Code – Mut

Code - Mut
Země: Velká Británie
Žánr: progressive post-rock
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. On Blinding Larks
02. Undertone
03. Dialogue
04. Affliction
05. Contours
06. Inland Sea
07. Cocoon
08. Numb, An Author
09. The Bloom in the Blast

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Agonia Records

První pohled (Skvrn):

Desky v duchu žánrového úkroku poměrně logicky způsobují nemalý rozruch. Touha slyšet doposud neslyšené (avšak stále v režii hudebního oblíbence) byla, je a nadále bude jasně hmatatelná, jisté indiferentnosti dnešního publika navzdory. Album vychází, s čímž přichází i prvotní reakce. První i druhá neskrývá nadšení, třetí nemilosrdně odsuzuje a dává to hlasitě najevo. Přichází hlasy dalších a události se dávají do pohybu. Nesmiřitelnost nevraživých táborů nabývá na intenzitě a zvědavost přihlížejících sílí. Sportovní hantýrkou řečeno napínavý mač do poslední minuty. Finální rozuzlení však přichází později. Zatímco pravdy řvoucí rivalové nezlomně pokračují ve tom, co umí nejlíp, z pozadí vystupují názory těch, kteří inkriminovaný zápas viděli i ze záznamu. Dvakrát, třikrát, desetkrát. Stylové změně se nevyhnuli ani Britové Code. Jak s novinkovou deskou obstáli? Stačilo to opět na nejvyšší příčky, nebo zůstalo jen u svěšených hlav, krčících se hluboko v poli poražených? Jednoduché odpovědi není. Raději začněme pěkně popořadě a unáhlené závěry přenechejme jiným.

Code jsou na scéně už poměrně osvědčeným jménem a na všech dosavadních řadovkách působili dojmem jistoty. Pokud se s tímto uskupením z britským ostrovům setkáváte prostřednictvím “Mut” poprvé, vězte, že Code doposud okupovali black metalová kolbiště. A jestli v rámci sondování diskografií sáhnete po agresivnějším debutu “Nouveau Gloaming” či progresivnějších “Resplendent Grotesque” a “Augur Nox”, nemůžete se spálit, jelikož všechny mají svou kvalitu. Je tedy jasné, že “Mut” by to mělo složité i bez opuštění černého kovu.

Dočasný (?) přechod k progresivnímu rocku samotný vydavatel akcentoval dlouhou dobu dopředu, tudíž šok s prvními tóny pocítili snad jen ti, kteří prohlášení labelů už naprosto ignorují. Což o to, šoku jsem byl ušetřen, nemalého zklamání však ne. Prvním poslechům jsem dával zelenou jen a jen z povinnosti a snad ani není třeba dodávat, že ani jedna z výše zmíněných řadovek kapely se do takové šlamastyky nedostala. Code s pečlivostí zahodili takřka vše, co by snad mohlo připomínat uplynulé včerejšky, a rozhodli se tak ukázat svou nejčistější tvář. Bez příkras, bez pomoci hutných kytar. To vše je úplně v pořádku, jenže problém nastává v momentě, kdy člověk zjistí, že se Code v na obale vyobrazených vodách nejednou utápějí a nerozvážně zahazují atributy, které zdobily jejich minulou tvorbu.

Code vlastně pokračují v nastolené cestě, jež započala agresivní “Nouveau Gloaming” a přes progresivní rebelii “Resplendent Grotesque” vedla až k znatelně učesanější “Augur Nox”. “Mut” se tak zdá být jen logickým následovníkem. Proč to ale tentokrát nefunguje? Vysvětlení mám hned dvě. Code mě vždycky bavili primárně tehdy, kdy se na mě pohlédli tváří šibala. Ta jim vážně slušela a s ohledem na momentálně praktikovaný prog rock melancholického rázu je evidentní, že po ní nezůstalo památky. Druhá věc se má tak, že Code na “Mut” víc než je zdrávo skladatelsky tápou. Zde se již definitivně dostáváme k jádru celého problému. Kapele se povedlo nahrát několik ucházejících se skladeb, většina z nich ale obsahuje atmosféričtější pasáže, v nichž to dříve extrovertním Code zas tak moc nejde, a atmosféra tak vyznívá jen do ztracena.

