Země: Kanada Žánr: thrash metal Datum vydání: 14.4.2015 Label: High Roller Records Hrací doba: 61:08 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Kanaďané Infernäl Mäjesty jsou jedním z těch případů, kdy se v počátku kariéry povede stvořit dílo, které je s postupem času vnímáno jako klasické a mezi vyznavači žánru takřka kultovní, avšak nikdy se na něj nepodaří navázat. Tím dílem je album z roku 1987, „None Shall Defy“. Na poli kanadského thrash metalu se nenajde moc výraznějších nahrávek té doby, a tak je jistě právem považováno za klasický vzorek tamního metalu.

Poté Infernäl Mäjesty tak nějak vyzněli do ztracena a další studiovku vydali až po jedenácti letech. To už po nich neštěkl ani pes a obdobně tomu bylo i s následující plackou. Přesto kapela stále aktivně funguje, až je z toho další materiál vydaný pod názvem „No God“. A žádné velké překvapení se nekoná…

Už zmiňovaný debut představoval dřevní, satanistickou tématikou opředený thrash metal s lehkým závanem death metalu. Dostal jsem se k němu čistě kvůli jeho historickému významu, ale nikdy jsem mu nepřišel úplně na chuť. V paměti zůstala především jeho legendární obálka, která vzhledem k rouhačským textům působí dodnes směšně. Letošní „No God“ se pohybuje v klasičtějším, kolikrát heavíkovém prostředí, ovšem Satan a Bůh se tu řeší dále.

Jestli si dokážete představit, jak by mohlo spojení heavy a thrashe znít, tak věřte, že přesně takhle obyčejně to taky zní. Nečekejte žádné zázraky, je to standardně odehrané řemeslo, jež začne velice rychle nudit a vzhledem k více než hodinové stopáži (!) se stává těžko stravitelným. Když vidíte, jak se na vás řítí další šestiminutová porce toho stejně nudného metalu plného klišé, to je teprve to pravé peklo. Těžko se zde vypichuje nějaká povedená skladba, ale kdybych fakt musel, tak asi padne volba na „Another Day in Hell“.

Největším nešvarem „No God“ je, jak zatraceně fotrovsky usedle zní. Chybí tomu energie, nějaké uvolnění či rozptýlení. Infernäl Mäjesty se snaží působit brutálně, moderně a vůbec metalově, jak jen to jde, ve výsledku z toho není nic víc než pouhá šeď a zmar. Technicky je sice všechno zvládnuto v pořádku, ale co naplat, já tohle prostě hodinu poslouchat nevydržím. Trochu mi to připomíná poslední opus Hobbs’ Angel of Death, ze kterého se nakonec vyklubal solidní průměr. To bohužel není případ „No God“.

„No God“ lze doporučit snad pouze pamětníkům „None Shall Defy“, co touží zavzpomínat a zároveň si poslechnout, jak zní Infernäl Mäjesty dnes. Anebo pravověrným thrasherům, kteří musí slyšet absolutně všechno. Jinak asi nemá moc smysl se touto deskou déle zabývat. Za mě tedy rozhodně ne.