Cradle of Filth – Nymphetamine (2004) 20.6.2021 H.  Spolupráce Cradle of Filth a velkého labelu dlouho nevydržela a jen rok po vydání „Damnation and a Day“ už kapela vypustila nové album pod značkou Roadrunner Records. To mi už dnes nicméně přijde jen jako statistická zajímavost blednoucí ve světle jiných novinek, které s tímhle počinem přišly. „Nymphetamine“ totiž, přinejmenším pro mě, představuje definitivní ústup ze slávy a propad do vod průměru a později leckdy i ještě hlouběji. Ústupem za slávy mám samozřejmě na mysli kvalitativní stránku věci, poněvadž z komerčního hlediska Cradle of Filth směřují přesně na opačnou stranu a z mého pohledu se někde tady překlopili do pozice velké metalové skupiny. Věhlas a popularita ovšem ne vždy korelují s hudební kvalitou, vlastně tomu zpravidla bývá přesně naopak.
Cradle of Filth – Damnation and a Day (2003) 30.5.2021 H.  Zdá se mi, že album „Damnation and a Day“ má v diskografii Cradle of Filth zvláštní postavení. V mezičase od vydání „Midian“ se Britové věnovali neřadovkám, ať už šlo o minule diskutované EP „Bitter Suites to Succubi“, kompilaci „Lovecraft & Witch Hearts“ nebo live album „Live Bait for the Dead“. Samozřejmě nelze opomenout ani podíl na hororovém filmu „Cradle of Fear“, kde si Dani Filth zahrál hlavní roli, ostatní tehdejší členové si střihli štěky a muzika Cradle of Filth se samozřejmě objevila i na soundtracku. S další dlouhohrající deskou nastaly změny. Kromě obligátního hýbání v sestavě – odešel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves; „Damnation and a Day“ se nahrávalo jen s jedním kytaristou a baskytary se ujal Dave Pybus, jenž s kapelou vydržel dalších deset roků – se Cradle of Filth poprvé představili pod major ... Cradle of Filth – Bitter Suites to Succubi (2001) 23.5.2021 H.  Éra minialba „Bitter Suites to Succubi“ pro mě subjektivně představuje definitivní konec „zlaté“ epochy Cradle of Filth, kdy kapela dělala svoji nejlepší muziku. Následující řadovka „Damnation and a Day“ je ještě taková na hraně a má svoje dobré momenty, ale už na ní cítím posun jiným směrem. Směrem dolů. „Bitter Suites to Succubi“ považuji za poslední nahrávku, která ještě pořád nabízí songy představující „staré dobré“ Cradle of Filth. Ačkoliv ani tady už se to neobejde bez výhrad. Můžeme spekulovat, nakolik s touhle proměnou feelingu souvisí skutečnost, že „Bitter Suites to Succubi“ platí za poslední nahrávku, na níž se představil dlouholetý baskytarista Robin Graves a kytarista Gian Pyres, jenž s Cradle of Filth taky pár let strávil a hrál na „Cruelty and the Beast“ i „Midian“.
Cradle of Filth – Midian (2000) 16.5.2021 H.  Už jsme si tu povídali o tom, že ve druhé polovině devadesátých let a dejme tomu ještě začátku nultých let se Cradle of Filth dařilo. Daniho parta tehdy vydala svá nejlepší alba a složila songy, které dodnes tvoří páteř jejich koncertů. Ne všechno uvnitř kapely ale bylo nutně růžové. Minule diskutované EP „From the Cradle to Enslave“ ve skutečnosti kapelu zachycovalo tak trochu v procesu rozkladu sestavy. Ještě před vydáním disku kapelu opustili kytarista Gian Pyres (ten se ale posléze vrátil a podílel se na dalším albu „Midian“ a EP „Bitter Suites to Succubi“, po nichž už to zabalil definitivně) a bubeník Nicholas Barker. Krátce na to odešel také klávesista Les Smith a další kytarista Stuart Anstis se dočkal vyhazovu. V kapele tedy zůstal jenom baskytarista Robin Graves (nakonec odešel ve stejné době jako ... Cradle of Filth – From the Cradle to Enslave (1999) 9.5.2021 H.  Druhá polovina devadesátých let je dnes, podle mě právem, mnohými vnímána jako zlaté období Cradle of Filth. Kapela vydala své nejlepší desky, její věhlas rostl, pravidelně jezdila turné a mezi tím, v roce 1999, pustila do světa své druhé EP „From the Cradle to Enslave“, které má v jejich historii také svůj význam. Důvod je nasnadě. Titulní song „From the Cradle to Enslave“ patří k notoricky známým klasikám repertoáru Cradle of Filth a také se může směle zařadit k tomu nejlepšímu, co kapela natočila. Jestli fláku něco škodí, je to spíš ohranost, ale to se dá tak nějak čekat, když jej Krejdlové povinně drhnou snad na každém koncertě.
