The Dillinger Escape Plan - One of Us Is the Killer

The Dillinger Escape Plan – One of Us Is the Killer

The Dillinger Escape Plan - One of Us Is the Killer
Země: USA
Žánr: mathcore
Datum vydání: 14.5.2013
Label: Party Smasher, Inc.

Tracklist:
01. Prancer
02. When I Lost My Bet
03. One of Us Is the Killer
04. Hero of the Soviet Union
05. Nothing’s Funny
06. Understanding Decay
07. Paranoia Shields
08. CH 375 268 277 ARS
09. Magic That I Held You Prisoner
10. Crossburner
11. The Threat Posed by Nuclear Weapons

Hodnocení:
Kaša – 9/10
Zajus – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Máme tady další plán útěku Johna Dillingera. Pro někoho přeceňovaná kapela, pro jiné mathcore bohové, kteří tento styl dokázali posunout do sfér posluchačské přístupnosti při ponechání komplexnosti a notné dávky agresivity. Minimálně za tento přístup je uznávám i já, protože je to právě tahle parta, přes kterou jsem k tomuto stylu v době vydání “Miss Machine” tak trochu přičichl. Téměř s každým dalším albem se The Dillinger Escape Plan posouvají směrem k (myšleno s troškou nadsázky) mainstreamovému metalu a protože já osobně proti tomuto vývoji nic nemám a minulá deska “Option Paralysis” mě na dlouhou dobu zabavila, byl jsem zvědavý, kam až jsou v tomto ohledu schopni zajít. Melodie jsou tentokrát prostoupeny drtivou většinou skladeb, takže zde The Dillinger Escape Plan následují svůj dosavadní vývoj.

Na první poslech se od minula nic nezměnilo a “One of Us Is the Killer” opět překypuje kytarovou ekvilibristikou Bena Weinmana a nervním vokálem Grega Puciata, který se toho nebojí a stále častěji se pouští do melodických nápěvů ve stylu Mikea Pattona, jenž je s historií kapely spjat prostřednictvím jednoho EP. Album od alba se Greg zlepšuje a za ta léta se z něj stala jedna z nejvýraznějších pěveckých osobností tvrdě metalové scény a tak nějak se divím, že se ještě neodhodlal k sólovému albu, na kterém by mohl ukázat všechny své schopnosti v plné kráse. Možná to vyznívá, že zbylí dva členové Liam Wilson a Billy Rymer hrají v porovnání s ústřední dvojicí druhé housle, ale rozhodně tomu tak není a buďte si jistí, že takhle namakanou rytmickou sestavu si může každý kapelmajstr jenom přát, protože jejich souhra je doslova dokonalá. Těžko vybírat skladbu, ve které je to nejvíc znát, ale na novince se přímo nabízí instrumentálka s podivným názvem “CH 375 268 277 ARS”, jež sice není tak krkolomně udivující jako některé jiné pasáže a drží se více v mezích klasických postupů, ale na čistě instrumentální kousek je to slušná práce, která nepůsobí zbytečně a na desce má své pevné místo.

Jak je pro “Dillingery” dobrým zvykem, začíná “One of Us Is the Killer” pořádně zostra. Úvodní “Prancer” si nic nezadá s takovými šlágry jako “Fix Your Face” či “Panasonic Youth”, ke kterým má dost blízko i svou kompoziční stránkou. Pekelně nasraný Puciato jede na plné obrátky a kapela mu s na kost ohlodaným mathcorem zdatně sekunduje. Právě v těchto momentech byli The Dillinger Escape Plan vždy nejsilnější a singlová “When I Lost My Bet” tak pokračujte v obdobném rytmu, který je v tomto případě víc proměnlivý a plný zvratů. Kdo s poslechem přečkal tyto první dvě skladby, tak by dál neměl mít problém, protože ty zbylé už zdánlivě nejsou tak agresivní a mnohem častěji než kdy v minulosti se vokálními melodiemi nešetří. Titulní píseň je další z řady pop-mathcore pokusů, které můžu, a tento song jsem si hned zařadil k hitovce “Black Bubblegum”. Greg Puciato se konečně protáhne i do závratných výšek a nebýt agresivního spodku při refrénu, tak bych měl místy pocit, že poslouchám The Mars VoltaMikem Pattonem u mikrofonu.

