Nachtmystium - The World We Left Behind

Redakční eintopf #66 – srpen 2014

Nachtmystium - The World We Left Behind
Nejočekávanější album měsíce:
Nachtmystium – The World We Left Behind


H.:
Nachtmystium – The World We Left Behind
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Nachtmystium – The World We Left Behind
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Opeth – Pale Communion
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Alestorm – Sunset on the Golden Age
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Sólstafir – Ótta
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Nachtmystium – The World We Left Behind
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Sólstafir – Ótta
Index očekávání: 9/10

Thy Mirra:
Godsmack – 1000hp
Index očekávání: 5/10

Tuhle chvíli si zapamatujte, protože se hned tak opakovat nebude. Je každoročním evergreenem, že v létě celá redakce nadává, že skoro nic pořádného nevychází, abychom pak v září mohli říct, že na podzim se to opět začíná rozjíždět. Srpen 2014 však tuhle tradici dokázal nabourat, takže až na pár černých ovcí mohou takřka všichni hovořit o silném měsíci. Vítěz nejočekávanější desky však může být jen jeden a je jím zámořskýho black metalový projekt Nachtmystium respektive jeho labutí píseň “The World We Left Behind”. Možná jej někteří redaktoři zvolili i proto, že je to definitivně poslední tečka za kariérou Nachtmystium… tedy, nakonec vlastně asi ne, protože těsně před vydáním tohoto eintopfu se ukázalo, že Blake Judd, hlavní mozek kapely, asi otočil a “trochu” svůj názor o konci Nachtmystium pozměnil. Na výsledku to však nemění zhola nic. Samozřejmě se však nejedná o jedinou nahrávku, která nás bude zajímat, protože nemalá očekávání jsou evidentně na místě i v případě “Ótta” od Sólstafir nebo “Pale Communion” od Opeth.

H.

H.:

Srpen pro mě sice nenabízí nějakou vyloženou bombu, kvůli níž bych vůbec nemohl dospat (na druhou stranu je pravda, že takových fakt není moc), ale zase je tu relativně velké množství nahrávek, na něž se docela těším… sice ne extrémně hodně, ale ani ne úplně málo. O kousek nade vším asi ční labutí píseň Nachtmystium s příznačným názvem “The World We Left Behind”… když nic jiného, tak už jen z toho důvodu, že je to prostě naposled, protože jak známo, kapela je už vlastně nefunkční. O to, že bychom se od Blakea Judda už žádné kvalitní muziky v budoucnosti nedočkali, se vzhledem k existenci Hate Meditation příliš nebojím, přesto mě však konec Nachtmystium malinko mrzí. Snad s výjimkou debutové placky “Reign of the Malicious”, jíž jsem nikdy příliš nepřišel na chuť, mě všechna řadová alba téhle kapely baví, ať už se jedná o black metalovou špínu jako třeba v případě předchozího “Silencing Machine” nebo drogami nasáknutou psychedelii, kterou reprezentuje především dvoudílný opus “Black Meddle”. Tím pádem je jasné, že i na “The World We Left Behind” se dost těším, výtečný přebal vypadá velice slibně, tak snad se zadaří a půjde o těčku, která bude stát za to…

Ježura

Ježura:

V srpnu se sešlo hned několik nahrávek, které slibují náramné zážitky. V první řadě musím jmenovat ostře sledovanou desku “Pale Communion”, se kterou Opeth hodlají navázat na rozporuplně přijatého předchůdce “Heritage”. Po delší nemocenské se na scénu vrací také rakouské perverzní komando Belphegor a není snad nikdo, kdo by od jejich novinky “Conjuring the Dead” čekal něco menšího než prvotřídní death/blackový náser. Pár poslechů určitě věnuji i pařmenům Machinae Supremacy respektive jejich novince “Phantom Shadow”, a pokud se jim ta podařila jako předchozí “Rise of a Digital Nation”, bude to rozhodně super věc. Do tuhého ale začíná jít teprve teď. Na řadu totiž přicházejí islandští Sólstafir a já bych se hodně divil, kdyby album “Ótta” bylo třeba jen o chlup slabší než naprosto skovstně. Jenže i Sólstafir nakonec musí sklonit hlavy. Před kým? Zkusím menší nápovědu. Vypadalo to, že vyjde v červnu, ale nevyšla. Pak to vypadalo, že vyjde v červenci, a co čert nechtěl – taky nevyšla. Jenže v srpnu konečně vyjde a nikdo s tím nic nenadělá. Řeč je samozřejmě o desce “The World We Left Behind”, která bude posledním hřebíkem do rakve zámořské kapely Nachtmystium, jejíž leader Blake Judd právě touhle deskou hodlá udělat tlustou čáru za svou drogovou minulostí, která do značné míry určovala i Nachtmystium. Doufám a pevně věřím, že tohle requiem bude opravdu důstojnou tečkou, jakou si Nachtmystium zaslouží, a naváže na to nejlepší, pod co se kapela podepsala – a že je sakra na co navazovat! Když už má to šílenství skončit, tak ať to stojí za to…

