Dodecahedron - Dodecahedron

Dodecahedron – Dodecahedron

Dodecahedron - Dodecahedron
Země: Nizozemsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Allfather
02. I, Chronocrator
03. Vanitas
04. Descending Jacob’s Ladder
05. View from Hverfell I: Head Above the Heavens
06. View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos
07. View from Hverfell III: A Traveller of the Seed of the Earth

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Chceš-li pěkný začátek recenze míti,
použij reklamní prohlášení –
budeš mít s kým polemizovati,
s kým se příti.”
(Chuj-ti, 4. stol.př.n.l.)

Takto hovoří jedna ze základních pouček tajného recenzentského kodexu. Vida, vida, jaké chytré věci se tam občas dají nalézt. Inu, proč ne, proč nevěřit v moudra taoistických mnichů, kteří jakožto první recenzenti historie (recenzovali kvalitu kořalky v přilehlé knajpě) tento kodex před tisíci let sepsali, milerád jejich rady protentokrát využiju. Ale ne, vážně, v případě Dodecahedron se přímo nabízí vybalit hned na začátek reklamní agitaci firmy Season of Mist, protože si dotyční přímo nabíhají na naostřené brky všech despotických kritiků, když sami sebe nechávají sebevědomě prezentovat jakožto nizozemskou odpověď na Blut aus Nord a Deathspell Omega

Ona je to vlastně ve skutečnosti i pravda, že Dodecahedron oběma těmto francouzským veličinám choré post-black metalové schizofrenie vskutku odpovídají, hned záhy je však nutné dodat, že Nizozemsko Francii odpovídá jejími vlastními slovy a jejím vlastním výrazivem. Ihned od úvodních vteřin skladby “Allfather”, která debutový počin “Dodecahedron” otevírá, je okamžitě jasné, odkud vítr vane a kde Dodecahedron vcelku bez ostychu brali inspiraci plnými hrstmi, dokud ji nesmírné hlubiny desek Blut aus Nord a Deathspell Omega nabízely. Jejich vliv je na “Dodecahedron” v podstatě nepřeslechnutelný – pokud jej někdo přeslechne, tak si buď zapomněl zapnout uši, nebo s těmito kapelami neměl ještě tu čest. Docela paradox, že už i v tak extrémních a okrajových žánrech bují takové praktiky…

Není od věci si před poslechem jakékoliv desky položit otázku, co od ní vlastně očekáváme, co chceme slyšet. V případě Dodecahedron bych však tento klíčový dotaz lehce pozměnil do následujícího znění: jste schopni a ochotni se přenést přes výše zmíněný fakt? Pokud ne, tak u vás Dodecahedron skončili ještě dřív, než začali, pokud však ano, dostanete ve výsledku desku, která je stále hodna poslechu, vašeho času i vaší pozornosti. On je totiž docela zásadní rozdíl mezi “kopíruji” a “kopíruji dobře”, protože jestli zvládnu to druhé, jsem již krůček od “inspiruji se”, a když se ještě navíc dokážu “inspirovat dobře”, může z toho vzniknout i záležitost, která nakonec sama dokáže soupeřit pomalu i se samotnou předlohou. Týká se toto ovšem Dodecahedron? To vám bohužel nepovím – ne, že bych nechtěl, ale sám to nevím, resp. si to za současného stavu věcí nedovolím odhadovat. Ale pokud byste se mne místo toho zeptali, jestli jsem byl já osobně schopen přenést se přes tu zjevnou inspiraci (nazývejme to radši inspirací – zní to diplomatičtěji než krádež (smích)), to bych vám už odpověděl zcela bez problému – ano, byl. A dokonce nakonec i rád. To, co se totiž zpočátku jevilo pouze jako rutinní poslech na recenzi, se nakonec stalo poslechem, který si vyloženě užívám (nezní-li tento výraz u podobného druhu hudby nepatřičně). Uznávám, možná mi kalí zrak fakt, že já mám obdobné bordely, které oficiálně škatulkujeme spíše jakožto avantgardní black metal, případně post-black metal, prostě v oblibě.

