>>> Zámořská kapela Dragonlord, která je ve skutečnosti vedlejším projektem kytaristy Erica Petersona z Testament, aktuálně mixuje své třetí album. Novinka se bude jmenovat “Dominion”, měla by vyjít začátkem roku 2016 a bude navazovat na počin “Black Wings of Destiny” z roku 2005.
>>>Američané Godsmack do světa vypustili další videoklip ke své poslední desce “1000hp” z loňského léta. Tentokrát padla volba na song “Something Different” – sledujte na YouTube.
>>> S novým klipem přicházejí taktéž Holanďané Heidevolk – skladba “Urth” pochází z aktuální alba “Velua”, které je venku od 20. března. Video najdete na YouTube.
>>> Zámořští death metalisté Jungle Rot hlásí, že pustili do nahrávání své nové studiové desky. Více informací prozatím není k dispozici.
>>> Francouzská formace Öxxö Xööx vydá 26. května u Blood Music svou druhou desku “Nämïdäë”, na niž nyní láká novým songem “Dälëïth”. Poslouchat můžete na YouTube.
>>> Periphery ze Spojených států amerických mají na kontě nový videoklip k tracku “The Bad Thing” – najdete jej na YouTube. Ve videu se nacházejí záběry z turné, které kapela odehrála začátkem letošního roku. Písnička pochází z dvojalba “Juggernaut”, jež vyšlo koncem ledna.
>>> P.O.D. ohlásili vydání své dalšího řadového počinu. Novinka se dle všeho bude jmenovat “The Awakening” a měla by vyjít v srpnu. První singl by se měl objevit v květnu.
>>> The Gentle Storm, což je společný projekt Arjena Lucassena (Ayreon, Star One) a Anneke van Giersbergen (ex-The Gathering), vypustili do světa živé video k písničce “The Storm”. Podívat se můžete na YouTube.
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 5.8.2014 Label: Republic Records
Tracklist:
01. 1000hp
02. FML
03. Something Different
04. What’s Next?
05. Generation Day
06. Locked and Loaded
07. Livin’ in the Gray
08. I Don’t Belong
09. Nothing Comes Easy
10. Turning to Stone
11. Life Is Good [bonus]
Na novou regulérní desku Godsmack jsem si musel počkat čtyři roky a nutno podotknout, že vážně šlo o čekání. Tím chci říct, že mi nová placka těchto amerických (Godsmack jsou ze státu Massachusetts, což je původem indiánsky, a fakt se mi to nechce i přes moje češtinářské studijní zaměření adaptovat do češtiny a skloňovat) metalo-rockerů nebyla úplně ukradená, protože jejich tvorbu sleduji pečlivě od doby, co jsem od basáka z bývalé kapely na počátku našeho působení dostal za úkol se na zkoušku naučit coverovou verzi songu “Straight Out of Line”, což už bude pět nebo šest let. Právě tímhle songem mi Godsmack naprosto učarovali a v zcela heterosexuálním duchu jsem se zamiloval do vokálu Sullyho Erny. Deska “Faceless” mě tenkrát hodně bavila, jejího následovníka “IV” jsem si zase tolik neoblíbil, a když v roce 2010 vyšlo “The Oracle”, bylo u mě tak nějak půl na půl, respektive všechny slabší songy na desce vyvážila úvodní morda “Cryin’ Like a Bitch” věnovaná pánům z Mötley Crüe.
