Archiv štítku: hudební

The Dirt (2019)

The Dirt

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / hudební / komedie

Originální název: The Dirt

Režie: Jeff Tremaine
Hrají: Machine Gun Kelly, Douglas Booth, Iwan Rheon, Daniel Webber

Hrací doba: 107 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Aniž by to bylo předem nějak plánováno, v poslední tobě se s hudebními biografiemi roztrhl pytel. Samozřejmě že vznik filmu trvá nějaký ten rok, takže se jedná o náhodu, ale vypadá to, zejména soudě dle snímku „Bohemian Rhapsody“, že diváky tento žánr přeci jenom zajímá, a můžeme tak do budoucna očekávat ještě větší nárůst podobných filmů. Koncem března si svou premiéru odbyl také „The Dirt“, nikoliv však na plátnech kin, ale hezky doma u každého, kdo si platí Netflix.

„The Dirt“, tedy film o Mötley Crüe, je založen na stejnojmenné knize, kterou sepsali členové kapely spolu s žurnalistou Neilem Straussem. Vyšla v roce 2001 a o její filmové adaptaci se mluvilo už pět let poté. Do finálního konce se vše podařilo dotáhnout ale až nyní, chce se říci z výše uvedeného důvodu možná v ten nejlepší čas. Propagace byla obrovská, a to i ze strany samotné kapely. Dokonce na podporu nahráli čtyři nové písně, které jsou umístěny na oficiálním soundtracku. V titulní „The Dirt (Est. 1981)“ se objevuje populární rapper Machine Gun Kelly, hrající ve filmu roli Tommyho Lee, ale stejně jako zbylé novinky to není žádné terno, spíše naopak. Hlavně pak předělávka „Like a Virgin“ od Madonny, k níž došlo Bůh ví proč, je asi tím nejhorším, co jsem v posledních letech slyšel. Jestli se máte alespoň trochu rádi, tak se tomuto škváru obloukem vyhněte.

O glam metalu toho na tomto webu asi moc nenajdete. Ono není divu, už několik desetiletí je mrtvý a na někdejší veliké hvězdy tohoto žánru si dnes už málokdo vzpomene. Pakliže dodnes zůstaly aktivní, žijí pouze ze své minulosti a s novou tvorbou se nikterak neobtěžují. Vůbec celá tato scéna byla velice rychle po svém rozpuku odsouzena k věčnému zatracení v osmdesátých letech a nic na tom nezměnila ani mladá krev, která se tu a tam v USA či severní Evropě objevila. Prostě něco tak bizarního a extravagantního snad ani nemohlo vydržet déle. Největší skupinou tohoto žánru byli právě Mötley Crüe.

Dějová linka „The Dirt“ je jako přes kopírák s každým jiným filmem podobného ražení. Nejprve se seznamujeme postupně se všemi členy kapely, tím dostaneme během úvodních minut jejich základní charakterové vlastnosti, pak následují počáteční nezdary, nevěřícnost publika, poté vzestup, první problémy, absolutní vrchol, pád a šťastný návrat. V tomto směru nemá „The Dirt“ moc co nabídnout. Na co však film sází, je necenzurovaný pohled na onu proslulou jízdu ve stylu hesla sex, drogy, rock ‘n‘ roll. Tím se dostávám k tomu, že na filmu, stejně jako na knize, spolupracovali Nikki Sixx, Tommy Lee, Mick MarsVince Neil, a také k tomu, že glam metalové kapely dnes žijí výhradně ze své minulosti.

The Dirt (2019)

Mötley Crüe mají prakticky po celou svoji kariéru pověst té nejšílenější rockové kapely všech dob, a posledních dvacet let z toho sklízejí ovoce. Asi nejvíce ze své minulosti vytěžil Nikki Sixx, který napsal dvě vlastní a velice úspěšné knihy. A tím to neskončilo. Kdo kdy nenarazil na jediný rozhovor Sixxe o několika předávkováních a prohlášením za mrtvého, ať hodí kamenem. „The Dirt“ se všechny ty eskapády snaží zobrazit a vzal si na to Jeffa Tremaina, jehož filmografii dosud tvořily pouze snímky známého spolku Jackass. Asi si dovedete představit, kam tím „The Dirt“ cílí.

