Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 11.4.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Kreise 02. Kadaver 03. Shrike 04. Die Farben der Sehnsucht 05. Grimassen Hodnocení: 3,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Metal Promotions

V loňském roce se mi do přehrávače mimo jiné zatoulala nahrávka od jisté poměrně nenápadné (aspoň z mého ohledu, na lokální scéně okolo Berlína, odkud formace pochází, to možná bude jinak) německé kapely. Ta kapela se jmenovala Shrike a ta nahrávka zase “Hinab in die vertraute Fremdheit”. Osobně se poměrně rád přehrabuji v hromadě undergroundových black metalových počinů, protože jsem tak trochu naivní a pořád si myslím, že ten underground k black metalu patří a že se tam dá najít spousta opravdu skvělé hudby. A což o to, rozhodně je dost případů, které mě v tom docela utvrzují, nicméně zrovna Shrike se to moc netýkalo…

Nebudu vás nijak lakovat, dneska už si z “Hinab in die vertraute Fremdheit” nepamatuju vůbec s výjimkou toho, že jsem to kdysi slyšel a že mi to přišlo jako strašně blbá deska. Že si nevzpomínám na nic dalšího, je vcelku logické, protože tohle byl přesně ten druh alba, které si pamatovat fakt nechcete. Po téhle zkušenosti je asi docela jasné, že jsem rozhodně neměl v plánu to někdy se Shrike zkoušet znovu a třeba si shánět jejich předchozí debut “Meine Wucherung” z roku 2006, poslechnout “Hinab in die vertraute Fremdheit” s odstupem času nebo si počíhat na nějakou budoucí placku… a asi by se na tom nic nezměnilo, kdyby nám tu další placku, jejíž název zní “Sieben”, někdo neposlal na recenzi. Sebral jsem tedy veškerou odvahu (nesmějte se, člověk občas musí pochválit sám sebe) a dal jsem Shrike druhou šanci. Udělal jsem správně?

Jak jsem již řekl, čistě po hudební stránce si z “Hinab in die vertraute Fremdheit” nepamatuji vůbec nic, ale když zpětně čtu těch pár řádků, které jsem o tom albu před rokem vypotil, a poslouchám u toho novinku “Sieben”, tak si říkám, že bych to vlastně bez nějakých větších problémů mohl jen vzít, překopírovat, přepsat pár názvů a měl bych recenzi hotovou, protože i na aktuální fošnu by to sedělo docela přesně. Co z toho v překladu vyplývá, je myslím docela nasnadě – ani se “Sieben” jsem to zrovna nevyhrál.

Problém Shrike není v tom, že by to byla úplná sračka, protože to, ruku na srdce, zase není a bylo by nefér tvrdit, že tomu tak je. Technicky vzato se to vlastně dá poslechnout, aniž by člověk utrpěl nějakou újmu na zdraví či psychice, nicméně to neznamená, že se vám ten poslech bude líbit. Problém Shrike je totiž v tom, že ten jejich black prostě zní neuvěřitelně tuctově, obyčejně a nezáživně. Úplně šechno, co na “Sieben” najdete, tu už mnohokrát bylo a v mnohokráte lepším podání. Shrike postrádají jakoukoliv originalitu, odlišitelnost, vlastní ksicht, charisma, není v tom atmosféra, není to ani pořádně nasrané nebo agresivní, není tam vůbec, ale vůbec nic – a to je prostě špatně.

Podle toho, co Shrike produkují, si myslím, že nebylo účelem stvořit nějakou agresivní a nenávistnou vichřici, ale že to chtějí hrát spíše na tu atmosféru. Nic proti tomu, právě naopak – tento přístup by mi absolutně vyhovoval, kdyby v tom nebyl jeden malinký háček… no, on to vlastně zas tak malinký háček není, spíš je to hák jak prase. Ta atmosféra tam totiž úplně chybí.

Shrike tam hrají nějaké trochu melodičtější riffy, ale to je asi tak všechno, co k tomu lze říct. Prostě to tam nějak hrají a výsledek je nuda. Momentů, které by vás jakkoliv zaujaly a vytrhly z letargie, tu je naprosté minimum a ve všech případě to jsou záležitosti, jež zabírají naprosto minoritní část hrací doby, tudíž jsou ve finále naprosto zanedbatelné. Jedna taková pasáž se nachází třeba přibližně v polovině druhého songu “Kadaver”, ale – a to jsem fakt stopoval – trvá pouhopouhých deset vteřin. Zbylých 340 vteřin písničky je hluchých jak poleno. Jediným světlým kusem “Sieben” je předposlední věc “Die Farben der Sehnsucht”, jež se nese v lehce odlišnějším duchu a třeba baskytara v ní sem tam připomene Glorior Belli ve verzi pro chudé, ale to, co je na tomhle albu vrcholem, je z obecného hlediska stále přinejlepším pouhý průměr.

Nemá cenu to nadále prodlužovat, jelikož finální verdikt je už stejně dávno jasný – “Sieben” je prostě slabota. Ta deska trvá 30 minut, ale při poslechu vám to bude připadat spíš jako hodina. Bohužel se nedá svítit, Shrike mě ani na druhý pokus nedokázali přesvědčit o tom, že by jejich hudba měla nějaký valný smysl. Samozřejmě jim to nikdo nebere, pokud to chlapce baví, vůbec nic pro tomu nemám, rozhodně je lepší, když budou ve zkušebně drtit podprůměrný black metal, než aby brali drogy a přepadávali babičky v parku, ale asi sami uznáte, že to asi není zrovna věc, kterou by šlo promítnout do výsledného hodnocení. Jestli mi za rok dorazí na mail jejich další album, tak už to narvu nějakému poddanému v redakci…