Každopádně jsem od nové desky Godsmack čekal skutečně ledacos. Už když jsem poprvé popatřil na obal desky “1000hp”, obrnil jsem se, díky stupidnímu názvu a ještě stupidnějšímu CD coveru, značnou nedůverou. No ne, vážně, tisíc koní a hořící hot-rod na obalu? Co to jako je? Jo, beru, že má Sully nebo třeba celá kapela ráda rychlý káry, ale zasvětit tomu desku, která se připravovala čtyři roky, to mi přijde skoro stejné buranství, jako když 70 000 lidí na Vypichu sborově zpívá “Denně vožralej, denně vožralej, mam velikej pupek, smrdim a sem špinavej”. Ne, dobře, je to o poznání menší buranství, ale překvapuje mě, že Godsmack, kteří předskakovali Metallice, chtějí po šesti deskách v roce 2014 stále cílit svojí tvorbu na americké rednecky. No, takový dojem na mě “1000hp” zanechalo ještě před vydáním, ale jak se říká nesuď knihu a album podle obalu, takže jak to vlastně dopadlo po samotném poslechu?
Desku začíná stejnojmenný otvírák “1000hp”, který…. počkat, říkal tu někdo Metallica? Není žádným velkým tajemstvím, že se Godsmack k legendě z Bay Area hrdě hlásí, koneckonců na kompilaci “Live & Inspired” zařadili cover verzi “Nothing Else Matters”, ale zrovna u alba “1000hp” mi to už přijde jako víc než jenom inspirace. Čert vem obal a název, tady už jde do tuhého. Track “1000hp” mi totiž svojí kompozicí ze všeho nejvíc připomíná Metallicu a jejich vypalovačku “Fuel”. Tady to teda funguje taky, i když jsou to v podstatě trochu redneck zpívánky, refrén je dost chytlavá záležitost. Následuje song “FML”, kde tato abreviace značí frázi “Fuck my life”, což je slogan, nad kterým si nejeden opálený jižanský redneck s mulletem souhlasně povzdechne nad marností vlastního žití. “FML” je zase tak trochu variace na “Cryin’ Like a Bitch” a “Changes” ze starší tvorby kapely. Je pro mě trochu smutným zjištěním, že vokální melodické postupy, které mi u Sullyho tak učarovaly na “Faceless”, se vlastně opakují pořád dokola, což jim na “1000hp” už docela ubírá na jedinečnosti a lesku. První věc, která mě na desce fakt zaujala, jakože v pozitivním slova smyslu, je třetí “Something Different”, paradoxně proto, že to je něco jiného, než Godsmack předvádí na zbytku desky. Flanger na kytarách, vysoké akordy a melodický zlom v refrénu – jo, to mě baví. No, a pak zazní housle a je to hodně super, prostě “something different”, akorát mě udivuje, že tahle celkem výpravná a skoro pětiminutová píseň je již třetí v pořadí, ale což.
Pak tu máme “What’s Next?”, která taky jaksi svým názvem evokuje moje pocity při poslechu. Hm, prostě obyčejná vata, nic, co by jakkoli vybočovalo z naprostého průměru žánru…. no, co je tu dál? “Generation Day”, další šestiminutový epos, který nezní špatně, ale taky bych si ho asi představoval spíš ke konci desky. Šestka “Lock and Loaded” je tím lepším, co Godsmack dokážou z nástrojů vyloudit, ale možná to píšu jen proto, že mi hodně připomíná mojí oblíbenou “Re-Align” zase z alba “Faceless”. Další na řadě je “Living in the Gray” a byť je mi to už celkem trapné, je to další track, znějící jako fúze něčeho, co už Erna a spol. dávno nahráli, tentokrát “I Fucking Hate You” a “Love-Hate-Sex-Pain”. Následuje “I Don’t Belong” a znovu se naplňuje ustálené slovní spojení nomen omen, tato píseň skutečně nepatří na desku, neměla by patřit do tvorby Godsmack a pravděpodobně by neměla patřit ani do tohoto časoprostorového kontinua. Jo, až taková je to nuda.
