Scar the Martyr - Scar the Martyr

Scar the Martyr – Scar the Martyr

Scar the Martyr - Scar the Martyr
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Intro
02. Dark Ages
03. My Retribution
04. Soul Disintegration
05. Cruel Ocean
06. Blood Host
07. Sign of the Omeneye
08. Anatomy of Erinyes
09. Prayer for Prey
10. White Nights in a Day Room
11. Effigy Unborn
12. Never Forgive Never Forget
13. Mind’s Eye
14. Last Night on Earth
15. Flatline & Fracture [bonus]
16. Digging for Truth [bonus]
17. Coat of Arms [bonus]
18. Complications [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Scar the Martyr je na první pohled nenápadná americká kapela, což je názor, který musí každého znalého posluchače opustit už jen při letmém pohledu na sestavu, která debutové album “Scar the Martyr” natočila. Začnu samozřejmě úplně od začátku, protože na začátku byl ten hlavní. Bubeník hvězdných Slipknot, Joey Jordison, se v rámci dlouhé pauzy mezi studiovými alby své domovské kapely začal nejspíš nudit, a protože je to klučina neposedný, začal dávat dohromady materiál, jenž se do jeho hlavního působiště nehodí. V minulosti už mi Jordison dokázal, že je dobrý skladatel, ač nemá ve své domovské kapele vše pod palcem, tak když si vzpomenu na jeho příspěvky v rámci Roadrunner United, tak se zpětně jedná o tu zajímavější část tohoto hvězdami nabitého alba. V Murderdolls ukázal, že umí hrát na kytaru, takže při skládání si pochopitelně vystačil sám, ovšem teprve když se ukázalo, že má dostatek materiálu na celou desku, tak se začal poohlížet po kumpánech, kteří by do toho šli spolu s ním a na světě tak byl zárodek Scar the Martyr

… netrvalo dlouho a spolu s ním do rozjetého vlaku naskočili kytaristé Kris NorrisDarkest Hour a Jed Simon ze Strapping Young Lad, které doplnil naprosto neznámý a hudebním průmyslem nepolíbený zpěvák Henry Derek Bonner a jako host se na albu nemalou měrou podílel klávesák Chris Vrenna známý z dob působení v doprovodné kapele Marilyna Mansona. Zní to jako pohádka, kdy se všichni hledali tak dlouho, až se našli, a vězte, že papírově se jedná o spojení velmi zajímavé. Zvláště od dvojice kytaristů jsem očekával velké věci, ovšem po poslechu celého alba je patrné, že veškerý materiál byl zkompletován ještě před tím, než se ze Scar the Martyr stala regulérní kapela, a skládání si tak vzal na starosti Jordison osobně. Kytarová agrese, kterou jsou oba schopni přenést na výsledný kotouček, je dost podstatně otupena poněkud nevýrazným zvukem, což je škoda, protože ve výsledném mixu jsou kytary lehce upozaděné na úkor bicích (aby nikdo nezapomněl, že Jordison je tady ten kápo), jež jsou nazvučeny opravdu masivně a na desce mají pochopitelně nepřeslechnutelné místo. Ale dost remcání, které pramení z toho, že mému uchu lahodí trošku víc průrazný zvuk kytar, než jak je ošetřen na “Scar the Martyr”.

Před vydáním eponymní desky byly v předstihu uvolněny dvě ochutnávky “Blood Host” a “Soul Disintegration”, což se zpětně ukázalo jako ta nejlepší možná volba, protože nejen, že se jedná o písně, které zbytek desky dostatečně reprezentativně zastupují, ale jde o nejsilnější, potažmo nejhitovější písně. Osobně se mi víc zamlouvá právě ta prvně jmenovaná, která toho možná na svou délku nepředvádí zas tak moc, ale začátek, než se skladba rozjede pod tíhou skočného riffu, je mi velice po chuti. Henry Derek Bonner se ukázal jako dobrá volba, když svým zpěvem, který je v melodických momentech přírodní a nevyumělkovaný a v agresivních pasážích dokáže správně zahrozit, se do takto moderně pojatého metalu hodí. “Soul Disintegration” je pak jasná hitovka, která se přímo nabízí pro rádiové stanice. Ve chvíli, kdy jsem se ke kompletnímu albu dostal, už jsem ji slyšel snad stokrát, takže se mi krapet oposlouchala, ale skvělý refrén mi prostě nedával na vybranou a točil jsem ji stále dokola.

