Deicide - To Hell with God

Deicide – To Hell with God

Deicide - To Hell with God
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.2.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. To Hell with God
02. Save Your
03. Witness of Death
04. Conviction
05. Empowered by Blasphemy
06. Angels in Hell
07. Hang in Agony Until You’re Dead
08. Servant of the Enemy
09. Into the Darkness You Go
10. How Can You Call Yourself a God

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 8/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Peklo otevřelo své plamenné brány… opět. Floridští satanáši Deicide s železnou pravidelností vylézají ze své temné díry znovu a znovu na světlo světa a přinášejí s sebou svou obvyklou porci belzebubsky laděného death metalu. Co nového se jim tentokrát podařilo uvařit nad pekelnými ohníčky, si povíme u dalšího pokračování seriálu “zlo na sto způsobů a pokaždé s ostrou chilli omáčkou navrch”.

Pravdou je, že Deicide od dob, kdy Glen Benton (frontman) poprvé hrábl do basových strun, zní nejvíce melodicky. Ano, těžko tomu věřit, ale i železná kovadlina se jednou poddá a hle, najednou před námi leží výtvor ne nepodobný těm předchozím, ale přesto v jednotlivých nuancích tak odlišný, až se laik třese a mistrovi zůstává rozum stát. Nebojte se, pravověrní posluchači této infernální řezanice nepřijdou zkrátka a v nových Deicide najdou přesně to samé, s čím se obvykle shledávali na starších albech. Jen maličko okořeněné jemnou vrstvou fascinující melodiky, která tomuto albu sedne jako zadek na hrnec.

Předchozí zásek kapely mne svým pojetím zcela minul a o to více jsem byl překvapen, když mě po 35 minutách prvního poslechu nového materiálu pojal blahý pocit značící, že tady nejde jen o potřebu vydat prostě další řadové album, ale o snahu pohnout se z prohřátých podzemních doupat o kousek dál. Jak je zmíněno výše, nejde o žádný mílový posun, jako spíše o jemné dotažení toho, co se nám na Deicide už přes dvacet let líbí nejvíce, k dokonalosti. Nevím, jak jinak popsat pro Deicide typický vokál než jednoduše a výstižně “bentonovský”. Baskytarou se možná neohání ze všech nejlépe, ale ve sféře agresivního vokálu nám Glen rok co rok názorně predvádí, kdo je tady ten pravý princ temnot. Ostře řízný zvuk řadící tu nejbrutálnější možnou rychlost je místy střídán melodickými kytarovými riffy a nečekaně chytlavým pojetím bicích. Jack Owen (kytara) se nebojí vzít svůj nástroj (bez dvojsmyslů, prosím) pevně do ruky a dokazuje nám, že v základní metalové škole se neučí pouze hudební variace na dort pejska a kočičky, ale sem tam se objeví někdo, kdo je schopen ukázat, že i zavedené mašině prospějí čas od času nové šrouby. Po audio stránce zní deska zkrátka parádně a dle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších počinů, který kdy mistr Benton a spol. vyprodukovali.

Nejsem si úplně jist, zda čtenáře zajímají sáhodlouhé elaboráty na téma “nejlepší píseň alba” nebo “výčet skladeb, aneb všechny jsou stejné”. Rozhodl jsem se tedy pojmout hodnocení jednotlivých kousků trochu odlišným způsobem. Půjdeme na to pěkně od konce (opět prosím bez dvojsmyslů) a začneme těmi méně unikátními vály. “Conviction” je typickým zástupcem starší éry Deicide, kdy ještě bylo v módě opakovat dokola stále jedno a to samé slovo a tvářit se u toho pokud možno co nejvíce ďábelsky. Ve stejném duchu se line i “Angels in Hell”, ale ruku na srdce, komu z nás to vadí?

“Save Your”, “Servant of the Enemy” a “Into the Darkness You Go” už pomalu nesou známku novodobější proměny. Extra rychlé pasáže jsou střídány střednětempými melodičtějšími pasážemi, ve kterých se mi i vokál zdá maličko jinde, než kde je skalní posluchač zvyklý. Mezi elitu se řadí titulní “To Hell with God” a “Empowered by Blasphemy”. Vynikající skladby, které si jistě zaslouží své místo v death metalové síni slávy. Avšak mezi absolutní elitu bych zařadil kus, který se oproti ostatním krčí až v koutku na samém konci alba. Název “How Can You Call Yourself a God” možná vypadá, že by mohl vyhrát titul o nejzbytečnější a nejdelší refrénovou frázi všech dob, opak je však (jak už to tak v mých výtvorech bývá) pravdou. Vše, co se na tomto albu líbí a uchvacuje, dosahuje s touto skladbou zcela jiných rozměrů a dostane vás do kolen rychleji, než by kněz stačil vytasit bibli a odříkat dva otčenáše.

Deicide opět nezklamali. Kdo očekává šíleně pošukaný blasfemický náhul, je doma. Vůně líbivé melodie je však jasná stejně jako fakt, že trosečníkovi na širém moři přeplněném žraloky nezbývá už čas zkouknout poslední díl “Ordinace v růžové zahradě”. Deicide znějí nejlépe za poslední roky. Kdo očekává odskok k jiným žánrům a zženštilé heavy metalové riffy doma není. Nechť si laskavě ráčí pustit např. Iron Maiden a pořádnou hudbu ponechá dospělým jedincům. Děkujeme.

Dodatek: Autor je rovněž vášnivým posluchačem Iron Maiden a doporučuje poslední odstavec brát poněkud s nadhledem.


Další názory:

Čekat od těchto floridských satanášů cokoliv jiného než totální infernální hoblovačku, by bylo sakra naivní. Starého Bentona a starého Asheima holt novým kouskům nenaučíš. Ale proč by to kdo taky dělal, když má ta jejich blasfemie takové koule? “To Hell with God” vás rozprasí na cimprcampr a tak to má být! Deicide považuji už hodně dlouhou dobu za jednu ze svých nejoblíbenějších death metalových kapel, přičemž i novinka z jejich pekelné dílny potvrzuje, že jsem se k tomuto soudu rozhodně nedostal náhodou. Já jsem velice spokojen.
H.

Pokud byste měli mezi death metalovými kapelami najít jednu, která nejvíc nemá ráda toho nahoře, byli by to právě Deicide. Tato parta patří ke stálicím death metalové scény a s novou deskou pravidelně nezklame. Není to výjimka ani s “To Hell with God”. S titulní stejnojmennou písní se nahodí vysoké tempo, které již tradičně nepoleví, a pauzu si dopřejete až na konci. Výborná kytarová sóla, která se mi u Deicide vždy moc líbila, pochopitelně nechybí. Něco mi zde ale přesto pro vyšší hodnocení chybí, a tak si “To Hell with God” odnáší solidních šest a půl bodu.
Seda


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.