Číslo devět, “Nothing Comes Easy”, by třeba nebyla úplně průserovou záležitostí, ale po poslechu osmi přechozích stop už se dostavuje taková otupělost, že se mi nechce ocenit ani celkem solidní kytarové riffy, jež by spolu s parádním mixem a zvukem mohly vyniknout, ovšem “1000hp” už nezachrání asi ani tento počin. No, a pak přijde “Turning to Stone”… jako spousta kapel má za vzor Metallicu, vždyť jsou to jedni z fotrů moderního metalu, ale s tímhle mě Godsmack s odpuštěním fakt vytočili, protože “Turning to Stone” je totálně sprostá a bezohledná vykrádačka pecky “Bleeding Me” z alba “Load”. Fakt že jo, k “Bleeding Me” mám celkem sentimentální vztah, nehledě na to, že “Turning to Stone” je v porovnání s originálem něco, jako když srovnám špatně střiženou mikinu s kapucí od pana Tranga z tržnice a novou módní kolekci od Karla Lagerfelda, proto ta zášť. Pánům totiž nestačilo, že na albu “IV” mají vlastní písničku s názvem “Bleeding Me”, proto se uchýlili zřejmě k tomuto ještě troufalejšímu kroku. Drzost.
No, a blížíme se ke konci desky, která nám bonusovým songem ještě na poslední chvíli chce důrazně důrazně připomenout, kde vlastně začala, a sice v hospodě někde v Texasu, kde redneckové jezdí na rodeo býkovi. Závěrečná odrhovačka “Life Is Good” pojednává o alkoholu, sexu a nevázaném rockovém životě. Je celkem úsměvné, že u druhého songu byl život v podstatě totální průser, tak najednou je vlastně život hrozně super, což se zřejmě mění s počtem vypitých piv. Ale je fakt, že kdybych se oprostil od tohoto sociálního škatulkování, tak by se mi “Life Is Good” s valivým, skoro až bluesovým psaneckým ústředním riffem fakt líbila. Ne tak teď ale vážně, nemám nic proti redneck metalu, to bych mohl šmahem odpálit i Hellyeah, Down nebo Panteru, což by si určitě nezasloužili, stejně jako si to nezaslouží Godsmack, ovšem máme rok 2014 a těžko se nějaká kapela může spoléhat na to, že se bude držet stále jednoho stylu a vařit z toho několik desítek let jako AC/DC nebo Slayer… koneckonců i Metallica se po “Load” a “Reload” vrhla někam jinam a pořád se vyvíjí.
Co ale fakt bije do očí, je způsob, jakým Godsmack vykrádají mimo Metallicy hlavně sami sebe. Podle mě jednoznačná cesta do pekla, kdy se “1000hp” pohybuje někde na úrovni alba “Conquer” v tvorbě Maxe Cavalery. Godsmack už mají zřejmě nejlepší éru za sebou, a pokud napříště nepřekvapí a budou následovat model Soulfly a Cavalera Conspiracy, bude to už jenom horší a horší. Na závěr je třeba říct, že i když recenze vyznívá asi hodně negativně, ve skutečnosti je největším průšvihem desky “1000hp” právě její průměrnost. Všechno vlastně šlape jak má, akorát ten pocit, že už jsem to někde slyšel a že je tam těch písniček nějak moc a jsou nějaké dlouhé, to prostě album strašně degraduje, ať jsou riffy jakkoli super a zvuk jakkoli křišťálový. A to mě prostě nebaví.
