Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 4.11.2016 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Droga do ocalenia 02. Ziemia 03. Śmierć i odrodzenie 04. Nie dla mnie litość 05. Lśnienie 06. Lunaris Hrací doba: 47:48 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

První pohled (Atreides):

Blackmetalový kult nesoucí jméno po nejdéle existujícím pohanském chrámu u Baltu, Arkona, se po desetileté odmlce vrátil před necelými třemi lety s deskou „Chaos.Fire.Ice“. Takřka bezchybné album si to namířilo vstříc agresivnější, kytarovější formě black metalu, které ovšem nechybělo nic z poznávacích znamení polské veličiny, zejména mrazivá nepřátelská atmosféra. Khorzon ukázal, že ze svého umu složit silnou hudbu nezapomněl ani ždibec a ohlášená novinka „Lunaris“ tak celkem oprávněně vzbuzovala vysoká očekávání. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že jediný stálý člen a mozek kapely se postupně rozešel se sestavou z předchozího alba a následně se spřáhl s nesvatou trojicí Nechrist (kytara) – Drac (chrapot, basa) – Zaala (škopky) z další polské blackmetalové úderky Taran, neboť při četných změnách lze předpokládat, že ani jedna tato změna se na výsledné podobě desky nijak zásadně nepodepsala.

Otěže svírá Khorzon víc než pevně, a i když nelze říct, že by rovnal, až přerovnal tak, že od minula nezbyl kámen na kameni, změnilo se mnohé. Tou na první poslech nejcitelnější změnou prošla opět produkce – tentokrát opět o fous čistší a dávající výrazný prostor kytarám a symfonickým aranžím. Čitelnější a propracovanější je i zvuk rytmické složky, ale i přesto všechno si zvuk stále uchovává určitý náboj, o sterilitě nelze mluvit ani zdaleka. Kvalitní současná produkce vyzdvihující přednosti hudby, kterou Arkona tvoří. Nabroušené kytary stínají krky ještě o ždibec jistěji než minule, především ale dávají ještě více vyniknout charakteristické mrazivé auře, zatínající se hluboko do morku kostí (snad jako vždy), škoda ztrácet více slov.

Tou nejdůležitější a v celkovém důsledku nejvýraznější proměnou je ale evoluce kompozic směrem k delším celkům. Šest skladeb se průměrně pohybuje někde kolem sedmi až osmi minut, přičemž celkový čas je o něco málo delší než posledně. Tam, kde „Chaos.Ice.Fire“ dělalo čest svému názvu a servírovalo skutečně nespoutaný chaos, neklid, živelný souboj ohně a ledu, roztříštěna do menších, mnohem více agresivnějších ploch, jde „Lunaris“ v jistém ohledu retrospektivně proti proudu času. Khorzon se tentokrát vrací k mrazivému black metalu, tolik charakteristickému pro dřívější alba. Rozmáchlé plochy, na kterých dlouhé, monotónní tremolo riffy za zvuků kulometné dvojšlapky a symfonických aranží budují atmosféru, z níž se člověku udělají omrzliny až na ploténkách páteře, jsou ovšem doplněny jednak o výše vzpomínanou produkci, jednak i o dozvuky nespoutané agrese minulého alba.

I přesto, že se nejedná o takový masakr, je „Lunaris“ nahrávka k posluchači stále poměrně nepřívětivá, nevlídná a odtažitá. Jen stěží lze mluvit o lásce na první poslech, hnusná nálada alba do vás ovšem zaseje zlé sémě, které bují, žije vlastním životem a neustále do vás rýpe, abyste se k němu vraceli znovu a znovu, objevovali jeho taje schované za mlhou, jež by se dala krájet. Hypnotická masa nedá spočinout, a ačkoliv má nahrávka ke komplikovanosti či nesrozumitelnosti na míle daleko, ještě teď si občas nejsem jistý, co přesně se na mě z mrazivých hlubin vyřítí. Jestli z bělostného závoje vyletí ostří kosy, těžká jízda za válečného ryku nebo rozjetý nákladní vlak z nekonečné ruské tajgy. Ve všech případech je výsledek pokaždé vražedný a s každým dalším poslechem více a více pohlcující.