Několik solidních momentů se novince odpárat nedá a některé z nich vážně stojí za vyposlechnutí. Člověku sice chvíli trvá, než se k nim probojuje, ale právě nápaditost jednotlivých útržků “Mut” zdobí. Ne vždy se člověk se výborného momentu dopátrá, ale ku prospěchu kapely musím říct, že ve většině skladeb je trpělivé ucho nakonec úspěšné. A hned je to o poznání pohodovější poslech. Z 36 minut, na jejichž ploše se “Mut” odehrává, není původně nezáživná hodina, ale svěží půlhodinka, jež baví poslech od poslechu víc. Získaly si mě především průbojnější pasáže a rytmické finesy, s kterými se bohužel pytel dvakrát neroztrhnul. Za opravdu vydařené kousky mohu jmenovat třeba “Inland Sea” či druhou polovinu “Undertone”. A když už jednou chválím, přidám ještě pochvalu na adresu frontmana Waciana, který několik nevýrazných ploch zachraňuje zajímavými vokálními variacemi, jež snad pomalu jako jediné drží rozpoznatelnost rukopisu Code.

Nerad bych se dopustil zásadního otočení a z nové nahrávky dělal něco výjimečného, protože tím “Mut” rozhodně není. Novinka zní v porovnání s předchůdci o poznání obyčejněji, poslední poslechy ovšem mohu s čistým svědomím prohlásit za příjemné. Dáte-li “Mut” nějaký ten čas, s jistotou se dostanete do stavu, kdy již nebudete cítit potřebu desku utnout v polovině a věnovat se něčemu zábavnějšímu. Dojmu převažující nevýraznosti jsem se však za celou dobu nezbavil. No a co příště? Možná se budete divit, ale po metalových, po těch osvědčených, zábavných Code sveřepě nevolám. Ne, že by mě tvrdá poloha kapely nepřitahovala, ale já se raději spokojím s tím, aby to bylo příště o třídu lepší než “Mut”. A je vážně fuk, jestli to bude rock, metal nebo pop.


Druhý pohled (H.):

Na Code jsem narazil již po vydání jejich prvního alba “Nouveau Gloaming” z roku 2005 a od té doby jejich tvorbu sleduji. Byť excelentní debut zůstal nepřekonán, i druhé “Resplendent Grotesque” svého času Code opětovně představilo jakožto vyzrálou formaci s vysoce kvalitní hudbou. Ačkoliv formálně vzato Code laťku nesnížili ani s “Augur Nox” a ačkoliv mě to album v době, kdy bylo aktuální, bavilo, s odstupem času jsem zjistil, že jako by se mi kapela se svým třetím dlouhohrajícím počinem začala vzdalovat. Jinými slovy řečeno, později už jsem necítil potřebu se k “Augur Nox” vracet, obzvláště pokud by to mělo být na úkor předcházejících alb.

V případě novinky “Mut” se děje přesně to, čeho jsem se obával – Code jsou mi zase o kousek vzdálenější. Na rozdíl od jiných lidí (nijak nenarážím na kolegy nade mnou a pode mnou, mluvím obecně) nepovažuji novou desku za nepovedenou, ani mi v zásadě nevadí posun Britů od inteligentního black metalu do post-rockových vod. Naopak, ve své podstatě mě poslech “Mut” relativně (tohle slovo bylo důležité) baví – nahrávka sice nenabízí žádné vrcholné momenty, ale díky kombinaci jakési “ospalé” melancholické nálady a střízlivé stopáže 35 minut je to poměrně příjemná záležitost. Místy by asi nezaškodilo trochu víc zatlačit na pilu a zahrát i kontrastnější notu (jako se tomu částečně stane v polovině “Affliction”) namísto toho se celou dobu převalovat v podstatě v jednom rozpoložení, ale obecně vzato si nemyslím, že by byl počin úplně bez nápadů, byť jsou mnohdy trochu zbytečně rozmělněné. A když nic jiného, přinejmenším vokalista Wacian baví a odvádí výtečný výkon, a přestože to měl při příchodu do Code těžké vzhledem k tomu, že musel nahradit mistra Kvohsta, ukazuje, že byl bezesporu výtečnou volbou.