Ano, první polovina filmu je sranda, vlastně celý film se dá bez problémů zkouknout, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to v několika případech působilo až moc nuceně. Příliš se tlačilo na pilu a ta snaha ukázat, že to my jsme byli až takhle šílení a tohle všechno se dělo, občas nepůsobí úplně věrohodně. Herci tu a tam přehrávají a filmu rovněž nesvědčí nastolené tempo, kdy se snaží stihnout moc událostí najednou v krátkém čase. Rovněž ty šablonovité charakteristiky postav, ze kterých jako by nemohly vystoupit, působí občas křečovitě, hlavně u Micka Marse. Korunu všemu nasazuje představitel manažera Mötley Crüe, jehož jedinou úlohou je připomínat divákovi, že jsou opravdu šílení, snad aby to bylo opravdu jasné, což působí, jako když tvůrci vlastnímu vyobrazení kapely nevěří.

The Dirt (2019)

Když se „The Dirt“ dostane do fáze úpadku Mötley Crüe, neobejde se to bez melodramatu, které film neopustí až do svého konce. Rovněž tak přikrášlený návrat kapely, kdy se členové sejdou v hospodě a začínají se usmiřovat, působí trapně, protože za návratem Vince Neila stáli především manažeři. Dojem z konce filmu má nejspíš vyznít tak, že se Mötley Crüe opět vrátili na výsluní, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tradičně za moc nestojí také kostýmy, hlavně paruky, které jsou prostě v každém filmu o rockové hudbě debilní.

Tahle všechna negativa mi tak nakonec film i k mému překvapení docela zhatila. Byl jsem připravený na bezstarostnou jízdu se vším všudy, ale tu se povedlo navodit pouze v dílčích případech. Takhle je to spíše průměrný film o několika povedených scénách, jemuž schází nějaký umělecký záměr, a podobně jako v případě „Bohemian Rhapsody“ se na něm až příliš projevuje přítomnost hlavních aktérů, kteří prostě takto chtějí být vyobrazeni a zapamatováni, a nedovolují tak žádný jiný pohled. Možná by bylo lákavější natočit místo filmu televizní sérii s větší stopáží, zaměřující se právě jen na rockové excesy, klidně i na základě historek jiných kapel. Něco jako Spinal Tap.

The Dirt (2019)


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Bohemian Rhapsody (2018)

Bohemian Rhapsody

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 2018
Žánr: životopisný / drama / hudební

Originální název: Bohemian Rhapsody
Český název: Bohemian Rhapsody

Režie: Bryan Singer
Hrají: Rami Malek, Lucy Boynton, Gwilym Lee

Hrací doba: 134 min

Odkazy: web / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Náplní našeho filmového koutku jsou nejčastěji kultovní série, béčkové horory, zapomenuté zvrhlé klasiky a spousta jiných lahůdek pro filmové bonvivány, ale občas dojde i na novinky a zrovna dnes tu máme „Bohemian Rhapsody“. Společné má s tímto webíčkem to hlavní – hudbu. S „Bohemian Rhapsody“ se asi nešlo od uvedení do kin, a vlastně ani předtím, nesetkat. Poměrně záhy byl film návštěvníky stavěn do pozice – kdo neviděl, jako by nežil – a vesměs se o něm mluví v superlativech.

Netvrdil bych o sobě, že jsem zrovna skalní příznivec Queen, ale s jejich tvorbou a historií jsem seznámen důkladně. Co je ale pro zhodnocení filmu „Bohemian Rhapsody“ nejdůležitější, je oprostit se od hodnocení Queen, potažmo Freddieho Mercuryho jako skupiny, interpreta. Zkrátka tady nehodnotíme jejich hudbu, jejich přínos, zásluhy, nic takového, ale čistě jenom práci herců, scénáristů, producentů a všech ostatních. To by mělo být zcela jasné, avšak jak vidno mnohým není.

Z počátku si bylo třeba zvyknout na předkus hlavního protagonisty Ramiho Maleka, kdy jsem víc než jeho herecký um se strachem sledoval, aby mu ty zuby někde nevypadly, ale jak se brzy ukázalo, Malekův výkon je hodně věrný a celý film graduje. V pozdějším období, s kratšími vlasy a knírkem se mi líbil čím dál víc, a když k tomu přidal všechny ty signifikantní pohyby a gesta, sedělo to takřka dokonale. I ostatní herci, hlavně představitel Briana Maye, Gwilym Lee, se povedli.