Protože když už se zdá, že nekonečných ploch riffů a ledu je trochu moc, vloží se do hry symfonická složka, která vystřelí atmosféru do závratných výšin – a že některé motivy jsou vskutku monumentální. „Śmierć i odrodzenie“ nebo „Nie dla mnie litość“ v tomto ohledu fungují přímo ukázkově a zejména závěrečná pasáž ve druhé jmenované skladbě je naprosto bestiální záležitost, která po ambientní vložce tluče svojí majestátností těla do země. Skvělé jsou i přechody mezi hutnou blackovou tlačenkou a nonšalantní melodičností, kdy vám kytara vyryje do hlavy motiv, který z ní nějakou dobu nevytlučete a díky němuž si skladbu v rámci desky zapamatujete a nezaměníte s žádnou jinou. Nejsilnější předností je, pominu-li vyrovnanost materiálu, naprosto epická atmosféra, z níž mám podobné pocity jako ze starých alb Summoning či raných demáčů Moonsorrow. Nepotřebuje žádné heroické pózy a hromady svalů, kterými se snaží zaujmout, namísto toho vytáhne posluchače do lesů zasypanými bílou pokrývkou, na cestu sněhovou vánicí kamsi mezi mohutné hory, na jejichž vrcholcích snad kdysi bývala sídla bohů. Tak jako to dělala deset a víc let nazpět.

„Lunaris“ lze stručně shrnout jako inkarnaci devadesátkového epického black metalu, aniž by působila jako nostalgické vzpomínání na staré časy nebo laciný návrat ke kořenům. V rámci žánru Arkona nijak neinovuje, ze zajetých postupů ždímá maximum, vybrané ingredience míchá ve vhodném poměru do fungujícího celku a vedle současných kapel islandské nebo francouzské školy působí tak trochu jako zjevení jdoucí přímo proti proudu blackových trendů posledních let. Jednoduchost, přímočarost, ovšem podaná takovým způsobem, že dech zůstává uvězněn v plicích a nemůže se dostat ven. Ačkoliv jsem byl zpočátku trochu (dobře, trochu dost) skeptický, postupem času se z „Lunaris“ vyklubalo album, z něhož můžu být nadšený, protože mám dojem, že na tuhle notu už dneska hraje jen málokdo – natož tak výborně jako (jediná a správná) Arkona.

---

Druhý pohled (H.):

Po vydání „Konstelacja lodu“ polská Arkona více jak dekádu studiově mlčela. Když se pak po dlouhé době konečně vrátila zpět s výtečnou deskou „Chaos.Ice.Fire“, bylo docela jasné, že tahle kultovní smečka do starého železa ještě nepatří. Začalo se blýskat na lepší časy, hojně se koncertovalo, sestava se zdánlivě ustálila – nakonec však skutečně jen zdánlivě, jelikož se skupina rozsypala a tři čtvrtiny muzikantů postupně odešli.

Tím spíš může být překvapující, že novinka „Lunaris“ přichází pouhé dva roky po svém předchůdci. Nicméně se ukazuje, že Arkona = Khorzon, tudíž ani rošády v sestavě naštěstí neměly vliv na kvalitu výsledného alba. Nabízí se totiž hodně jednoduché, leč pravdivé a svým způsobem vlastně i postačující hodnocení – „Lunaris“ je nahrávka hodná jména formátu Arkony. Nejenže skupině nedělá ostudu, ono lze dokonce i říct, že se nejnovější deska v diskografii formace neztratí a můžete se směle měřit se staršími klasikami.

Možná to pro některé bude kacířská myšlenka, ale Arkona dnes prostě nehraje a neskládá o nic hůře než v dobách, kdy vycházela alba, díky nimž Poláci svůj kultovní status získali. Laťka kvality je prostě kurevsky vysoko, a i když se mi zpočátku do poslechu „Lunaris“ úplně nechtělo (racionální důvod nehledejte – žádný není), hned po prvním pokusu mě jakékoliv pochyby opustily. Arkona je totiž živoucím důkazem toho, že i v roce 2016 je možné hrát čistokrevný black metal, který má koule a tah na bránu, a přitom je stále chytrý; který je pravověrný v tom nejlepším slova smyslu, a přitom si může dovolit i množství klávesových ploch; který ctí svůj žánr a jeho pravidla, a přitom nemá potřebu kopírovat dvacet a více let staré postupy.

Šestice skladeb je vyrovnaná, a i když je to samozřejmě klišé jako svině, tak tady skutečně platí, že vrchol moc vybrat nejde, poněvadž všechny písně mají vysokou kvalitu a nijak nezaostávají. Arkona jednoduše dala dohromady excelentní album, jehož atmosféra je působivě chladná a životnost vysoká. Za mě naprostá spokojenost, možná skoro až nadšení; vinyl si to velmi brzy namíří i do mojí sbírky.

---