Cradle of Filth – Cruelty and the Beast (1998) 2.5.2021 H.  „Dusk and Her Embrace“ z roku 1996 pro Cradle of Filth nepochybně byla zlomová deska, jejímž prostřednictvím se kapela nasměrovala na správnou kolej. Zároveň album dodnes platí za jeden z nejlepších titulů v diskografii, takže jeho význam pro Cradle of Filth se asi nedá moc rozporovat. Přesto to nutně neznamená, že se jedná o nejlepší řadovku. Asi nemusím nijak sáhodlouze diskutovat, že jde o subjektivní záležitost, takže nechci znít, že hlásám jedinou správnou pravdu. Když by někdo vrchol spatřoval právě v „Dusk and Her Embrace“, tak v tom nevidím problém, protože i pro tuhle desku existují silné argumenty. Možná někdo upřednostní i jiný titul. Za sebe bych ale bez většího zaváhání zvolil třetí dlouhohrající počin „Cruelty and the Beast“ z roku 1998.
Cradle of Filth – Dusk and Her Embrace (1996) 25.4.2021 H.  O problémech mezi prvními dvěma alby a obecně pohnuté historii druhé desky Cradle of Filth jsem psal již v recenzi na EP „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Při povídání o „Dusk and Her Embrace“ se to nicméně nedá vynechat, takže se předem omlouvám za menší opáčko. Svou druhou řadovku Cradle of Filth původně natočili v prakticky téže sestavě jako svůj debut „The Principle of Evil Made Flesh“. Zpěvák Dani Filth se však o mnoho let později nechal slyšet, že šlo spíše o dema než dokončené album. Tak či onak, vztah s tehdejším labelem Cacophonous Records se začal rozpadat a spory se nakonec vyřešily až u soudu. Dohoda zněla tak, že Cradle o Filth odevzdají firmě ještě jednu nahrávku, a pak si obě strany půjdou po svých.
Cradle of Filth – V Empire or Dark Faerytales in Phallustein (1996) 11.4.2021 H.  Cradle of Filth na počátku kariéry provázely trable s nahrávacími společnostmi. Po krachu Tombstone Records museli zazdít svou první řadovku „Goetia“. Svůj skutečný debut „The Principle of Evil Made Flesh“ tedy vydali na značce Cacophonous Records, ale ani tahle spolupráce nedopadla dle představ. Cradle of Filth začali label vinit z nedodržování smlouvy a objevily se i spory o finance. V roce 1995 se obě strany sešly u soudu a nakonec došlo k dohodě, že kapela dodá ještě jeden počin a pak si může jít po svých. V té době již měli Cradle o Filth rozpracovanou druhou desku „Dusk and Her Embrace“. Dani Filth se později nechal slyšet, že nešlo o hotovou verzi, ale spíš demo nahrávky. Tahle verze alba každopádně zůstala z právních důvodů na dlouhou dobu zapomenuta a vyšla až v roce 2016 pod názvem „Dusk and Her Embrace: ... Cradle of Filth – The Principle of Evil Made Flesh (1994) 4.4.2021 H.  Rozepisovat se tu o tom, že Cradle of Filth jsou dnes velkou metalovou kapelou, by samozřejmě bylo opakováním něčeho, co všichni dávno víte i beze mě. O kvalitách jejich hudby a prezentace lze samozřejmě debatovat dlouho. O jejich oblibě zřejmě ne, ať už si o její zaslouženosti myslíte cokoliv. O to humornější a zároveň i zajímavější může být, když se podíváme na to, jak Cradle of Filth začínali. Tedy – ne snad, že by současní Cradle of Filth nedokázali být humorní. U některých fotek se regulérně třískám smíchy, ale myslel jsem to teď trochu jinak… Asi není žádným tajemstvím, že Cradle of Filth začali na úsvitu devadesátých let jako deathmetalová kapela. Tuhle éru reprezentují demosnímky „Invoking the Unclean“ (1992), „Orgiastic Pleasures Foul“ (1992) a „Total Fucking Darkness“ (1993), které vlastně za moc nestojí.