Další názory:
Nemůžu sice tvrdit, že bych znal nazpaměť vše, co kdy Godsmack vydali, ale podle toho, co se v mém přehrávači objevilo, mi přijde, že Američané natočili prostě své další album. V předstihu vypuštěná titulní singlovka “1000hp” mi nepřišla jako žádný zázrak, ale nakonec se ukázalo, že patří k tomu výraznějšímu, co parta okolo zpěváka Sully Erny tentokrát dala dohromady. Kromě ní mě ještě zaujala osmá “I Don’t Belong”, ale třeba taková “FML” nebo rockovější “Something Different” se jsou taky docela v pohodě. Nicméně nějaký opravdu kulervoucí hit typu “I Stand Alone” na “Faceless” bohužel chybí. Většina toho zbytku je trochu na jedno brdo, byť se to stále dá poslouchat bez větších problémů. Naopak směrem dolů vystupují především “Generation Day” se slaboučkým refrénem a závěrečná nuda “Turning to Stone“. Celkově na mě “1000hp” působí jako taková pohodová a nenáročná placka, jíž v klidu věnujete pár poslechů, které vás nijak neurazí a možná i vcelku pobaví (a to je na takhle úspěšnou a slavnou rockovou kapelu dost úspěch, rozhodně jsou na tom Godsmack o několik levelů lépe než experti jako Nickelback a jim podobní), ale poté ji odložíte a už nikdy se k ní nevrátíte… H.
V porovnání s kvalitou vyčpělých “IV” a “The Oracle” to možná není žádné terno, ale “1000hp” můžu v osobním žebříčku pasovat na nejlepší a nejsvěžejší album Godsmack od dob “Faceless”. Ono se od minula v zásadě vůbec nic nezměnilo, ale tentokrát mi kombinace ostřejších hard rockových vypalovaček jako “1000hp” a “Locked and Loaded” s přístupnějšími a rádiovějšími hitovkami typu “Something Different” nebo “Livin’ in the Gray” funguje o poznání lépe a nemám problém “1000hp” doposlouchat na jeden zátah. Hodně se mi líbí “Generation Day”, v níž Sully Erna oprášil náladu starších Alice in Chains, k nimž měla tahle čtveřice už v minulosti dosti blízko (vzpomeňme akustické EP “The Other Side”). Přestože není tvorba Godsmack nějaké velké umění, tak i tyto americké “trendy” metaly mají své posluchače, a pokud se podaří přijít s povedeným materiálem, tak nemám nic proti. A to je rovněž případ novinky Godsmack, která je sice jen dalším albem v diskografii, ale tentokrát baví. A abych pravdu řekl, tak po předchozích sračkách už jsem ani nevěřil, že bych se ještě někdy dostal do stádia, že si sám a opakovaně budu nové album Ernyho party pouštět. No, a vida, je to tady. Kaša
Upřímně, po čtyřech letech žádné terno. “The Oracle” možná nebylo úplně přelomové album, ale rozhodně jde o desku, které jsem se toho roku naposlouchal bezkonkurenčně nejvíce. Mám k ní tedy tak trochu srdcový vztah a v koutku duše jsem doufal, že s “1000hp” (mimochodem, neobvykle debilní název) se Godsmack podaří nastavenou laťku alespoň dosáhnout, když už ne přeskočit. Inu, nestalo se a “1000hp” je mimořádně tuctovou nahrávkou, u které mám i po vícero posleších trochu problém. Hlavně v tom, že si prostě z fleku nevybavím žádnou vyloženě hitovou písničku. Což je u kapely ražení Godsmack poměrně podstatný zádrhel. Dále mi tak trochu vadí i všeobecná většinová podobnost obsažených songů. Na “1000hp” sice nechybí silné melodie a tradičně precizní kytarová práce a výborný výkon frontmana, ale stále tomu k dokonalosti dost chybí. Třeba variabilnější materiál. Škoda, tak zase za čtyři roky. Není úplně špatné: “FML”, “Generation Day” a “I Don’t Belong”. nK_!