Kaša

Kaša:

V srpnu jsem zvědavý hned na několik desek, ovšem na dně pomyslného trychtýře mi uvízly tři počiny, na které se těším ze všeho nejvíc a na které se hodlám zaměřit. Mám tím na mysli novinkový výtvor “Origins” švýcarských Eluveitie, debut “Back to the Front” pohrobků Entombed, Entombed A.D., a konečně “Pale Communion” mých oblíbenců Opeth. Protože patřím k těm, kterým nevadí mi cesta, kterou se Opeth na posledním albu vydali a první zveřejněná píseň “Cusp of Eternity” mě baví, tak nemám důvod očekávat špatnou nahrávku a věřím, že Mikael Åkerfeldt a spol. dostojí svému jménu a vytasí se s vyrovnanou deskou s magickou atmosférou.

nK_!

nK_!:

Srpen navzdory všem očekáváním vypadá zatím poměrně slibně. Kapely Accept (6/10), Eluveitie (7/10) nebo třeba HammerFall (5/10) vydají každá po jedné fošně a mám v plánu si každou z nich pustit alespoň jednou. Moje srpnová volba padá však na skotské piráty Alestorm, poněvadž mám jejich rumové odrhovačky velmi v oblibě. Co na tom, že nejde o nic vyloženě uměleckého? Bavit baví a doufám, že je také už konečně uvidím někde živě. Zatím se jim totiž úspěšně dařilo mou maličkost koncertně obeplouvat.

Atreides

Atreides:

Srpen toho neskýtá zas až tak málo, rozhodně více než předcházející červenec. Nicméně po předchozím “Helvetios” jsem už nad Eluveitie takříkajíc zlomil hůl a sic přebal “Origins” opět vypadá velmi pěkně, bojím se, že to bude jen další pěkně pozlacené lejno s hromadou hlušiny. Ani další jména mi toho příliš neříkají. Alestorm možná budou slušná oddychovka, ale nic zásadního od ní nečekám. Opeth mě paradoxně nikdy nijak zvlášť nechytli a sic Belphegor jsou naživo velmi kvalitní náklep, který mi může vykroutit krk, z desky to už taková sláva taky není. Nakonec jsem volil mezi dvěma nahrávkami: poslední tečkou za zdrogovanými Nachtmystium, “The World We Left Behind”, a další poutí mezi gejzíry, vychladlou lávou a ledovci z dílny Sólstafir. Která vyhrála, to jste si již přečetli na začátku odstavce. Zkrátka a dobře, tihle islandští kovbojové před pár lety učarovali mému srdci s “Köld” a “Svartir Sandar” a těch pár kousků, které kapela vypustila na internet mě utvrzují v tom, že “Ótta” na tom nebude jinak. Prostě když jí miluješ, není co řešit.

Zajus

Zajus:

Najít zajímavé album v srpnové nabídce není kupodivu těžké, jelikož lákavých počinů se v ní nachází hned několik. Při rozhodování, které album bude číslo jedna pro měsíc srpen, vyhráli jen o prsa Nachtmystium se svým rozlučkovým počinem “The World We Left Behind”. Není těžké předpokládat, že svět, jaký za sebou Nachtmystium v srpnu zanechají, bude plný hnusu a špíny, ovšem kdyby kapela přihodila trochu psychedelie z dvojice počinů označovaných jako “Black Meddle”, vůbec bych se nezlobil. Jen těsně za Nachtmystium číhá novinka “Pale Communion” z pera Opeth. I když bych se měl soustředit spíše na naposlouchávání starých alb této legendy, která stále nemám “najetá” tak, jak bych si přál, novinku si nenechám ujít už jen z toho důvodu, že kapela špatné album nahrát snad ani nedokáže. Vedle těchto velikánů budou znít další dvě jména velice skromně, i od nich však čekám zajímavé počiny. Atmospheric black metalová one-man show Panopticon chystá na první srpnový den další dlouhohrající fošnu “Roads to the North”, která, pokud si udrží vysoký standard stanovený předloňskou “Kentucky”, může snadno sahat i do žebříčku nejlepších alb roku. Do čtveřice pak uvedu trio muzikantů hrající jazz fusion pod názvem Trioscapes. V Trioscapes hobluje basu jeden z nejlepších baskytaristů dneška Dan Briggs (jinak Between the Buried and Me) a i díky němu byl debut kapely “Separate Realities” značně zajímavým počinem. Od novinky tak nečekám málo, i když na Opeth a Nachtmystium pánové nejspíše mít nebudou.

