Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 28.7.2015 Label: Merdümgiriz Hrací doba: 21:15 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Merdümgiriz

Popravdě, název projektu Sar Nath se mi fakt líbí… člověk se totiž jen trochu splete a je z toho „Srát na“. Otázkou ale je, jestli ta vlastní muzika je k posrání dobrá, nebo jen k posrání…

Ale teď už vážně. Za tímhle jednočlenným projektem ze Spojených států amerických stojí jistý chlapík, který má v občance napsáno Travis Niemeyer, ale v black metalovém podsvětí si říká Lord Sar Nath Hypnosia. Hned na první pohled je to docela trhlý cápek – ostatně, stačí si jen projet fotky na Facebooku Sar Nath, kam cpe jedno svoje über-zlé selfíčko focené webkamerou za druhým. To evidentně naznačuje, že to asi bude nějakým způsobem jebnuté i hudebně… což vlastně je, ale tentokrát to nemyslím zrovna v pozitivním slova smyslu.

Sar Nath má na kontě dvě alba, „Freshly Skinned and Left for Dead“ (listopad 2014) a „Sorrow and Psychopathium Consummate“ (říjen 2015), a mezi nimi stihl vydat ještě EP „Epilogue Eternal“, přičemž právě na to jsem se podíval. Ačkoliv se tu nacházejí jen tři tracky, počin trvá přes dvacet minut, protože první dva kusy trvají po deseti minutách každý. Finální „Purging of Lust from Tarpits of Malice“ už je jenom minutový noisový výkřik do ticha, který nic moc neřeší a taky není moc povedený.

Je tu docela zjevná orientace na takovou tu chorobnou formu black metalu se zvrácenými lámanými riffy a hnusnou aurou. Proč ne, sice Sar Nath není ani zdaleka první, ale když se tahle forma povede, může to fungovat i tak. Nicméně, jakákoliv naděje na parádní podzemní počin vezme hodně rychle zasvé. Minialbum otvírá titulní věc „Epilogue Eternal“, jež se rozjíždí pomalejší mrazivou kytarou, což zní hodně slibně. Jenže hned vzápětí nastoupí bicí automat, který to úplně celé kompletně a nenávratně spláchne do hajzlu. Jako vážně, takhle násilně a extrémně necitelně naprogramované bicí jsem tedy neslyšel strašně dlouho. Problém je ale především v těch rychlých momentech, protože v těch pomalejším automat nijak neruší. Jak ale začne ta naprosto primitivní sypanice beze smyslu, která je navíc úplně nepochopitelně vytažená vysoko nad všechno ostatní a kytary nebo vokál brutálně přehlušuje, tak to se fakt regulérně nedá poslouchat.

Tímhle trpí hlavně onen první song „Epilogue Eternal“. Ty pomalejší pasáže, kdy mají hlavní slovo kytary, se sice dají, ale ty násilné vpády automatu z toho fakt dělají odpad. Ve druhé „From Life to Soulrot“ už sice bicí takhle uši nervou, ani v těch rychlých momentech ne, ale… jednak je tu pořád jakási pachuť, druhak se také ukáže, že i po eliminaci té nejotravnější složky není hudba Sar Nath nějaký zázrak. Snaha v tom je, jakási dávka zvrácenosti a nenormálnosti také, poslouchat se to vlastně dá, ale ten účinek je takový… no, slabý, nějaká ta síla v tom prostě není.

Abych to shrnul, Sar Nath mě na „Epilogue Eternal“ moc nepřesvědčil a ještě si hodně rozmyslím, jestli zkusím i nějakou tu řadovku. Co se však týče tohohle EP, můj postoj je jasný: Srath Na to…