Thy Mirra:
Godsmack – 1000hp Index očekávání: 5/10
Tuhle chvíli si zapamatujte, protože se hned tak opakovat nebude. Je každoročním evergreenem, že v létě celá redakce nadává, že skoro nic pořádného nevychází, abychom pak v září mohli říct, že na podzim se to opět začíná rozjíždět. Srpen 2014 však tuhle tradici dokázal nabourat, takže až na pár černých ovcí mohou takřka všichni hovořit o silném měsíci. Vítěz nejočekávanější desky však může být jen jeden a je jím zámořskýho black metalový projekt Nachtmystium respektive jeho labutí píseň “The World We Left Behind”. Možná jej někteří redaktoři zvolili i proto, že je to definitivně poslední tečka za kariérou Nachtmystium… tedy, nakonec vlastně asi ne, protože těsně před vydáním tohoto eintopfu se ukázalo, že Blake Judd, hlavní mozek kapely, asi otočil a “trochu” svůj názor o konci Nachtmystium pozměnil. Na výsledku to však nemění zhola nic. Samozřejmě se však nejedná o jedinou nahrávku, která nás bude zajímat, protože nemalá očekávání jsou evidentně na místě i v případě “Ótta” od Sólstafir nebo “Pale Communion” od Opeth.
H.:
Srpen pro mě sice nenabízí nějakou vyloženou bombu, kvůli níž bych vůbec nemohl dospat (na druhou stranu je pravda, že takových fakt není moc), ale zase je tu relativně velké množství nahrávek, na něž se docela těším… sice ne extrémně hodně, ale ani ne úplně málo. O kousek nade vším asi ční labutí píseň Nachtmystium s příznačným názvem “The World We Left Behind”… když nic jiného, tak už jen z toho důvodu, že je to prostě naposled, protože jak známo, kapela je už vlastně nefunkční. O to, že bychom se od Blakea Judda už žádné kvalitní muziky v budoucnosti nedočkali, se vzhledem k existenci Hate Meditation příliš nebojím, přesto mě však konec Nachtmystium malinko mrzí. Snad s výjimkou debutové placky “Reign of the Malicious”, jíž jsem nikdy příliš nepřišel na chuť, mě všechna řadová alba téhle kapely baví, ať už se jedná o black metalovou špínu jako třeba v případě předchozího “Silencing Machine” nebo drogami nasáknutou psychedelii, kterou reprezentuje především dvoudílný opus “Black Meddle”. Tím pádem je jasné, že i na “The World We Left Behind” se dost těším, výtečný přebal vypadá velice slibně, tak snad se zadaří a půjde o těčku, která bude stát za to…
Ježura:
V srpnu se sešlo hned několik nahrávek, které slibují náramné zážitky. V první řadě musím jmenovat ostře sledovanou desku “Pale Communion”, se kterou Opeth hodlají navázat na rozporuplně přijatého předchůdce “Heritage”. Po delší nemocenské se na scénu vrací také rakouské perverzní komando Belphegor a není snad nikdo, kdo by od jejich novinky “Conjuring the Dead” čekal něco menšího než prvotřídní death/blackový náser. Pár poslechů určitě věnuji i pařmenům Machinae Supremacy respektive jejich novince “Phantom Shadow”, a pokud se jim ta podařila jako předchozí “Rise of a Digital Nation”, bude to rozhodně super věc. Do tuhého ale začíná jít teprve teď. Na řadu totiž přicházejí islandští Sólstafir a já bych se hodně divil, kdyby album “Ótta” bylo třeba jen o chlup slabší než naprosto skovstně. Jenže i Sólstafir nakonec musí sklonit hlavy. Před kým? Zkusím menší nápovědu. Vypadalo to, že vyjde v červnu, ale nevyšla. Pak to vypadalo, že vyjde v červenci, a co čert nechtěl – taky nevyšla. Jenže v srpnu konečně vyjde a nikdo s tím nic nenadělá. Řeč je samozřejmě o desce “The World We Left Behind”, která bude posledním hřebíkem do rakve zámořské kapely Nachtmystium, jejíž leader Blake Judd právě touhle deskou hodlá udělat tlustou čáru za svou drogovou minulostí, která do značné míry určovala i Nachtmystium. Doufám a pevně věřím, že tohle requiem bude opravdu důstojnou tečkou, jakou si Nachtmystium zaslouží, a naváže na to nejlepší, pod co se kapela podepsala – a že je sakra na co navazovat! Když už má to šílenství skončit, tak ať to stojí za to…
Kaša:
V srpnu jsem zvědavý hned na několik desek, ovšem na dně pomyslného trychtýře mi uvízly tři počiny, na které se těším ze všeho nejvíc a na které se hodlám zaměřit. Mám tím na mysli novinkový výtvor “Origins” švýcarských Eluveitie, debut “Back to the Front” pohrobků Entombed, Entombed A.D., a konečně “Pale Communion” mých oblíbenců Opeth. Protože patřím k těm, kterým nevadí mi cesta, kterou se Opeth na posledním albu vydali a první zveřejněná píseň “Cusp of Eternity” mě baví, tak nemám důvod očekávat špatnou nahrávku a věřím, že Mikael Åkerfeldt a spol. dostojí svému jménu a vytasí se s vyrovnanou deskou s magickou atmosférou.
