Death Angel - The Dream Calls for Blood

Death Angel – The Dream Calls for Blood

Death Angel - The Dream Calls for Blood
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Left for Dead
02. Son of the Morning
03. Fallen
04. The Dream Calls for Blood
05. Succubus
06. Execution / Don’t Save Me
07. Caster of Shame
08. Detonate
09. Empty
10. Territorial Instinct / Bloodlust
11. Heaven and Hell [Black Sabbath cover]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S každým novým albem thrashových Death Angel se sám sebe s železnou pravidelností ptám, jak je to možné, že tahle sebranka, která vzešla z té nejslavnější thrashové školy oblasti Bay Area, se nedokázala nikdy vyšvihnout mezi skutečnou stylovou smetánku a vždy tak nějak zůstávala ve stínu za souputníky jako Overkill, Testament či Exodus (o Velké čtyřce ani nemluvě). Trojice alb z konce osmdesátých let patří mezi skutečné klenoty, a přestože zrovna “Act III” je všeobecně považováno za mírný kvalitativní sešup směrem dolů, tak bych se nebál jej označit jako nejlepší desku party s filipínskými kořeny, na němž se ukázala jako vyhraná, progresivními momenty políbená kapela, jež se nebála překročit neúprosné stylové hranice thrash metalu a vydala se do vod, které jsou mi velice sympatické. Následná dlouhá pauza kapele její status nijak nenarušila, ba naopak považuji (teď už) čtveřici návratových alb za skvělou ukázku toho, jak se skupina, která už to měla de facto za sebou, dokázala vzedmout ke skvělé formě a pomalu ale jistě se stává stálicí scény, jejíž alba jsou už předem zárukou osvědčené kvality.

“The Dream Calls for Blood” nedělá za dosavadním vývojem tlustou čáru, nicméně hezky pokračuje v trendu, který započala alba předešlá. Opět se zdá, že se kapela trošku více uvrtala v klasickém neurvalém thrash metalu a rezignovala na melodické výlety, které k ní vždy tak nějak patřily, ale neznamená to automaticky, že by Death Angel naservírovali klasickou cirkulárku, ve které se ani na moment nesleví z nastaveného tempa. Album je to hezky přímočaře energické a skvěle šlape, ale co je hlavní – baví. Nebyl by to Rob Cavestany a Mark Osegueda, kteří platí za hlavní lídry, aby si pro své fanoušky nepřichystali hrstku momentů, díky nimž si člověk řekne, že tuhle nebo tamtu píseň musí slyšet znovu a znovu. Právě v tomto tkví skutečná síla aktuální tvorba Death Angel. Je to agresivní, ale má to v sobě zakořeněny chytré momenty, díky kterým se k albu bez problému můžete vrátit i s odstupem času a užít si ho. Co upoutá na první pohled, je velmi povedený obal, který svým stylem navazuje na předchozí album “Relentless Retribution”, ovšem oproti krvavě rudé tady máme tentokrát noční modro-šeď, ovšem v hudbě jako takové se toto nikterak nepromítlo a hudební náplň má nejblíž k minulému počinu. Osegueda štěká, seč mu síly stačí, přičemž zbylá čtveřice Cavestany, Aguilar, Sisson a Carrol zní jako dobře namazaný stroj, jemuž se výrobní vady vyhnuly velkým obloukem.

Aby Death Angel nenechali nikoho na pochybách, tak novinku odstartovali tím nejrazantnějším způsobem, jaký si lze představit. “Left for Dead” je sice v úvodu a závěru ohraničena krátkou vybrnkávanou melodií, ale ta působí, jako by se k ní zatoulala zcela odjinud, protože po chvíli se spustí riffořežba nejklasičtějšího rázu. V refrénu se dostanou na řadu i sborové vokály, které přinesou něco málo z HC intenzity. Kapela s nimi nekoketuje poprvé, takže to není žádný šok, ale protože s touto ingrediencí Death Angel šetří, tak je její vyznění výraznější, než kdyby se ke sborům uchylovali bez ustání. Nemyslím si, že je nezbytné vyzdvihovat jednotlivé personální výkony, ale za zmínku stojí určitě Mark Osegueda, který opět dokazuje, jak skvělým a variabilním vokalistou je. Nejpatrnější je to zřejmě hned v druhé “Son of the Morning”, kterou odpálí jeho halfordovský vřískot, ve slokách klasická vyřvávačka a nakonec skončí u melodického refrénu, prostě paráda. Už tak rychlou píseň ještě zrychlují kytarová sóla, z nichž hned to v první minutě je parádní. Z dalších skladeb jich stojí za zmínku hned několik, ale nemůžu vynechat “The Dream Calls for Blood”, se skvělým nosným kytarovým riffem a vokální melodií, jež v půlce skladby sklouzne do velmi melodických poloh. “Empty” zase potěší klasickým vyzněním a kytarovou harmonií, jež doplňuje hlavní riff, což je postup, který by se v souvislosti s tvorbou Death Angel dal označit za charakteristický. Při prvním poslechu úvodu “Execution / Don’t Save Me” jsem očekával baladu, ovšem po krátkém akustickém úvodu se skladba přerodí v přímočarou thrashovou jízdu se zasekávanou kytarou. Příjemnám osvěžením je pětka “Succubus”, která oproti zbytku desky čouhá upozaděním thrashové zběsilosti, již vystřídal nezvyklý houpavý kytarový riff. Totéž by se dalo říct ještě o závěrečné “Territorial Instinct / Bloodlust”, která i díky své délce a celkově progresivnějšímu vyznění obdržela roli nejepičtější skladby celého “The Dream Calls for Blood”. Nevím, jestli je to tím, že mi na novince chybí nosný hit ve stylu “Sonic Beatdown” nebo “Truce” z alb předešlých, ale oproti minulejšku působí přece jen o něco vyrovnanější a semknutější, což je samozřejmě dobře.