V základní verzi alba se nakonec objevila dvanáctka skladeb (nepočítám dvojici krátkých inter “Intro” a “Sign of the Omeneye”), z nichž ne všechny jsou takové pecky, jak si člověk přál. Dle mého názoru se vyloženě nepovedly a na desce zabírají místo čtyři kousky, kterým chybí nezbytný drive, a jsou to jmenovitě “Cruel Ocean”, “Prayer for Prey”, závěrečná utahanost “Last Night on Earth” a konečně polobaladická “White Nights in a Day Room”, která se sice v druhé půli trošku rozjede, ale přesto se nejedná o pamětihodný kousek, a to i navzdory kytarovému sólu, které Jedu Simonovi ostudu neudělá. Skladby, které naopak můžu, jsou ty, co bezproblémově kombinují agresivní sloky a chytlavé refrény, jež jsou v mnoha případech povedené. Taková “Dark Ages” mě sice překvapila industriálním odérem v úvodu, ale je to přesně ten typ skladby, které jsem od “Scar the Martyr” očekával. Je skočná, chytlavá, a přesto si na své přijdou milovníci ostrých kytarových riffů, které svádí pomyslný souboj s průraznými bicími. Z dalších kusů, které stojí za zmínku, je určitě rockovým rytmem poháněná “My Retribution”, či “Anatomy of Erinyes”, jejíž masivní riff ji po celou dobu táhne kupředu snad s výjimkou velmi vzdáleně orientální pasáže uprostřed skladby. Přestože jsem byl při prvním poslechu mírně nesvůj z industriálního nádechu úvodní skladby “Dark Ages”, tak mi později nedělalo problém si jí podobné, s elektronikou koketující písně oblíbit. Jedním z takových případů je “Effigy Unborn”.

Pro masochisty je určena speciální edice “Scar the Martyr”, ke které jen velmi krátce můj dojem. Krom klasických čtrnácti písní přináší ještě čtveřici dalších, které kupodivu nejsou špatné a nepřipadají mi jako nějaký odpad, který zbyl. Hlavně rocková “Digging for Truth” a “Complications” s punk-rockovou zpěvnou vokální linkou mají něco do sebe a upřímně si je dokážu představit jako součást regulérního alba, ale co, jsou to slušné bonusy, a tak je třeba k nim přistupovat.

Po nedávno recenzovaném “Fire on the Mountain” allstarových Twilight of the Gods jsou pro mne Scar the Martyr v krátké době druhou superkapelou, od jejíhož debutu jsem si sliboval něco zajímavého a nakonec jsem dostal jen lehce nadprůměrný materiál. Pokud se na něj podívám jako na kolekci písní, které by měly fungovat samostatně, tak s tím nemám problém a vlastně jsem ochotný uznat, že to je dobré, protože Jordison umí, o tom žádná, nicméně vzhledem k faktu, že se jedná o album a je nutno na něj nahlížet jako na uzavřený celek, tak už je to horší, přestože skladby jsou od sebe bez problémů rozeznatelné, ale při poslechu na jeden zátah začnou brzy splývat v jednu kouli, což je umocněno nepřiměřenou délkou, na jejíž ukočírování by se toho na “Scar the Martyr” muselo dít přece jenom více. Nenechte se zmást profesionální produkcí, skvělým singlem “Blood Host” a hvězdnou sestavou, protože to automaticky neznamená, že výsledný produkt bude hodný úrovně, kterou člověk od takové party očekává, což je případ Scar the Martyr, kteří zůstali za svými možnostmi.


Další názory:

Já vám tak nějak nevím… mě to prostě nebaví. A to fakt hodně. Je mi úplně jedno, kdo v té kapele hraje, ale “Scar the Martyr” mi prostě jako záživná deska nepřijde. Co se nevyvést mohlo, to se tu také nevyvedlo. Hudebně je ten materiál poměrně nevýrazný, dost obyčejný, je to takový rádoby metal moderního střihu, jemuž chybí jakékoliv charisma. Instrumentálně je to samozřejmě oukej, ale to mám lidově řečeno na párku, protože sebelépe zahraný slabý materiál bude pořád slabý. Zpěvák je s prominutím úplně o ničem, jeho vokál je úplně bezpohlavní, čistý zpěv mě pro jistotu v některých momentech rovnou vyloženě otravoval… dost dobře nechápu, kde Joey Jordison tohohle týpka vyhrabal, protože si myslím, že jako bubeník Slipknot má takové jméno, že by zvládnul do kapely natáhnout mnohem schopnějšího vokalistu. Naprosto vražedná je délka desky, s níž se někdo doslova posral v kině… ten materiál je na takové úrovni, že by sotva dokázal utáhnout půl hodinu, ale to album trvá hodinu a čtvrt, v limitované edici dokonce neskutečných 90 (!!!) minut. Zatímco samotná muzika je tak nějak relativně v pohodě, žádný zázrak, ale poslouchat se to dá, spíš takový průměr, s tou délkou Scar the Martyr opravdu krutě přestřelili a jednoduše jim chybí soudnost. Abych řekl pravdu, nijak zvlášť jsem se na “Scar the Martyr” netěšil, ale rozhodně jsem nečekal, že z toho vyleze takováhle nuda. Kdyby v tom nehrála známá jména a kdyby to firma tak brutálně nehnala reklamou, neštěknul by po tom ani pes – zcela právem.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.