Země: Velká Británie Žánr: ambient / drone Datum vydání: 7.4.2017 Label: House of Mythology Tracklist: 01. A Gift of Unknown Things 02. Gravity Is the Enemy 03. Astōdaan 04. Mind at Large 05. Fall of the Yak Man 06. Radioclast Hrací doba: 55:09 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable PR

Brouzdat v útrobách House of Mythology se rozhodně vyplatí. Tento britský label možná nefunguje nějak zásadně dlouho, nicméně s tím, co pod jeho hlavičkou vychází, si asi mnozí z nás rychle zvykli na to, že se jeho aktivitám vyplatí věnovat pozornost. Netvrdím, že jsem slyšel úplně vše, co se pod jejich křídly objevilo, ale když si vzpomenu na to, s čím jsem tu čest měl, musím říct, že jsem se až doposud ani jednou nespálil a vždy jsem odcházel spokojen. A to platí i po poslechu „Frequency Is the New Ecstasy“.

S dlouhým, úmorným, únavným, nudným, nezáživným, nezajímavým, mdlým, otravným, fádním, suchopárným, vyčerpávajícím, bezbarvým, malátným a zbytečně, nepochopitelně, nesmyslně, nadbytečně, přebytečně a hloupě natahovaným úvodem vás pro dnešek nehodlám zdržovat. Zmíním tedy pouze nutné minimum, čímž mám na mysli, že dvoučlenná formace Teleplasmiste pochází z Velké Británie a že „Frequency Is the New Ecstasy“ je její první dlouhohrající prezentací.

To bychom měli, tak můžeme přistoupit k tomu hlavnímu, o čem by dnešní povídání mělo být – co je „Frequency Is the New Ecstasy“ vlastně zač a jak přesně si stojí z hlediska kvality. Přinejmenším druhá zmiňovaná věc by však neměla patřit k šokujícím odhalením následujícího textu, protože už na začátku jsem naznačil, že Teleplasmiste jsou na tom dobře.

„Frequency Is the New Ecstasy“ patří k tomu druhu nahrávek, o nichž se nepíše úplně lehce, a to z jednoduchého důvodu. Teleplasmiste totiž vyznávají hudební formu, kde písnička nehraje jakoukoliv, byť i sebemenší roli. Vše se točí okolo atmosféry, pocitů, okolo zvuku. Britské duo servíruje dlouhé náladotvorné plochy, které si pohrávají se žánry jako ambient, dark ambient nebo s dronovými tóny. Takový stylový rozstřel může na základě empirických zkušeností evokovat monotónnost a minimalismus, což na jednu stranu pravda je, ale na druhou stranu – jen do určité míry.

Hudba Teleplasmiste bezesporu plyne poklidně, vůbec se nesnaží šokovat náhlými zvraty, spíše rozvážně postupuje a klade důraz na hloubku prožitku namísto potřeby ukázat toho co nejvíc, ale povrchně. Nicméně tvrdit, že je „Frequency Is the New Ecstasy“ skutečně minimalistickou, striktně homogenní či dokonce jednotvárnou deskou by bylo poněkud nemístné, jakkoliv se zde opravdu minimalistické pasáže nesporně nacházejí. Nicméně je na nahrávce zcela jistě i vývoj – znatelný a konstantní.

Vzhledem k povaze nahrávky asi nepřekvapí, že vám tu nedokážu vyzdvihnout nějaké jednotlivé písničky nebo konkrétní momenty. Takovéhle věci nijak neřeším. Poslech se nese na vlně jakéhosi splynutí s atmosférou, při čemž jsou nějaké stopy nebo názvy písniček („písniček“) nepodstatné. Což je ale v naprostém pořádku, poněvadž síla alb jako „Frequency Is the New Ecstasy“ netkví v zapamatovatelnosti, ale právě v celistvém zážitku.

Jako vždy u podobných záležitostí se dostáváme na jakési rozcestí. Teleplasmiste jsou dle mého názoru dobří a poslech jejich debutu mě i navzdory počáteční nedůvěře (několik poslechů trvalo, než se do toho pořádně dostal) baví. Netvrdím ovšem, že jde o záležitost pro každého a že byste to měli všichni slyšet. „Frequency Is the New Ecstasy“ je počin určený trpělivým posluchačům, kteří si užívají postupné vrstvení v dlouhých kompozicích, rádi hledají ve spodních mimosmyslových proudech, dávají přednost introvertní hloubce. Spadáte-li do takové kategorie, pak myslím není moc co řešit – rozhodně vám náleží mé doporučení. Čeká vás krásná meditativní deska. Naopak dáváte-li přednost, řekněme, větší doslovnosti – a nemusíme si pod tím představovat jen opačný extrém v podobě prvoplánové chytlavosti – pak vás „Frequency Is the New Ecstasy“ asi uspokojit nedokáže.