Van Halen - A Different Kind of Truth

Van Halen – A Different Kind of Truth

Van Halen - A Different Kind of Truth
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 7.2.2012
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Tattoo
02. She’s the Woman
03. You and Your Blues
04. China Town
05. Blood and Fire
06. Bullethead
07. As Is
08. Honeybabysweetiedoll
09. The Trouble with Never
10. Outta Space
11. Stay Frosty
12. Big River
13. Beats Workin’

Hodnocení:
Ellrohir – 5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po dlouhých 14 letech se na scénu vrací americká hard rocková legenda Van Halen. A to v sestavě z jedné čtvrtiny staronové a z jedné čtvrtiny úplně nové. Tedy “nové” – oni spolu takhle fungují a koncertují už od roku 2007, ale teprve nyní nás kvarteto poctilo plnohodnotnou hudební nahrávkou. Co nám tedy rodinná sešlost Van Halenů doplněná o zpěváka Davida Lee Rotha přináší?

Předně velké pozvdižení a spoustu mediálního humbuku, jaký nevyhnutelně provází takovou událost, jako je dalo by se říct “comebackové” album skupiny tak známé a slavné. Van Halen byli jako mnohé jiné kapely na samém vrcholu v 80. letech. A já jsem tedy bohužel upřímně přesvědčen, že dnes v 21. století stínu své někdejší slávy ani zdaleka nedosahují.

Deska “A Different Kind of Truth” přináší celkem 13 nových songů, přitom se ale svou délkou vejde do 50 minut. Skladby jsou tedy spíše krátké než dlouhé (nejdelší má 5 minut) a to z mého pohledu svědčí o jednom – nejde o nic hudebně převratného a vyumělkovaného, ale mnohem spíš o “klasické” rockové hitovky určené pro široké publikum, které – jak tvrdí poučky – zhruba někdy po třech minutách začíná pomalu ztrácet pozornost, a proto je třeba píseň včas “utnout”. Zásady “nebýt moc dlouhý” se nahrávka drží spolehlivě. To by ještě nemuselo být na škodu, problémy jsou jinde.

Hned první song “Tattoo”, který se objevil i jako první singl propagující album, mě osobně spíše odradil než navnadil. Soudě dle reakcí lidu obecného se to sice valné většině fanoušků více méně líbí, mně to ale vyloženě nesedí. Sice tam člověk dokáže jasně najít prvky řekl bych “klasického amerického hard rocku”, ovšem na druhou stranu tomu nějak chybí jakási “lehkost”, jakou mají dnes už léty prověřené “osmdesátky”, včetně těch kousků, které tehdy stvořili Van Halen a které je vynesly na vrchol. Možná to byl umělecký záměr, ale pokud ano, tak u mě se nesetkal s pochopením.

Album pak pokračuje více méně v podobném duchu a tónu. Příliš (v podstatě vůbec) se mi nedaří najít si tam něco, co by jednak nějak zvlášť vyčnívalo a druhak mě dokázalo přimět si nenuceně notovat spolu s hudbou a zpěvem. Místo toho spíš kroutím hlavou v marné snaze nalézt si něco, co by vybočilo z průměru a dokázalo mě zaujmout. Pak jsou přítomna taková místa, která se mi vyloženě nelíbí – jako například refrén skladby “China Town”. Přitom kytarová práce v tomhle songu je zrovna více než dobrá a patří k těm lepším okamžikům. Ale dohromady to nefunguje. Zpěv mi vůbec vadí víc než často – další takový problematický kousek je třeba “Bullethead”, opět v refrénu. Přitom to rozhodně není proto, že by to zpěvák neuměl, ale prostě ten zvolený způsob zpívání není kompatibilní s mým vkusem a vhodný pro moje uši. Pak tu máme i zcela komplet špatné počiny, z nichž nejvýraznější je “Stay Frosty”, song, který ve mně mimo jiné vyvolal traumatickou vzpomínku na loňskou tragédii jménem “Lulu” od Metallicy (a Lou Reeda). O zbytku alba bych se vyjádřil jako o takovém průměru – vyloženě neurazí, ale ani nenadchne a nezaujme.

Omílat něco v tom smyslu, že David umí zpívat a že Eddie umí hrát na kytaru (a Alex umí bubnovat a mladý Eddieho syn Wolfgang zvládá basu), to by bylo asi trochu nošení dříví do lesa. Na druhou stranu těžko můžu říct cokoliv víc. Přinejmenším do vydání dalšího alba pro mě Van Halen nadále zůstanou rockovými velikány let osmdesátých (maximálně počátku devadesátých), kdy vznikaly hitovky jako “Jump” nebo “Dreams”, které, nadány jakýmsi podivným kouzlem, spolehlivě baví dodnes. Jsem osobně přesvědčen, že na “A Different Kind of Truth” žádná takováhle jasná a nezapomenutelná budoucí hitovka ani zdaleka není a že v delším horizontu deska zapadne hluboko pod mnohé lepší, které má už kapela za sebou.


Další názory:

Tak už i Van Halen, další z velkých rockových dinosaurů let dávno minulých, jsou zpět s novou deskou. Hned první odborné a zaručeně upřímné a nezaplacené recenze, které se na “A Different Kind of Truth” objevily, hlásaly nějaké kydy o albu roku, ne-li přímo desetiletí, ale nevěřte tomu – na objednávku psané “recenze”, které jsou víc než něčím názorem spíše reklamou, nelze brát za bernou minci. “A Different Kind of Truth” není deskou roku, ani jakékoliv jiné časové periody. Ve skutečnosti je to prostě docela příjemná rocková nahrávka – nic víc, ale ani nic míň. Pojďme se ovšem malinko zamyslet… je to špatně? Já jsem toho názoru, že nikoliv. Stačí si jen uvědomit fakt, že právě tohle vždy byla doména Van Halen – chytlavé a nepříliš náročné rockové songy s optimistickou náladou. Nebudeme si nic nalhávat, není to žádné vysoké umění (a ani nikdy nebylo) – už jen z tohoto důvodu se dle mého názoru o nějaké desce roku nedá mluvit ani nejmenším (uznávám však, že to jistě z části záleží na úhlu pohledu – je pravda, že já mám možná oproti většině lidí vnímání hudby trochu posunuté a uplatňuji trochu jiné nároky) -, ale v tom až zas takovou překážku nevidím. Eddie Van Halen je sice výborný kytarista a David Lee Roth výborně zpívá, ale nekonají se žádné exhibice a oba pracují pro píseň. “A Different Kind of Truth” je tím pádem opravdu zábavná milá deska, která se velmi dobře poslouchá. Nic víc, nic míň…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.