Jenže i když mi společnost “Mut” nijak nevadí a nemám problém si ten počin pustit a pár pohodových poslechů jsem s ním i strávil, pořád mám pocit, že to prostě není tak úplně to pravé ořechové. Snad to bude tím, že minulá alba (zejména “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”) prostě byla na vyšší úrovni než jen “příjemně se poslouchá”, ale prostě to tak je. Problém rozhodně netkví ve stylovém převratu, jako spíš v tom, že “Mut” prostě a jednoduše obsahuje i nejednu poměrně hluchou pasáž. Výsledkem je tak bohužel doposud nejméně záživná deska Code… na druhou stranu, i s tímhle cejchem “Mut” stále není propadák, pohybuje se lehkém nadprůměru a poslouchat se dá bez sebemenších problémů. Tak či onak, snad příště bude lépe – ať už to bude v jakémkoliv žánru.


Třetí pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že když jsem se poprvé dozvěděl o změně stylu u anglických Code, optimismem mě to nějak přehnaně nenaplňovalo. Ne snad, že bych byl nějaký hudební konzervativec, který automaticky odsuzuje vše, co není tak jak na minulém albu, ovšem jejich dosavadní hudební směřování nesoucí se v duchu progresivního black metalu jim zkrátka neskutečně slušelo. Jako nejreprezentativnější zástupce pak může sloužit skvělá “Resplendent Grotesque” – v mých očích deska, jež nejlépe vyladila hranici mezi experimentální a inovativní a chytlavou popřípadě melodickou složkou. S novinkou však přichází změna a žánr se ocitá někde na pomezí progresivního a post-rocku, což samo o sobě nelze považovat za krok špatným směrem za předpokladu, že si s tím kapela bude schopna adekvátně poradit. A byla?

“Mut” se po většinu času nese v celkem konstantní melancholické náladě, jež je definována relativně jednotným zvukem, jenž na jednu stranu tvoří desce pomyslný rámec, na druhou stranu bere prostor pro jakoukoliv výraznější pestrost. To co je ovšem větší problém, je, že stavba jednotlivých kompozic přes leckdy velice dobře vymyšlené nápady díky této náladotvorné neprůraznosti nezanechává moc prostoru pro gradace a i přes výtečné prvky, jakými jsou například vokály v “Dialogue”, nakonec bohužel často končí tak trochu do ztracena. Některé nadstandardní melodie, jakou disponuje například “Inland Sea”, pak tvoří spíš takové jednohubky.

Deska jako celek rozhodně netrpí na absenci nápadů jako takových, spíš hudebníci moc neví, jak si s nimi v novém kabátu poradit. Během poslechu má člověk pocit, že se jedná o výstavu jednotlivých motivů, než že by byly motivy nějak výrazněji rozvíjeny. Možná to takhle může znít trochu nefér, protože je tam jednak několik světlých momentů a co se týče instrumentální stránky věcí, je to mnohdy velice dobře promyšleno, jenomže výsledný dojem zkrátka napovídá, že “tomuhle ještě něco chybí”.

Nějak jednoznačně zhodnotit novou desku Code bude tedy trochu oříšek. Na jednu stranu je tu množství zajímavých a povedených nápadů (“Inland Sea”, “Dialogue”, “The Bloom in the Blast”) a fascinující atmosférické provedení evokující ve mně srážku VirusPain of Salvation, na druhou stranu změna stylu s sebou přinesla několik zádrhelů, jež celkový dojem trochu sráží. Prvním z nich je ztráta diverzity, jíž by občasné zatlačení na pilu určitě prospělo, a dále především absence výraznějších gradací, jež by se trochu postaraly o větší transparentnost a orientaci v poslouchaném materiálu. Takto se pak jedná o zajímavou sbírku motivů leckdy procítěně zahraných, ovšem až na výjimky bez nějaké významnější pointy, což je vzhledem ke kvalitě některých z nich slušná škoda.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.