Kapela si možná těmito skladbami štve řadu pravověrných proti sobě, ale já jsem za tyto oddychové momenty upřímně rád, protože deska je díky nim mnohem barvitější a nejedná se tak o čtyřicet minut technické rubanice, která vás ze svých spárů ani na chvilku nepustí, ale časem se prostě oposlouchá. Totéž, co bylo vyřčeno o titulní písni, platí i pro “Nothing’s Funny” s éterickým refrénem, i když kytary jsou v ní slyšet o malinko víc. “Paranoia Shields” láká na vzletné melodické výstupy a pomalejší “Crossburner” s dunivou basou mě zaujala trip-hopovými momenty. Jako protiklad k “The Threat Posed by Nuclear Weapons” nebo punkové “Magic That I Held You Prisoner” jsou zmíněné kousky vážně skvělé a nahrávku obohacují, nikoli brzdí, jak by se mohlo zdát. Jako celek nemá novinka slabšího místa a nenapadá mě nic, co by se mu dalo vytknout. Každá skladba je jiná, ale každá v sobě skrývá zajímavý moment, pro kterou si ji můžete hravě zapamatovat a hlavně se k ní stále vracet.

Vypadá to, že The Dillinger Escape Plan našli dokonalou rovnováhu mezi kompoziční přístupností a svým nesmlouvavým mathcore metalem, protože oba tyto prvky jejich tvorby se jim podařilo na “One of Us Is the Killer” spojit dohromady v jeden funkční celek. Ne, že by se jim to na minulých albech do jisté míry nedařilo, ale nikdy ne takto plynule a nenuceně jako nyní. S klidným srdcem můžu říct, že nepřekonatelný monolit “Miss Machine” byl v mém osobním žebříčku zdolán. Přestože jsou obě alba těžko srovnatelná, protože obě jsou jiná a svým způsobem jedinečná, tak je to právě aktuální počin, který mi připadá jako dokonalá podoba těchto zámořských šílenců. “One of Us Is the Killer” je jedna z těch desek, o kterých se toho dá napsat dost, a přesto není tak úplně možné poodkrýt všechny její vrstvy. Skvělé album, které si zaslouží pozornost.


Druhý pohled (Zajus):

Na hudební scéně existuje mnoho kapel, které přišly s něčím novým a vzápětí daly vzniknout desítkám více či méně dobrým klonům. V lepším případě si jako originál získaly většinu pozornosti, v horším samy zanikly v záplavě konkurence. Jednou z kapel, která před lety přišla s něčím novým a neokoukaným, jsou i The Dillinger Escape Plan. Ani po čtrnácti letech od debutu však nevidím nikoho, kdo by dokázal alespoň trošku důstojně navázat na jejich zvuk. Kombinace šílenosti, technické preciznosti, chytlavých melodií a charismatického zpěváka jednoduše není jednoduché dosáhnout.

„Dillingerům“ tak stačilo udělat poměrně málo, aby jejich páté album bylo velmi dobré. Zejména potřebovali neměnit celkové vyznění hudby, pouze se po krůčcích posouvat k melodičtějším linkám a méně zašmodrchaným kytarovým spletencům. A to je přesně krok, který na “One of Us Is the Killer” provedli. Při poslechu předchozího alba “Option Paralysis” jsem měl obavu, zda recept kapely nezačíná být ohraný. Novinka však ukazuje, že stále je ještě z čeho čerpat. “One of Us Is the Killer” je plné skvělých nápadů, drží mnohem lépe pohromadě a v podstatě se o něm dá prohlásit, že co skladba, to klenot. Progrese v jeho podobě je nenápadná, proto se může zdát, že The Dillinger Escape Plan stojí na místě, ovšem drobné změny nalezneme prakticky všude.

“One of Us Is the Killer” bych se nebál prohlásit za nejlepší album kapely od dob “Miss Machine”, ačkoliv konkurence v podobě “Ire Works” je hodně silná. Jinými slovy – další výborné album od nesmírně talentované kapely.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.