Skvrn

Skvrn:

Tentokrát je těch nahrávek opravdu dost, tak to pro změnu vezmu od data vydání. V první řadě tu jsou Eluveitie a jejich “Origin”. Jestli bych měl ukázat na kapelu, které bych s radostí věnoval nálepku “srdcovka”, ukázal bych právě na tuhle folk metalovou partu. I když bylo jejich “Helvetios” trošku slabší, pořád jsem ho měl zafixované jako velice solidní nahrávku. Návratu ke kořenům (ačkoli se to vzhledem k názvu docela nabízí) se nejspíš nedočkám, ale i přesto doufám, že dostanu slušnou porci dobře poslouchatelné energické muziky. Naopak žánrové kolegy Alestorm nejspíš vynechám, ledaže bych si zase po čase chtěl napsat nějaké to méně pozitivní hodnocení. Ale to se vlastně nesmí říkat. Těžko říct, jestli má vůbec smysl zmiňovat tu novinku Panopticon, protože “Roads to the North” se mi už nějaký týden povaluje v přehrávači. Neuteče mi ani derniéra Nachtmystium, u kterých absolutně netuším, jestli to bude větší špína nebo větší drogárna, každopádně to druhé je mi bližší, tedy alespoň hudebně. Dále tu jsou Entombed A.D. a Belphegor, kteří budou určitě nakopávat zadní části našich těl, ale jestli i tu moji, to je v tomhle nabitém měsíc těžké odhadovat. Naopak dvojice Pantheon I a Botanist je pro mě velkou neznámou a především na druhé jméno jsem opravdu zvědav. Krasojízda se blíží ku svému konci a před námi jsou už jen dvě nejočekávanější nahrávky, Opeth a Sólstafir. Od obou se čekají velké věci, i když logicky Opeth budou mnohem diskutovanějším pojmem. Každá nahrávka Švédů stojí před nesmírně vysokými očekáváními a následně je vystavena spoustě emocí, o čemž by především poslední “Heritage” mohlo vyprávět. Na slibovanou novinku Sólstafir se však těším možná ještě o chlup víc, hlavně proto, že na tuhle kapelu slyším ze všech stran jen chválu. Minulých počinů jsem se vždycky dotknul jen tak na povrchu a do samotného jádra ne a ne proniknout, novinka “Ótta” to však změní. Pevně v to věřím!

Thy Mirra

Thy Mirra:

Srpen 2014 je snad blbej vtip. Dragonforce? Alestorm? Eluveitie? Opeth? Ne… to ne, fakt, tohle není můj šálek čaje. Vlastně jsem nikdy neměl rád ani As I Lay Dying, takže i jeho pohrobek Wovenwar jde tak trochu mimo mě. Nakonec mi do srpna zasahují jen dvě jména. Prvními jsou jižani Godsmack s fošnou “1000hp”. Řekněme si to na rovinu, debilnější název už snad nelze vymyslet a úvodní singl se stejným názvem je jen o něco málo debilní rocková hopsačka, kterou ani Sully Erna za mikrofonem moc nezachraňuje, takže od desky čekám fakt cokoli. No, a další v plánu jsou, tentokrát nefalšovaní jižani Upon a Burning Body z Mexika s deskou “The World Is My Enemy Now” z prvního tracku alba mám trochu lepší pocit než z Godsmack, ale taky to není žádná hitparáda… zkrátka srpen pro mě asi nebude, co se desek týče, nejlepší měsíc roku, ale třeba mě Godsmack nebo Upon a Burning Body příjemně překvapí.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.