Film průběžně doplňují prostřihy z koncertních vystoupení, líbily se mi občasné vtipné štěky, scény ze studia, skládání stěžejních skladeb nebo vyjednávání s vydavateli. Právě záběry z koncertů mají nejlépe zvládnutou atmosféru, ale za to filmaři vděčí jenom a pouze Queen. Okolní dění a osobní život Mercuryho tuto vlastnost postrádají. Náznaky byly, třeba po složení „Another One Bites the Dust“, kdy se na chvíli děj přesunul do klubových prostorů, ale vše bylo spíše pro ilustraci než hlubší záměr. Vtáhnutí diváka do minulých dekád, jako se to povedlo třeba seriálu „Vinyl“, se tu nekoná. Osobní život Mercuryho je jen takové opatrné našlapování. Je tu kladen důraz na platonickou lásku k Mary Austin, zmiňovány jsou jeho kořeny a důležitost rodiny, ale homosexualitu reprezentují vlastně jen dva milenci a krátká epizoda dovádění v Mnichově. Jeho živelný charakter je pak naznačen jedním večírkem, na kterém je pro jasný kontrast zbytek kapely za největší slušňáky. Dotáhnout se to snaží všudypřítomné kočky a propracované kostýmy, což je fajn, ale v této rovině bych čekal daleko větší invenci.

Zvolením si za předlohu takovouto všeobecně známou kapelu přinese automaticky pozornost a o zájem je tak předem postaráno. Z filmu je ale až nepříjemně znát, jak je točen na jistotu, což je jedno z hlavních mínus. Tvůrci až příliš spoléhají na sílu písní Queen a na popularitu Mercuryho. Možná proto nechtěli producenti přijít s osobitější adaptací, která by dost možná přišla s původně zamýšleným Rkovým ratingem a Sashou Baronem Cohenem jakožto Mercurym. Vše je příliš uhlazené, snaží se neprovokovat, chybí tomu odvaha, zkrátka ten hollywoodský obal „Bohemian Rhapsody“ ubližuje.

Bohemian Rhapsody (2018)

Dalším mínusem jsou zásahy do historie. Čert vem časové nepřesnosti ve skládání písní, pořádání koncertů, reálnost vedlejších postav, a další podobné věci. I ten způsob seznámení Queenů bych z důvodů stopáže přešel, ale proč si musí vymýšlet konflikty mezi členy Queen a následnou, vypadá to několikaroční pauzu kapely? A proč musí Mercury oznamovat v roce 1985 onemocnění AIDS? Tomu velkolepému finále v podobě vystoupení na Live Aid si zkrátka šli hodně naproti.

Samozřejmě vím, proč si to vše navymýšleli. Vždy jde jen o jedno, vyždímat diváka co nejvíce. Zkrátka je potřeba nějaký zvrat, a když žádný není, tak si ho vymyslím. Celý pohled na závěrečný koncert je tím daleko více posilněn a neznalí pak obdivují kapelu zpět pohromadě a drží palce nemocnému Mercurymu ve fenomenálním výkonu, zatímco jsou na plátně detailní záběry do davu na snad všechny lidské rasy i věkové kategorie, a nemůže chybět ani nadšený sekuriťák pod pódiem.

Bohemian Rhapsody (2018)

I když to tak teď nemusí vypadat, i přes tento balast se stále jedná o dobrý film, u kterého jsem se bavil. Než to začalo spadat do melodramatu, byl dokonce víc než dobrý, ale netřeba z toho dělat takovou senzaci, přeci jenom nalajnované to bylo víc než jasně. Není určen skutečným fanouškům kapely, ti budou pravděpodobně zklamáni, a zároveň ani těm, co se chtějí něco nového dozvědět. Spíš si ho užijí ti, co od Queen znají pár hitů a chtějí silný hollywoodský příběh. Bohemian Rhapsody pořád dokáže na dvě hodiny zabavit, sice u toho občas zarýváte nehty do sedačky a nevěřícně kroutíte hlavou, ale dá se to zvládnout. Na druhou stranu, já si taky užil biopické snímky jako „Straight Outta Compton“ nebo „Ray“ a vím, že tam byly nepřesnosti, ale jelikož jsem o nich neměl větší potuchy, logicky mi nevadily. Hlavně tam ale byla lépe zvládnutá atmosféra i mimo koncertní pódia.

May a Taylor jakožto hlavní poradci si tak stvořili pomník k obrazu svému. Asi to s tím rčením v traileru, že jediná úžasnější věc než hudba Queen je jenom Mercuryho příběh, nebude tak žhavé, když si ho museli řádně načančat a dát mu ten správný kabát. Jak bylo avizováno, má jít o oslavu hudby Queen. Mně k oslavě daleko lépe poslouží osolit „Sheer Heart Attack“ nebo si pustit koncert, klidně třeba záznam Live Aid, „Bohemian Rhapsody“ k tomu nepotřebuji.

Bohemian Rhapsody (2018)