Crippled Black Phoenix poster 2013

Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave

Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave
Datum: 16.7.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Crippled Black Phoenix, 5 Seconds to Leave

Snad bych to ani nebyl já, abych svoji účast na vystoupení tak zvučného jména nepotvrdil na poslední možnou chvíli. Pro mě zprvu zdánlivě nemožné se nakonec díky uvolnění z pracovního zápřahu stalo skutečností, a tak jsem se minulé úterý s pár přáteli vypravil na koncert, jaký se v našich končinách nevídá příliš často. Zprvu jsem se docela oprávněně obával, zda prostor Nové Chmelnice, která se v minulosti neproslavila zrovna kvalitním zvukem (který si kapela takového formátu dozajista zaslouží) nesrazí dojem z celého vystoupení o několik úrovní dolů. Jak se později ukázalo, obavy to byly naprosto liché.

Do klubu jsme se dostali těsně po osmé, kdy předskokani 5 Seconds to Leave začínali svůj krátký, nakonec jen půlhodinový set. Neznal jsem z jejich hudby ani notu, ale to, co do velmi nepočetného publika prali, se mi setsakramentsky zalíbilo. Podmanivá směska post-metalového nářezu i klidných pasáží, navíc podbarvená neméně uchvacující videoprojekcí, která jejich hudbě přidávala značně psychedelických rozměrů, byla skvělým začátkem večera – a možná úmyslně v kontrastu s hudbou Crippled Black Phoenix. Vystoupení tria z Jindřichova Hradce nakonec mírně kazily jen dvě věci. Totiž, že v celém klubu dosud nebylo víc než dvacet platících a že vystoupení, které by se skvěle hodilo do menších, uzavřenějších prostor, v tou dobou ještě prosvětlené a dosti prostorné Chmelnici trochu ztrácelo na síle. To jsou ale spíše kosmetické vady na kráse, protože po stránce hudební je tvorba 5 Seconds to Leave něco, co se na naší malé velké scéně málokdy vidí, natož slyší.

Crippled Black Phoenix se na pódium vyhoupli téměř přesně s úderem deváté. Veškeré nástroje a další propriety byly dopředu nazvučené, nebylo tedy nač čekat a kapela mohla rovnou zpustit. “Jonestown Martin” byla první, kterou nás šestice muzikantů točící se kolem mozku kapely, Justina Greavse, přivítala. Následovala “Troublemaker” a po ní tuším “Fantastic Justice”, ačkoliv ruku do ohně bych za to nejspíše nedal. Již před začátkem setu byla pod pódiem zhruba padesátka posluchačů a s postupujícím večerem se stále více hlásila o slovo komorní a mezi kapelou a posluchačem snad až intimní atmosféra. Ačkoliv velikost klubu jí vůbec nepřála, nálada i odezva publika byla skvělá. Koncertní potenciál “(Mankind) The Crafty Ape” skvěle ukázala navazující trojice písní “Laying Traps“, “Born in a Hurricane“, “Release the Clowns“, ale i bluesrockové psychedelické kousky “The Brain / Poznan” nebo “A Suggestion“. Došlo i na starší skladby jako “Whissendine” nebo “Goodnight Europe“, stejně jako na profláklou “We Forgotten Who We Are” nebo cover Journey, “Of a Lifetime” z alba “I, Vigilante“, a mě nezbývalo, než být vtažen do úžasného, barvitého světa emocí, který hudba Crippled Black Phoenix skýtá. Nový frontman, Švéd Daniel ÄnghedeHearts of Black Science, se všech skladeb zhostil naprosto neskutečně a mnohdy nebylo poznat, že za mikrofonem opravdu nestojí Joe Volk, jenž v minulosti propůjčil hudbě Justina Greavse své zlato v hrdle a skvělou stránku instrumentální doplnil o procítěný, úžasně zabarvený zpěv. Nezaostával ani zbytek kapely. Souhru tří kytar, baskytary, pianistky, syntezátorů a bubeníka lze popsat jen superlativy. Tak sugestivní, podmanivý zážitek jsem nezažil už velmi, velmi dlouho a dvou a půl hodinové vystoupení uteklo doslova jako voda a jak večer stárnul, atmosféra stále více gradovala do stratosferických výšek. K tomu přispěl i na Chmelnici velmi dobrý zvuk, který chvílemi neměl daleko ke křišťálové čistotě.

Šlapavá “Rise Up and Fight“, jejíž bojovné heslo celou dobu řvalo z vlajky za kapelou, byla jednou z posledních písní. Následovala zlidovělá vypalovačka “A Partizan / Bella Ciao” převzatá z repertoáru dalekého Chile (a přiznám se, že jsem musel notnou chvíli hledat, než jsem zjistil, co že to vlastně hráli), kterou by byli Crippled Black Phoenix uzavřeli svůj set – nebýt toho, že nakonec přidali prvou píseň z alba “200 Tons of Bad Luck“, “Burnt Reynolds“. A do té doby zádumčivý kytarový mág Karl Demata, který si nevšímal nikoho víc než jen svých kytar a případě mikrofonu, přitočil mikrofon směrem k publiku a sezval všechny zbylé, aby závěr písně odzpívali s kapelou. Lepší závěr jsme si toho večera vážně nemohli přát – přátelský, komorní… a vůbec se mi nedostává slov, abych vyjádřil vše, co bych chtěl. Vrchol euforie.

V bohaté a velmi silné konkurenci letošních koncertů u mě Crippled Black Phoenix zvítězili přinejmenším o jednu celou délku. Ne, že by ostatní koncerty nebyly dobré. Byly skvělé a nebojím se, že by jen tak odešly v zapomnění, nebál bych se mnohdy užít slova jako dokonalé, strhující, za hranicí reality, kdesi v oblacích nebo nejhlubších hlubinách lidské mysli. Umocněte to vše na druhou a dostanete sílu, s jakou parta kolem Justina Greavse uchvátila publikum onoho úterního večera.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.