Země: Itálie Žánr: experimental Datum vydání: 19.4.2013 Label: Avantgarde Music Hodnocení: 8/10 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Avantgarde Music

“4” je přesně ten druh nahrávky, o níž byste toho na jednu stranu mohli napovídat tolik, že by se z toho všem přítomným hlava zatočila, ale když k tomu má dojít, člověk najednou neví, kde by začal. Hudba milánské formace Scum from the Sun je totiž ve své podstatě velmi neuchopitelnou záležitostí, která se jen stěží popisuje…

Jistou berličkou by mohlo být jakési žánrové zařazení, nebo alespoň nástřel stylů, které lze na “4” zaslechnout, nicméně i zde člověk musí tápat a neví, co napsat, ještě dřív, než s tím vlastně začne. Ve skutečnosti je těch žánrů na “4” slyšet relativně dost, ale ve výsledku žádný pořádně nebo se zřejmými konturami, na něž by šlo bezpečně okázat. Vše se vzájemně mísí a prolíná do jednoho experimentálního zvukového víru, který si s nějakými hranicemi hlavu neláme – jen ať si ji láme posluchač.

Přesto “4” není nějakou bezbřehou experimentální exhibicí, v níž by létaly vodopády všeho, co Scum from the Sun přišlo pod ruku, což by se vzhledem k výše řečenému mohlo zdát poněkud překvapivé, snad i téměř paradoxní. “4” je nahrávkou spíše pomalou, až rozvážnou, což se ovšem nikterak nevylučuje s nestravitelností; jde o pomalou atmosféru, která je trpělivě budována v dlouhých a poměrně monotónních kompozicích – a přestože vám tohle nemusí znít jako úplně nejvhodnější prostor pro audio experimentování, na “4” tomu tak je – akorát je onen experiment ne pouhou přísadou, jíž hudebník může kořenit kupříkladu metal, ale samotným základním kamenem celého počínání Scum from the Sun. Snad jediná skupina, která mne při poslechu vzdáleně napadla, je Neurosis, jenže při vší úctě, Američané z tohoto srovnání vycházejí ještě jako ti konvenčnější.

Scum from the Sun na sebe vrství dark ambientní šum s až překvapivě rozvernou rytmikou, která má však ve výsledku daleko do nějaké chytlavosti, a poměrně zastřenou kytarovou práci, jež je ve dvou případech využívána spíše ke gradaci kompozic a ve dvou jako “podmaz” a v uvozovkách kulisa. Jenže… kulisa k čemu? V tom je právě ten vtip, že v té hudbě nehraje nic první housle a že veškerá hudba na “4” je vlastně kulisou k jakémusi abstraktnímu pocitu a atmosféře. A o nic jiného než o atmosféru tak v podstatě nejde.

Jenže ve výsledku je “4” stejně deskou naprosto podmanivou a působivou. Všechny předcházející řádky vám toho nejspíš příliš mnoho neřekly, ale to vůbec nevadí, je to naprosto vedlejší. To důležité a vlastně i to jediné, co o “4” opravdu potřebujete vědět, totiž přichází až nyní – ať je to, co je to, ať je ta hudba jakkoliv nepojmenovatelná a neuchopitelná, výsledek je obrovsky sugestivní. A pokud je tohle to, co v muzice hledáte, bez ohledu na její žánr, tak zde to naleznete.