Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 24.12.2015 Label: Pagan Records Tracklist: 01. Anxiety Never Descending 02. Threnody 03. Serene Ponds 04. Początek wrażeń 05. The Width of a Forehead 06. Palliative Messiah Hrací doba: 39:22 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dewar PR

Poláci do světa flušou zajímavé formace jak na běžícím páse a tohle je jedna další z nich – seznamte se s „Kultem hrobů“. Tohle trio hned od počátku působí pozornosti-hodným dojmem. Stačí se ostatně podívat na tu jedinou fotku kapely, již Kult mogił prozatím pustili do světa – už jen ta má prostě atmosféru jako čuně a je zajímavá. Je pravda, že třeba obálku debutového alba bych si ve světle oné fotky i v kontextu názvu „Anxiety Never Descending“ dokázal představit i sugestivnější, ale dejme tomu. Ať už je totiž vizuální stránka zajímavá či nezajímavá a byť bezesporu tvoří nedílnou součást celku, klíčovým elementem prezentace hudební skupiny stále zůstává hudba. Tak pojďme na věc…

Kult mogił se pustili do death metalu. Říkáte si, že když je na levé straně rovnice stojí Polsko + death metal, výsledek na právě straně je nad slunce jasný? Inu, zas tak přímočaré to v tomhle případě nebude, a pokud jste si představili něco na způsob polských žánrových velikánů typu Vader, Behemoth, Hate a jim podobných, tak tu představu klidně zahoďte. Kdybyste ale na přirovnání k jinému žánrovému jménu z této provenience přece jen trvali, tak mě takhle z fleku napadají třeba kolegové z Embrional a jejich loňská smrtonosná fošna „The Devil Inside“.

Pokud jste zmíněné album slyšeli, případně máte v paměti dobovou recenzi, případně jste si tu recenzi nalistovali v archivu, pak už asi tušíte, v jakém duchu se bude nést „Anxiety Never Descending“. Death metal v podání Kult mogił sází především na hrubou atmosféru pramenící z nepřátelského soundu kapely. Kult mogił hrají ošklivě a špinavě, jejich riffy jsou surové a melodie, které se mezi tím vším proplétají, jsou patřičně choré. Jak už ostatně napovídá sám název alba – co do nálady zde vládne úzkost a znepokojení.

Až sem to zní všechno parádně. Když se někdo (vy)vrhne na tenhle druh, jak já s oblibou říkám, chorobného death metalu, tak na to slyším. Nečekám nic moc originálního a nebažím po posouvání hranic, od toho si přece jen pustím jiné žánry a jiného střihu, ale těším se na pořádnou dávku hrubozrnného hnusu bez slitování. A pokud to dostanu, stačí mi to ke štěstí – druhé Vánoce z toho sice zpravidla nebývají (ačkoliv i to sem tam stane – viz třeba poslední zářez švédských Stench, anebo další jméno pro aproximativní srovnání), ale spokojen obvykle jsem.

Avšak Kult mogił… ta kapela to hraje fakt dobře, všechno se zdánlivě zdá na svém a na správném místě, vlastně tomu nemám co vytknout. Je to patřičně hrubé, kytarové melodie a vyhrávky jsou do toho zapuštěny přirozeně a zkušeně a vlastně to všeobecně vypadá, že to má ty správné grády. Třeba vyhrávky v „Serene Ponds“ – proti tomu nejde říct ani popel. Přepnutí na polštinu ve čtvrté „Początek wrażeń“ – taky paráda (vlastně dokonce škoda, že Kult mogił nejedou komplet ve své mateřštině). Anebo gradace v „Palliative Messiah“ – to samé. I další tracky mají svoje momenty. A obecně je „Anxiety Never Descending“ vlastně chytře poskládaná deska.

Ale přes to všechno se nějak nemůžu ubránit pocitu, že i navzdory debutovému statusu jsem od Kult mogił čekal trochu víc. Ono co si budeme nalhávat, v tomhle druhu death metalu si vás ta muzika prostě musí vzít a udusit vás tou nepříjemnou atmosférou, jinak to prostě nejde. A přesně to se mi v případě „Anxiety Never Descending“ jednoduše nestalo. I přes všechny kvality, jež tam neoddiskutovatelně jsou. Nebojte se, že bych nahrávce nedal čas – poslouchám ji průběžně v podstatě od jejího vydání, nechal jsem jí prostor na uzrání, ale ani po mnoha posleších, po nichž jsem se dostal do bodu, kdy „Anxiety Never Descending“ znám takřka dokonale a už vždycky zpaměti vím, co bude následovat dál, se můj počáteční pocit stále příliš nezměnil. Do té spokojenosti, neřkuli rovnou do druhých Vánoc, mi tam prostě pocitově cosi chybí.

Je to škoda a samotného mě to docela mrzí, jelikož jsem se na poslech „Anxiety Never Descending“ těšil a protože ta deska prostě zní ve všech směrech dobře. Fakt neříkám, že je to blbé – ani omylem. Všechno to tam je, ale prostě jsme si spolu nijak zvlášť nesedli, což je pro mě, zdá se, konečná stanice, a tudíž se k debutu Kult mogił vracet nebudu. Nicméně, máte-li tenhle druh smrtícího kovu rádi, tak si „Anxiety Never Descending“ alespoň zkuste poslechnout – třeba budete úspěšnější a ta fošna vám nakope prdel, jak jsem v to původně doufal i já sám v případě svojí prdele.