Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 30.12.2014 Label: Hellfire Records Tracklist: 01. Symfonia lodu ognia i chaosu 02. Gdy bogowie przemówią głosami natury 03. Zrodziła mnie ziemia skażona kłamstwem 04. Istnienie moje przeniknie ziemię 05. Tylko truchło pozostanie 06. Gwiazda boga chaosu 07. Zasypiając w strachu 08. Dopóki krew nie zastygnie w żyłach Hodnocení: Atreides – 8,5/10 H. – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Vzhledem k tomu, že letos vydává novou desku ruská Аркона, rozhodli jsme se, že zpětně zrecenzujeme desku Arkony polské, na kterou jsme v době vydání tak trochu opomněli. S máslem na hlavně přiznávám, že ačkoliv se polská black metalová mlátička těší mojí oblibě a zejména poslední dvě řadovky mám velmi rád, vydání “Chaos.Ice.Fire” jsem zkrátka prosral a tohle je příležitost, jak to napravit, ačkoliv od její premiéry v prosinci minulého roku již uběhlo pěkných pár měsíců. Zpětně zjišťuji, že nová deska Arkony byla toho času poměrně diskutovaná událost (čemuž se nelze divit, viz níže), tím spíše ale čím dál více přemýšlím nad tím, jak se mi povedlo jejímu vypuštění do světa vyhnout a dozvědět se o něm o dobrých pět měsíců později. Nicméně dost lamentování, je čas si vyklepat popel z vlasů a podívat se, zač je toho Arkona po desetileté pauze od poslední řadovky.

Skutečně, na aktivitu z počátku minulého desetiletí, kdy během tří let vydala tři alba, navázala Arkona až loni. Mezitím se sice neflákala – vyjma dvou kompilaček vydala i čtyři splitka, ale aktivita byla dost na vážkách. Nemusím tedy nijak zdůrazňovat, že loňský počin je v tomto ohledu unikátem. Ale k hudbě. Oproti poslednímu albu “Konstelacja lodu” se udál možná až nečekaný počet změn – veskrze pozitivních. Kdo zná alespoň předchozí dvě desky, rozhodně ho v prvé řadě zarazí kvalita zvuku. Rozhodně už nejde o underground, jaký jste mohli najít “Nocturnal Arkonian Hordes” a i oproti “Konstelacja lodu”, která občas byla pořád cítit garáží, je znát značný posun směrem ke kvalitě.

Změny v produkci ale nějak vyloženě nepřekvapí, ale o to více potěší – ostatní změny jsou v mnoha ohledech citelnější a když pominu určitý vývoj, kterým si prochází snad každá kapela kromě Sabaton, mají především jednoho společného jmenovatele, a to personální změny. Značně proměnlivá sestava Arkony, kde de facto jediným stálým členem je Khorzon, který už si za ty roky prostřídal snad všechny instrumenty a role, se ustálila na čtyřech členech. Oproti starším počinům, přibyl kytarista Triumphator, bicman Tzargath a na post vokalisty a basáka v jedné osobě zaujal Armagog. Jeho hrubší projev sedne novým songům jako prdel na hrnec, hrozit dokáže na poslech velmi kvalitně, jen celé to jeho nekompromisní vystupování poněkud nahlodává fakt, že i přes kvalitní harsh vokál je ve srovnání s jinými blackovými křiklouny poněkud zaměnitelný. Pro člověka, který je zvyklý na Khorzonův sípavý skřehot je to holt změna trochu rozporuplná, důležitější ale je, že do tváře nové Arkony prostě padne.