nK_!:
Srpen navzdory všem očekáváním vypadá zatím poměrně slibně. Kapely Accept (6/10), Eluveitie (7/10) nebo třeba HammerFall (5/10) vydají každá po jedné fošně a mám v plánu si každou z nich pustit alespoň jednou. Moje srpnová volba padá však na skotské piráty Alestorm, poněvadž mám jejich rumové odrhovačky velmi v oblibě. Co na tom, že nejde o nic vyloženě uměleckého? Bavit baví a doufám, že je také už konečně uvidím někde živě. Zatím se jim totiž úspěšně dařilo mou maličkost koncertně obeplouvat.
Atreides:
Srpen toho neskýtá zas až tak málo, rozhodně více než předcházející červenec. Nicméně po předchozím “Helvetios” jsem už nad Eluveitie takříkajíc zlomil hůl a sic přebal “Origins” opět vypadá velmi pěkně, bojím se, že to bude jen další pěkně pozlacené lejno s hromadou hlušiny. Ani další jména mi toho příliš neříkají. Alestorm možná budou slušná oddychovka, ale nic zásadního od ní nečekám. Opeth mě paradoxně nikdy nijak zvlášť nechytli a sic Belphegor jsou naživo velmi kvalitní náklep, který mi může vykroutit krk, z desky to už taková sláva taky není. Nakonec jsem volil mezi dvěma nahrávkami: poslední tečkou za zdrogovanými Nachtmystium, “The World We Left Behind”, a další poutí mezi gejzíry, vychladlou lávou a ledovci z dílny Sólstafir. Která vyhrála, to jste si již přečetli na začátku odstavce. Zkrátka a dobře, tihle islandští kovbojové před pár lety učarovali mému srdci s “Köld” a “Svartir Sandar” a těch pár kousků, které kapela vypustila na internet mě utvrzují v tom, že “Ótta” na tom nebude jinak. Prostě když jí miluješ, není co řešit.
Zajus:
Najít zajímavé album v srpnové nabídce není kupodivu těžké, jelikož lákavých počinů se v ní nachází hned několik. Při rozhodování, které album bude číslo jedna pro měsíc srpen, vyhráli jen o prsa Nachtmystium se svým rozlučkovým počinem “The World We Left Behind”. Není těžké předpokládat, že svět, jaký za sebou Nachtmystium v srpnu zanechají, bude plný hnusu a špíny, ovšem kdyby kapela přihodila trochu psychedelie z dvojice počinů označovaných jako “Black Meddle”, vůbec bych se nezlobil. Jen těsně za Nachtmystium číhá novinka “Pale Communion” z pera Opeth. I když bych se měl soustředit spíše na naposlouchávání starých alb této legendy, která stále nemám “najetá” tak, jak bych si přál, novinku si nenechám ujít už jen z toho důvodu, že kapela špatné album nahrát snad ani nedokáže. Vedle těchto velikánů budou znít další dvě jména velice skromně, i od nich však čekám zajímavé počiny. Atmospheric black metalová one-man show Panopticon chystá na první srpnový den další dlouhohrající fošnu “Roads to the North”, která, pokud si udrží vysoký standard stanovený předloňskou “Kentucky”, může snadno sahat i do žebříčku nejlepších alb roku. Do čtveřice pak uvedu trio muzikantů hrající jazz fusion pod názvem Trioscapes. V Trioscapes hobluje basu jeden z nejlepších baskytaristů dneška Dan Briggs (jinak Between the Buried and Me) a i díky němu byl debut kapely “Separate Realities” značně zajímavým počinem. Od novinky tak nečekám málo, i když na Opeth a Nachtmystium pánové nejspíše mít nebudou.
