Wovenhand poster 2014

Wovenhand, Nylon Jail

Wovenhand poster
Datum: 17.9.2014
Místo: Jablonec nad Nisou, Eurocentrum
Účinkující: Wovenhand, Nylon Jail

Asi nikdy by mě nenapadlo, že by kapela formátu Wovenhand mohla zahrát ve městě, jakým je Jablonec nad Nisou. Nic proti Jablonečákům, ale obecně jsem sever Čech považoval (a stále považuji) až na pár výjimek za kulturní díru, přičemž o zajímavou hudbu tam člověk zakopne asi tak jednou za uherák a co vám budu povídat, výběr lokality mě vážně překvapil. Nicméně překvapení tenhle koncert poskytl hned několik a fakt, že se odehrával zrovna v Jablonci, je z nich to nejmenší.

Celý výlet na sever do bývalého hlavního města Sudet a jeho předměstí jsem pojmul dosti rekreačně, takže jsem za sebou nechal Černý most už před obědem a celé odpoledne se obdivoval ukázce zpraseného urbanismu a atmosféře rodinných minipivovarů. Do Jablonce jsme tak s přáteli dorazili až k večeru, zhruba půl hodiny předtím, než měla začínat předkapela, domácí Nylon Jail. Již jsem byl zpraven o tom, že jablonecké Eurocentrum je na tamní podmínky mimořádně příjemný plac, takže mé překvapení z onoho místa nebylo takové, nicméně pořád bylo. Popravdě nevím, k čemu bych prostorný, moderně zařízený sál přirovnal, nejvíc mi připomínal nějaké kongresové centrum. Potěšilo i výborné pivo za pár korun a slušná nabídka baru.

Když se Nylon Jail objevili na pódiu, rozhodl jsem se nakonec nesedět celou dobu u stolu a během první písně jsem se jal přesunout blíž. S tvorbou kapely jsem se před koncertem letmo seznámil a už z alba mě zaujala, v živém podání pak rovněž vypadala docela přesvědčivě. Pestrá žánrová směska country, (post-)rocku a trochy dobře použité elektroniky minimálně instrumentálně fungovala skvěle. Hudebně se mi to vážně líbilo i přesto, že první čtvrthodinu jsem se pomalu posouval po placu a marně hledal, odkud bude slyšet akustika jednoho z kytaristů. Marně, neboť se pořádně ozvala až někdy při čtvrté písni, ale netuším, jestli to byla chyba zvukaře, nebo ji měl staženou sám kytarista. Tak nebo tak, změna to byla dost citelná, akustika už tak zajímavou hudbu ještě o něco obohatila.

Snad jedině škoda zpěvu, protože i když kapela vytáhla takové vizuální fajnšmekřiny jako hraní smyčcem na kytaru nebo mlácení popraskaného činelu na zemi, vokalista, který mi z desky moc nevadil, se živě moc poslouchat nedal. Sic některé momenty odzpíval docela zajímavě a nevšedně, nějaká výhra to nebyla. Navíc, když zpěvák dvakrát za koncert zopakoval větu “užijte si kapelu, co přijde po nás”, fakt jsem nevěděl, jestli byl tak opilý, že nevěděl, jaké že jméno po nich hraje, nebo jestli se snažil o špatné fóry. Jinak se mi ale Nylon Jail docela líbili a myslím, že se po jejich studiové tvorbě ještě podívám. Navíc i po dramaturgické stránce to byla dobrá volba a nevím, kdo jiný by byl coby předskokan Wovenhand vhodnější. Po nějakých 45 minutách se nakonec s pomalu rozrůstajícím publikem rozloučili a pódium opustili.

Po krátké pauze nastoupili Wovenhand. Sál se naplnil zhruba z poloviny, což je trochu škoda, protože kapela v čele s charismatickým indiánem Davidem Eugenem Edwardsem záhy předvedla, že by si zasloužila mnohem větší publikum. Už první skladba “Hiss” z letošní placky “Refractory Obdurate” jejich set odstartovala ve velkém stylu. S ohledem na to, že poslední alba stále přitvrzují, očekával jsem, že to bude víc rock’n’roll a méně country, ale Wovenhand mě naprosto nehorázně přejeli. Už od začátku provázel kapelu čistý, hutný a drsný zvuk, obohacený o dobře zmáknuté zpětné vazby, který do strčil do kapsy nejednu metalovou smečku, což už tak docela tvrdé skladby ještě přitvrdilo a dalo jim do rukou ostře nabroušené zbraně. Kapela si navíc počínala na pódiu naprosto suverénně, a ačkoliv měl Eugene zpočátku problémy s kytarou, kvůli kterým později museli přerušit jednu z písní, v mžiku byl problém vyřešen a Wovenhand plynule navázali tam, kde skončili.

David je vůbec úkaz sám pro sebe. Během vystoupení vypadal, že je víc v transu než při smyslech, díky nazvučení mikrofonu navíc zněl ještě o něco zastřeněji. Spoluhráči své nástroje moc nešetřili, a když v jedné ze starších písní basák nasadil téměř dronové vazbení, kosti, které předtím pod náporem jakž takž držely, neměly daleko od rozdrcení. Extáze. Wovenhand si navíc vystačili jen s gesty, za celou dobu neřekli mezi písněmi ani slovo – pár jich padlo až při loučení, a to ještě velmi skromných. Přehrála se téměř celá aktuální deska “Refractory Obdurate” a dostalo se i na minulé album “The Laughing Stalk” plus pár starších věcí. Publikum se tak kromě “Hiss” dočkalo dalších tvrdých pecek jako “Good Shepherd” či “Field of Hedon”, došlo ale i na klidnější věci, takže zazněla “Salome”, “The Refractory” nebo “Maize” z minulé desky, během kterých Eugene vytáhl letitý nástroj, jakousi směsici mandolíny a banja s nádherným zvukem. Ze starších zazněla podmanivá “Closer” či živější country “Long Horn”. O závěr se pak opět postaraly tvrdší skladby a končilo se ve frenetické náladě. Nakonec se po bouřlivém aplausu Wovenhand vrátili a přidali ještě “Kicking Bird”, sám David se pak rozloučil s publikem jemnou písní “Whistling Girl”.

Wovenhand řádili jako utržení ze řetězu, celou dobu udržovali vážnou tvář a dokázali hravě vybudovat pohlcující atmosféru, jíž si mě obmotali kolem prstu ještě dřív, než skončil první song. Takhle silně hypnotický a přitom přirozený a upřímný zážitek, který se zažral až do morku kostí, jsem nezažil pěkně dlouho a jestli letos jmenuji v závěrečném eintopfu nějaký koncert, s největší pravděpodobností to bude tenhle a popravdě mě nenapadá superlativ, který by jej dokázal plně vystihnout. Že jsem prostě neodolal a zbylé peníze vrazil do koupě posledního digipacku snad nemusím příliš dodávat, navíc když kapela ochotně vyšla mezi lidi a s přátelskými úsměvy klábosili s posluchači a podepisovali alba, vinyly a plakáty. Škoda, že mezi nimi nebyl i sám David, ale v případě jeho zdrženlivé povahy se to dá pochopit. V každém případě koncert, na jaký dlouho nezapomenu.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.