se bál. Kdyby se totiž mé obavy naplnily, už bych tu soptil a střílel vtipy o tom, jak to zní, jako kdyby to nahráli spíš na vidle než na kytary, a nakonec bych pod recenzí vyšvihnul hodnocení někde mezi dvojkou a trojkou. “1000 poschodí” mě ale hned na první poslech poměrně příjemně překvapilo tím, že to rozhodně není blbost a že z toho seno nelítá na sto metrů daleko.

Vlastně naopak, na první dobrou mě “1000 poschodí” až překvapivě bavilo. S větším počtem poslechů se sice bohužel ukázalo, že nakonec to přece jenom až taková sláva není a nacházejí se zde i slabší písničky, nicméně i tak se nebojím tvrdit, že je mi počínání Lord vlastně docela sympatické, protože jiné skladby jsou zase dost povedené a nacházejí se v nich kvalitní nápady. Z celkového hlediska je navíc “1000 poschodí” stále dost solidní album a těch několik ne úplně výborných songů ve výsledku ten dobrý dojem nijak fatálně nepokazí. A v neposlední řadě je opravdu super, že ten hard rock v podání Lord, jakkoliv to obecně vzato není nic výjimečného, není ani omylem blbost, není to agro a při poslouchání textů se člověk nemusí stydět za autory – a toho si zcela upřímně cením.

Abychom měli to horší dříve za sebou, pojďme se nejprve věnovat těm kusům, které se zas až tak nepovedly. Moc mě neoslovila třeba “Anděl Bestiel”, kde lehký náznak menšího agra trochu vykoukne… i když je pravda, že na rozdíl od jiných expertů to není žádná velká tragédie a vlastně to pořád není nic, co by člověk nemohl skousnout. Dále mě moc nevzal “Vlčí sonet”, ale zase platí, že ani tady to není žádný průser, a když se skladba konečně rozjede, tak minimálně refrén je úplně na pohodu. Nic moc jsou “Schody do sebe”, kde je ústřední kytarový motiv na můj vkus až příliš vlezlý, a klidně bych si dokázal odpustit i “Jin a jang”, v níž to bohužel místy zavání generickým pop rockem (ale díky výrazně lepšímu refrénu se to opět dá přežít). O něco lepší, ale ne úplně stoprocentní, jsou pak ještě “Černé myšlenky”, které začínají v klidnějším duchu, jenž je o dost zábavnější než zbytek po rozjetí skladby.

Pokud bych měl naopak střelit ty vrcholy “1000 poschodí”, které mě baví nejvíc, rozhodně bych jmenoval například “Někdo je za dveřmi”. Ta podobně jako “Schody do sebe” obsahuje dost výraznou ústřední kytarovou melodii, ale v tomto případě to není nic tak vlezlého a sloky i refrén jsou dost povedené. Trochu překvapivě mě baví i baladická “Krajina vyhaslých očí”, na níž si cením toho, že nejde o žádnou patetickou srágoru – hudebně je to spíš taková pohodovka, ale určitě má něco do sebe. Otvírák “Přemožitelé osudu” je rovněž úplně bezproblémový song a asi jen těžko jde proti němu něco namítat, protože kdyby zněl obyčejný bigbít alespoň takhle, tak by si nebylo moc na nic stěžovat. Úplně největšími peckami celé desky je ovšem dvojice “Dvakrát do stejné řeky” a “Život ve tmě”. V té první jmenované dokázali Lord přijít s těmi nejzajímavějšími a nejzábavnějšími motivy, díky čemuž bych se tenhle kousek rozhodně nebál označit za parádní. “Život ve tmě” je pak na poměry alba asi největší vypalovačka (samozřejmě v rámci mezí, do thrash metalu to má pořád daleko) a působí to poměrně svěžím dojmem.

Do kompletního výčtu všech písniček nám aktuálně chybí ještě tři kousky, tak hurá na ně, ať už to máme všechno. “Mutanti z profese” i “Jen tak” stále patří do té lepší sorty a taktéž jsou poměrně zábavné. Ta první je vedle “Životu ve tmě” věcí s asi největším odpichem na nahrávce a opět to je docela příjemné; ta druhá je naopak zase pomalejší, ale podobně jako “Krajina vyhaslých očí” je také povedená, a i když už je to svým způsobem v některých pasážích malinko na hraně, pořád nemám sebemenší důvod ji neoznačit za dobrou, protože to stále není žádný laciný cajdák nebo patos a Lord i v ní veškeré neduhy pomalých songů dokázali ukočírovat a usměrnit do těch správných mezí.

Naopak finální song “Dvakrát do stejné řeky II” bych klidně vyhodil… upřímně jsem jeho smysl tak nějak nepochopil, protože hudebně je to nachlup to samé jako první “Dvakrát do stejné řeky”, akorát zpěv je trochu jiný. Žádná velká změna to ovšem není. Netuším, jestli to třeba neměl být vtípek, jakože se říká, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky a kapela do řeky dvakrát vstoupila, když tam tu píseň dala podruhé… nevím, ale asi bych se bez té dvojky obešel.

Když to tak po sobě čtu a počítám, vychází mi z toho vlastně dost pozitivní bilance. Jak už bylo řečeno, není to žádný vyložený zázrak, ale rozhodně se jedná o poměrně příjemnou nahrávku, z níž se vyklubal mnohem pohodovější poslech, než jsem si vůbec dovolil doufat. Pár skladeb je sice trochu horších, ale snad kromě otravných “Schodů do sebe” a zbytečné “Dvakrát do stejné řeky II” se i ty dají přežít bez úhony a člověk nemá potřebu je přeskakovat. Naopak dobré nebo přinejmenším slušné kusy jsou v převaze. Když k tomu připočtu, že mě to docela mile překvapilo a že jsem rád, že Lord nehrají jak vidláci a ta jejich muzika má hlavu a patu, je jasné, že s hodnocením zamířím nad průměr. Jak už jsem řekl – kdyby zněl český bigbít takhle, tak si není na co stěžovat.