Skvrn:
Tentokrát je těch nahrávek opravdu dost, tak to pro změnu vezmu od data vydání. V první řadě tu jsou Eluveitie a jejich “Origin”. Jestli bych měl ukázat na kapelu, které bych s radostí věnoval nálepku “srdcovka”, ukázal bych právě na tuhle folk metalovou partu. I když bylo jejich “Helvetios” trošku slabší, pořád jsem ho měl zafixované jako velice solidní nahrávku. Návratu ke kořenům (ačkoli se to vzhledem k názvu docela nabízí) se nejspíš nedočkám, ale i přesto doufám, že dostanu slušnou porci dobře poslouchatelné energické muziky. Naopak žánrové kolegy Alestorm nejspíš vynechám, ledaže bych si zase po čase chtěl napsat nějaké to méně pozitivní hodnocení. Ale to se vlastně nesmí říkat. Těžko říct, jestli má vůbec smysl zmiňovat tu novinku Panopticon, protože “Roads to the North” se mi už nějaký týden povaluje v přehrávači. Neuteče mi ani derniéra Nachtmystium, u kterých absolutně netuším, jestli to bude větší špína nebo větší drogárna, každopádně to druhé je mi bližší, tedy alespoň hudebně. Dále tu jsou Entombed A.D. a Belphegor, kteří budou určitě nakopávat zadní části našich těl, ale jestli i tu moji, to je v tomhle nabitém měsíc těžké odhadovat. Naopak dvojice Pantheon I a Botanist je pro mě velkou neznámou a především na druhé jméno jsem opravdu zvědav. Krasojízda se blíží ku svému konci a před námi jsou už jen dvě nejočekávanější nahrávky, Opeth a Sólstafir. Od obou se čekají velké věci, i když logicky Opeth budou mnohem diskutovanějším pojmem. Každá nahrávka Švédů stojí před nesmírně vysokými očekáváními a následně je vystavena spoustě emocí, o čemž by především poslední “Heritage” mohlo vyprávět. Na slibovanou novinku Sólstafir se však těším možná ještě o chlup víc, hlavně proto, že na tuhle kapelu slyším ze všech stran jen chválu. Minulých počinů jsem se vždycky dotknul jen tak na povrchu a do samotného jádra ne a ne proniknout, novinka “Ótta” to však změní. Pevně v to věřím!
Thy Mirra:
Srpen 2014 je snad blbej vtip. Dragonforce? Alestorm? Eluveitie? Opeth? Ne… to ne, fakt, tohle není můj šálek čaje. Vlastně jsem nikdy neměl rád ani As I Lay Dying, takže i jeho pohrobek Wovenwar jde tak trochu mimo mě. Nakonec mi do srpna zasahují jen dvě jména. Prvními jsou jižani Godsmack s fošnou “1000hp”. Řekněme si to na rovinu, debilnější název už snad nelze vymyslet a úvodní singl se stejným názvem je jen o něco málo debilní rocková hopsačka, kterou ani Sully Erna za mikrofonem moc nezachraňuje, takže od desky čekám fakt cokoli. No, a další v plánu jsou, tentokrát nefalšovaní jižani Upon a Burning Body z Mexika s deskou “The World Is My Enemy Now” z prvního tracku alba mám trochu lepší pocit než z Godsmack, ale taky to není žádná hitparáda… zkrátka srpen pro mě asi nebude, co se desek týče, nejlepší měsíc roku, ale třeba mě Godsmack nebo Upon a Burning Body příjemně překvapí.