Sice jsem v úvodu nadnesl, že se aktuální, v pořadí již sedmé, album noří opět o něco víc do thrash metalové zběsilosti na úkor melodických a progresivních prvků, ale nechápejte to tak, že by se kapela vrátila o nějakých dvacet let zpět. Aniž by Death Angel popírali svou nedávnou minulost, kterou utvářeli posledními třemi návratovými alby, rozhodli se pouze přidat na agresivitě. “The Dream Calls for Blood” je energické, přímočaré a přesto zamyšlení-hodné album, bez kterého by se žádný fanoušek thrash metalu neměl obejít, protože takhle kvalitních žánrových zástupců tady letos moc nebylo, takže pokud ještě váháte, zda do toho jít, tak nevězte hlavu a rázně kupředu.

P. S. Ten bonusový cover Sabbathovské “Heaven and Hell” nemá chybu a kloubouk dolů především před Oseguedem, že se s Diovým nesmrtelným vokálem dokázal poprat statečně a aniž by skončil s totálně rozkopaným zadkem, protože to se povede jen málokomu.


Další názory:

Nijak se netajím tím, že Death Angel vždycky patřili mezi mé nejoblíbenější thrash metalové kapely. Právě oni totiž dlouhodobě předvádějí thrash metal přesně v té podobě, v jaké ho já chci slyšet – sice výtečně zahraný, energický a agresivní nářez, avšak podaný s inteligencí a rafinovaností. Tohle Death Angel uměli vždycky a dokazují to i na svojí novince “The Dream Calls for Blood”, jakkoliv se jedná o album, které je ze všech čtyř dosavadních desek po návratu kapely na scénu asi to nejpřímočařejší. Přiznám se, že na “The Dream Calls for Blood” malinko postrádám takové ty “wow” songy, jež člověka opravdu překvapí nějakým hodně neobvyklým momentem, jako byl třeba flamenco závěr v “Claws in So Deep” na minulém “Relentless Retribution” nebo rocková skoro-balada “The Devil Incarnate” na první comebackové nahrávce “The Art of Dying”. Nicméně i přesto je “The Dream Calls for Blood” výtečné thrash metalové album se spoustou vyloženě skvělých skladeb s obrovským množstvím parádních riffů. “Son of the Morning”, titulní “The Dream Calls for Blood”, “Succubus”, “Caster of Shame”, “Detonate”… všechno skvělé písničky… a ty, které jsem nejmenoval, vlastně taky. Třešničkou na dortu je pak klasicky naprosto excelentní Mark Osegueda, jehož vokál je myslím hodně nedoceněný, protože drtivou většinu ostatních thrash metalových zpěváků strčí s naprostým přehledem do kapsy a ani se u toho nezapotí. Je pravda, že z té nové éry zůstává mojí nejoblíbenější fošnou stále “Killing Season”, ale i tak to té skupině baštím s obrovskou chutí. Jediné, co se mi ne úplně zamlouvá, je opět vlčí obálka, která mě moc nebrala už na “Relentless Retribution”. Upřímně bych radši ocenil, kdyby Death Angel pokračovali s přebaly ve stylu “Killing Season”
H.

Death Angel patří již k thrashovým stálicím, přestože slávou nikdy nevystoupili ze stínu jiných velkých thrashových jmen. Již od divokého debutu “The Ultra-Violence” z osmdesátého sedmého bylo jasné, že je potřeba s touto smečkou počítat. Jaká škoda, že to pak zabalili po albu “Act III” a na dlouhou dobu nastalo ticho po po pěšině. Moje první setkání s nimi proběhlo až o čtrnáct let později s albem “The Art of Dying”, nicméně od té doby pro ně mám slabost. Jejich thrash, jak jej podávají v novém miléniu, totiž nepostrádá tah na branku, chytlavost, dravost a zároveň melodičnost. S následující “Killing Season” přidali i trochu progrese, což někteří ocenili, někteří odsoudili. Před třemi lety přišli s víceméně klasicky laděnou “Relentless Retribution”, která přesto držela laťku stále nastavenou velmi vysoko. Novinka “The Dream Calls for Blood” přináší znovu porci thrash metalu, jak jej vidí Death Angel. Opět dostatečně syrové, avšak nápadité a nakopnuté. Určitě od některých hlav zazní názor, že se zbytečně drží klasiky. Mně to u této smečky však nijak nevadí a novinka mě baví stejně jako alba předchozí. Jednoduše od Death Angel nečekám nic než kvalitní thrash a pokaždé ho také dostanu.
Stick


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.