Pojďme se už ovšem věnovat konečně konkrétně “Dodecahedron” tak, jak ho uvidí člověk nezatížený dlouhými hodinami poslechu desek jako “The Mystical Beast of Rebellion”, “The Work Which Transforms God”, “MoRT”, “Si Monumentum Requires, Circumspice”, “Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum”, “Paracletus” (znalci si jistě ke každému albu příslušné autory hravě dosadí, laici budou alespoň mít další důvod zabřednout více do vod opravdu nevšední muziky) a dalších. Předně – co očekávat? Zjednodušeně řečeno, hudební extrém, útok (doslova) na posluchačovy smysly. Na první poslech zdánlivě absolutně nesourodou a disharmonickou změť zvuků a hluků bez hlavy a paty, naházenou přes sebe bez ladu skladu. Ale co druhý poslech? A třetí, čtvrtý? Desátý? Brzy pochopíte (dobře, úplně brzy možná ne, ale lépe to zní), že chaos v podání Dodecahedron je chaos řízený a promyšlený. A jak se do něj člověk ponoří, “Dodecahedron” vám odhalí také mnoho nevšedních melodií (pokud bych na začátku tohoto odstavce neslíbil, že to neudělám, klidně bych si je dovolil nazvat až blutausnordovskými), bezpočet působivých momentů a dalších věcí, které třeba já osobně v hudbě vyhledávám a cením si jich. V tomto ohledu se kvality Dodecahedron upřít nedají.

O samotných skladbách však pouze jen zkratkovitě, neboť u takovéhoto typu desek se to ani moc nehodí rozebírat jednotlivé kompozice nějak podrobně. Úvodní “Allfather” funguje podobně, jako fungovala třeba “Epitome I” na loňském “777 – Sect(s)” od Blut aus Nord – hned ze začátku spustí totální chaos s maniakálním vokálem, při němž okamžitě odpadnou slabé povahy, album vypnou a půjdou si pustit něco posluchačsky lehčího a přijatelnějšího. Pozorný posluchač už si však hned tady všimne možná až překvapivě melodické kytarové linky, která je zahrabána pod tím marastem. Pak přijde menší zvolnění (ne však klid, nálada je stále až nepříjemně plíživá) a opět bordel. Toť začátek. Následující “I, Chronocator” a “Vanitas” bych si s dovolením dovolil ve výčtu přeskočit, ačkoliv se jedná bezesporu o výtečné kusy s mnohými dech beroucími pasážemi (zvláště ve druhé jmenované, která je nejdelší tryznou na “Dodecahedron” – téměř jedenáctiminutový běs), a zastavil bych se až u čtvrté “Descending Jacob’s Ladder”, jež se z nahrávky vymyká tím, že se jedná o mrazivé intermezzo, které se zarývá pod kůži. Paradoxně právě tento vlastně “nebordelový” song může ony slabší povahy, které to dotáhly až sem, zdeptat ještě více než předchozí chaos. Znalce také jistě potěší odkaz na snímek “Jacob’s Ladder” (“Jakubův žebřík”) z roku 1990, který je podobně psychotickou záležitostí. Vrcholem celého “Dodecahedron” je ovšem závěrečná trilogie “View from Hverfell”, u níž už posluchače nezřídka přepadává mrazení v zádech, což myslím jako synonymum něčeho opravdu působivého. Třeba druhá půle “View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos”, přestože závání Blut aus Nord možná až nezdravě, je posluchačskou extází.

Ve skutečnosti je “Dodecahedron” opravdu skvělým materiálem, jemuž bych dal minimálně 8,5 bodů, možná dokonce i celých 9, což už bych si ale musel hodně dobře promyslet a dát desce minimálně dalších deset poslechů. Díky oné lapálii s jistými Blut aus Nord a Deathspell Omega však chtě nechtě musím snížit na “pouhých” 8. Ale považte sami, co to asi bude za nahrávku, když díky nehudebním okolnostem musím snížit na 8 bodů a ještě to nazvat málem. Na závěr zopakuji to, co říkám v každé recenzi na jakékoliv podobné album – není to záležitost pro každého, ale kdo podobný typ muziky můžete, berte “Dodecahedron” všema deseti!


2 komentáře u „Dodecahedron – Dodecahedron“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.