Top5 2012:
1. Kreator – Phantom Antichrist
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
3. Linkin Park – Living Things
4. Anti-Flag – The General Strike
5. Sabaton – Carolus Rex
1. Kreator – Phantom Antichrist “Hordes of Chaos” ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. “Phantom Antichrist” jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet – se smyslem pro detail a precizním provedením.
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1 Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém “Phantom Antichrist” prostě vede.
3. Linkin Park – Living Things Od “Living Things” jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.
4. Anti-Flag – The General Strike Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé – od punkrocku více nepožaduji.
5. Sabaton – Carolus rex Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.
CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neonarcis Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny “Neser” z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.
Neřadový počin roku:
Godsmack – Live & Inspired Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní – co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo “Nothing Else Matters” od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba “Come Together” od The Beatles?
Artwork roku:
Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.
Shit roku:
Mnemic – Mnemesis O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.
Koncert roku:
Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012 O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.
Videoklip roku:
Rammstein – Mein Herz brennt Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A “Mein Herz brennt” je přece srdcovka.
Potěšení roku:
reunion Coal Chamber “Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo…?”
Zklamání roku:
Spineshank – Anger Denial Acceptance Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.
Zhodnocení roku:
Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!
Top5 2010:
1. Soilwork – The Panic Broadcast
2. Godsmack – The Oracle
3. Murderdolls – Women & Children Last
4. Eluveitie – Everything Remains as It Never Was
5. Sully Erna – Avalon
1. Soilwork – The Panic Broadcast Už několik měsíců předem jsem uvažoval, zda moje osobní top1 roku 2010 obsadí poslední album Soilwork nebo nejnovější placka Godsmack. Obě desky jsou dokonale vybalancované a perfektně se poslouchají a já se prostě nemůžu rozhodnout, která je lepší. Takže první i druhé místo jsou pro mě zcela zaměnitelné, ať si kdo chce co chce říká.
2. Godsmack – The Oracle Viz výše.
3. Murderdolls – Women & Children Last Ač nemám zkušenost s jejich prvním počinem, slyšel jsem na adresu Murderdolls pět jen samou chválu a rozhodl se zkusit alespoň ten nový výrobek z jejich glam metalové/horror punkové dílny. A rozhodně jsem nebyl zklamán – naopak, více než příjemně překvapen. Nová oblíbená kapela.
5. Sully Erna – Avalon Zpěvák zmiňovaných Godsmack se vytáhl a nepřišel pouze s odfláknutou parodií sebe sama, nýbrž s plnohodnotnou deskou, která není ani trochu prvoplánová a… a vlastně jsem ani nečekal, že by mohla být tak návyková :)
CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neser!
Dlouhá léta jsme čekali na první řadové album pekelníků Dymytry a čas zapálit ohně pod kotli konečně nastal! Ta fošna má šťávu, hlavu a patu, výborné texty a na české poměry kvalitní zvuk. Co víc chtít?
Koncert roku:
Sepultura: Brutal Assault – Josefov, 12.8.2010
V létě jsem sám sobě vyvrátil někdejší mýtus, že brazilská Sepultura nemůže fungovat bez bratří Cavalerů. Opak je pravdou a já po celou dobu setu nepřestával kulit vočadla. Překvapení a nezapomenutelný zážitek.
Zklamání roku:
Iron Maiden – The Final Frontier
Od svých oblíbených heavy metalových dědečků jsem asi očekával něco o trochu lepšího, nebo si prostě nemůžu vzpomenout na nic, co by mě letos vyloženě rozesmutnilo.
