Black Country Communion - Afterglow

Black Country Communion – Afterglow

Black Country Communion - Afterglow
Země: USA / Velká Británie
Žánr: hard rock / blues rock
Datum vydání: 29.10.2012
Label: J&R Adventures / Mascot Music

Tracklist:
01. Big Train
02. This Is Your Time
03. Midnight Sun
04. Confessor
05. Cry Freedom
06. Afterglow
07. Dandelion
08. The Circle
09. Common Man
10. The Giver
11. Crawl

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

V redakčním eintopfu pro měsíc říjen jsem jako nejočekávanější album měsíce zvolil právě novinku “Afterglow” od Black Country Communion, která vychází zhruba rok po předchozím albu jednoduše nazvaném “2” a potvrzuje tak vysokou skladatelskou potenci čtveřice, která metá desky v jednoletých intervalech jak Baťa cvičky. Důvodů ke své volbě jsem měl několik, přičemž ten hlavní byla kvalita dosavadních počinů, se kterými se pánové vytáhli. Když se ohlédnu zpětně, tak debutové eponymní album bylo velice povedenou kolekcí blues rockových písní. Zmíněný následovník toho moc nového nepředvedl (ruku na srdce, kdo po tom toužil?), spíše jen šikovně rozvíjel nálady a postupy z alba prvního a i přes poněkud delší stopáž, kterou trošku strádal i debut, obsahoval dostatečné množství povedených momentů na to, aby si vysloužil pochvalné reakce nejen mé maličkosti.

Jak už to tak bývá, nebo jak je často propagováno, je to právě třetí album, které by mělo být v kariéře kapely tím nejzásadnějším, a teprve toto album by mělo definovat hudební postupy, které představují takový ten ksicht kapely. V případě superkapel, jejichž členové toho mají již dost za sebou, to úplně doslova neplatí a největší naděje bývají zpravidla vkládány do prvního počinu a teprve ty další ukáží, zda to pánové opravdu myslí vážně a dokázali se sehrát, aby mohli pokračovat, nebo jim jejich velká ega nedovolí možnost další spolupráce. Black Country Communion naštěstí patří do té první skupiny a na “Afterglow” dokazují, že si Glenn Hughes, Joe Bonamassa, Jason Bonham a Derek Sherinian hudebně dokonale sedli, jsou naladěni na stejnou vlnu a jejich cílem není nic jiného, než přijít na trh s upřímnou rockovou deskou, která vychází z dávno zasazených kořenů a zároveň respektuje domácí působiště/sólovou tvorbu jednotlivých zúčastněných. Takže se připravte na hardrockové skladby s bluesovými kytarami a nad tím vším nestárnoucí vokál Glenna Hughese.

“Afterglow” je do jisté míry taková sázka na jistotu. Nechci říct, že by bylo nějak zpátečnické, ale prostě další kolekce nových songů, jež oproti minulosti postrádají trošku větší rozmanitost, než na jakou jsme byli zvyklí. Nejdříve jsem si myslel, že to bude tím, že téměř polovinu skladeb autorsky obstaral Glenn Hughes sám, bez pomoci svých kolegů, ale zrovna jeho skladby patří, na rozdíl od těch na “2”, mezi ty zajímavější. Především energická úvodní “Big Train” s výrazným nádechem Led Zeppelin a parádním jazzovým kytarovým sólem nebo temná rozmáchlá balada “The Circle” se dost povedly. Svou vinu na jisté jednotvárnosti, která mne při poslechu občas přepadla, má menší podíl Joe Bonamassy na vokálních partech. Když totiž vezmu v potaz, že na prvních dvou albech se vždy našly dvě, tři skladby, ve kterých převzal zpěv úplně a v několika dalších sváděl pomyslný souboj s Hughesem, tak je jeho přispění v “Cry Freedom” opravdu symbolické. A to je škoda, protože i když se vokálně s legendou Deep Purple nemůže rovnat, tak jeho charismatický hlas dotvářel atmosféru v bluesovějších písních a přinášel jisté odlehčení do jinak rockovějšího zevnějšku kapely. Přeci jen, skladba typu “Sons of Yesterday” či “The Battle for Harian’s Wall” docela chybí, ale co už, nezbývá mi než sáhnout po jeho letošní sólovce “Driving Towards Daylight”.

Přestože je “Afterglow” albem superkapely, tak z něj nemám pocit, že bych poslouchal umělý produkt, na kterém si slavní borci chtějí dokázat, že umí hrát a předvádí ekvilibristická cvičení jedno za druhým. I díky obrovské zásluze producenta Kevina Shirleyho zní Black Country Communion jako obyčejná, dobře sehraná kapela, která má pouze image superkapely. Zvuk je natolik živý a přirozený, že máte pocit, jakoby borci hráli naživo kousek od vás. Dokonce i Derek Sherinian, jehož hra na klávesy mě nikdy moc nebrala ani v Dream Theater, ani na jeho sólových albech, mi s každým dalším albem Black Country Communion přestává vadit a je zajímavé, že čím víc prostoru dostává, tím více přirozeně jeho nástroj v jednotlivých skladbách zní, jako třeba v melodické “Midnight Sun”. Kapitolou samou o sobě je Glenn Hughes, který i přes pokročilý věk (táhne mu na 62) předvádí, že mu to zpívá jako za mlada. Hodně vytáhl přímočarou “This Is Your Time” a průměrnou “Common Man”, což je jediný čistě autorský kousek bubeníka Johna Bonhama, který nejvíce ze všech položek novinky zní jako staří dobří Deep Purple.

I přes některé slabší momenty (nevýrazná “Dandelion” a utahaná závěrečná “Crawl”) mě, krom kosmetických výtek, které mají co dělat hlavně s menším prostorem pro Joe Bonamassu a s tím plynoucí občasné nezáživnosti, nenapadá nic, co by se “Afterglow” dalo úspěšně vytknout. Je pravda, že předchozí alba mne bavila o něco víc, a i když došlo k mnou vytouženému zkrácení stopáže, tak co do rozmanitosti písní je na tom novinka o stupínek hůř. Pořád však ve mně převládají pozitivní dojmy a myslím si, že pánové ukazují, že v dané váhové kategorii se jim v současnosti jen málokdo vyrovná. Krátké shrnutí – skvělé muzikantské výkony, povedené skladatelské postupy, parádní vokály, prvotřídní produkce, rock ‘n’ roll s troškou blues a výsledkem tohoto spojení nemůže být nic jiného než další dobrá deska. Jen tak dál.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.