Co se týče hudby jako takové, Arkona neztrácí na agresivitě. Na rozdíl od poněkud bezhlavých spanilých jízd a čirého hněvu však přešla k mírně komplikovanější formě, udala nasranosti tvar a prokreslila ji do hloubky. Někomu by se možná chtělo říct, že je “Chaos.Ice.Fire” v jistých ohledech uhlazenější, upravenější a podobně – jenže ono není. Zvuk a vokál jen napomáhá tomu, že je deska rozjetou mašinerií, která boří vše, co se jí postaví do cesty. Ostře nabroušené kytary, výrazná kulometná palba bicích a menší množství kláves způsobuje, že je album ve výsledku syrovější než jeho předchůdci, (jakkoliv může jít o syrovost kvalitativně jiného ražení). Parta kolem Khorzona stvořila dokonalý nástroj na stínání hlav, který funguje tak, že i Robespierre a jeho gilotina mohou jen blednout závistí.

Přitom se ale Arkona nevzdala žádného poznávacího znaku. Stále jde o mrazivý, zlobou nasáklý black metal, který naštěstí nijak nepřekračuje hranice žánru. Namísto toho z něj ždímá, co to dá, a výsledek vybrušuje k dokonalosti. Spolu s klávesami sice ubylo středních temp a klidnějších momentů, ale v případě “Chaos.Ice.Fire” to vůbec nevadí. Struktura skladeb prošla značnou proměnou a dá se říct, že více pomalejších momentů by jí bylo ke škodě, neboť onu charakteristickou atmosféru si drží i tak. Jedinou pomalejší skladbou tak zůstává “Zasypiając w strachu”, jež se nese ve středním tempu, zbylých sedm skladeb však žene vpřed pod taktovkou Tzargathových nemilosrdných bicích.

Těžko říct, kterou skladbu bych vypíchnul, neboť na desce není žádná vyloženě slabší skladba. Když nepočítám již zmiňovanou “Zasypiając w strachu”, o něco málo více mi v paměti utkvěly “Gdy bogowie przemówią głosami natury”, “Gwiazda boga chaosu” (a předvším pak naprosto skvostná druhá polovina) a poslední “Dopóki krew nie zastygnie w żyłach”. V zásadě ale nejde o nic, co by kvalitu zbylých písní jakkoliv sráželo, protože pořád jde o silné kusy, díky čemuž album prostě baví. Tři čtvrtě hodina v jeho přítomnosti mizí do neznámá dřív, než stačíte doříct black metal. Lepší návratovou desku než “Chaos.Ice.Fire” si Arkona snad ani přát nemohla – a nekompromisně dokazuje, proč si (nejen) v mém srdci zasluhuje titul jediné a pravé Arkony, které nějaká ruská jmenovkyně nesahá ani po kotníky.

Další názory:

Říká se, že klasický sypací black metal už je dávno vyčerpaná věc… jak se to vezme, svým způsobem určitě ano, já si ovšem myslím, že i takováhle muzika klidně může pořád fungovat. A kdybyste se mě zeptali, jak bych si to představoval, odpověď je jasná – “Chaos.Ice.Fire”. Staré desky polské Arkony jsou v jistých kruzích skoro uctíváné, čemuž se osobně vůbec nedivím, protože i pro mě je to obrovský kult a všechny čtyři fošny mám hodně rád… na novinku se čekalo dlouhých deset let (a to si pamatuju, že už čtyři roky zpátky se mluvilo o nahrávání), v jednu chvíli už jsem si dokonce myslel, že se Arkona k nové nahrávce snad nikdy nedohrabe, a když už dohrabe, tak jestli se po takové době podaří navázat na staré majstrštyky. “Chaos.Ice.Fire” však jakékoliv pochybnosti smetlo ze stolu, protože se jedná o naprosto špičkový a prvotřídní black metal, který prostě nakopává prdele. Je v tom snad všechno, co chci od takové desky slyšet – agresivní tempo a nekompromisní vyznění, ale zároveň obrovské množství perfektních nápadů, díky nimž nahrávka nemá šanci ani na chviličku nudit – a to vše je zde navíc podané přesvědčivě, uvěřitelně a v nejvyšší možné kvalitě. Čím déle “Chaos.Ice.Fire” poslouchám, tím více si říkám, že je to pro mě jedna z nejlepších čistokrevný black metalových nahrávek posledních let. Přesně takhle by měl znít současný black metal!
H.