Obywatel G.C. – Tak Tak! (1988) 13.3.2021 Sokol, doktor z hor  To máte tak. Zrovna dnešní noci jsem marně uvažoval nad tím, jakou recenzi bych měl vůbec sepsat, aby moje uvedení bylo důstojné a zároveň všeříkající. Což o to, tipů a nápadů mám v hlavě hromadu, rozhodně jsem toužil vytáhnout nějakou neznámou fosilii, která v mém životě zaujímá speciální místo. Ale jakou? Jeden nápad vypadal lépe než druhý a zároveň jsem je okamžitě setřepával z polštáře. Muselo to být totiž něco speciálního, opravdu speciálního. Nakonec mi na pomoc přišla právě má nespavost, připomněla mi totiž jednu takovou noc před lety, během níž jsem učinil jeden z největších hudebních objevů vůbec. Dodnes mi ten příběh připadá roztomile absurdní a magický, že mi nedá se o něj v krátkosti nepodělit. V těch časech se lámala zima v jaro a u nás, mezi kopci, bylo celkem vlezlo. Jako ... Wolfmachine – Wolfmachine (2018) 28.3.2020 H.  Dnešní recenzi začnu úplně retardovaně – o Wolfmachine vím naprosté hovno. Trochu mě snad ale omlouvá to, že víc než moje ignorance má tenhle stav na svědomí skutečnost, že moc informací o Wolfmachine nejde dohledat. Alespoň ne pohodlně. Možná, že prolezením nějakých obskurních fór by se cosi dalo vyštrachat, ale to není úplně moje hobby, takže se budeme muset spokojit se suchým prohlášením, že Wolfmachine pochází / pocházejí z Nizozemska. Osobně mi ale tahle nulová informovanost nijak nevadí. Naopak je mi svým způsobem docela sympatická, zvlášť v dnešní době, kdy se většina snaží honit lajky na sociálních sítích, všude se cpe a pokouší se být za každou cenu vidět.
V/A – Vinylized Vol.7 (2018) 11.1.2020 H.  „Vinylized Vol.7“ je kompilace vydaná slovenským labelem 4mg Records, které představuje slovenské undergroundové skupiny z různých elektronických žánrů. Samotný název kompilačky prozrazuje hned dvě věci – pro 4mg Records nejde o ojedinělé vydání, protože už se jedná o sedmý takový výběr. Zároveň titul prozrazuje, že skladby jedenácti projektů byly vyryty v podobě drážek do asfaltu. To mi na poměr kompilací nepřijde úplně běžné a za zmínku to asi stojí, i když se jedná jen o černý vinyl v obyčejné bílé kapse. V neposlední řadě asi stojí za upozornění, že nejde o nejčerstvější záležitost – kompilace vyšla v květnu 2018 a od té doby se už objevila i osmička (březen 2019). Tuhle placku jsem dostal k balíku od Sky Burial / Nomad Sky Diaries a v rámci filozofie, že všechny zaslané fyzické nosiče se recenzují, sem právě přistává tenhle vejblitek.
Garadrak – Loremaster (2018) 5.1.2020 H.  Tohle je recenze, kterou jsem odkládal tak strašně dlouho, až by bylo pomalu důstojnější se tvářit, že jsem ji nikdy nikomu neslíbil a radši ji nepsal. Tím spíš, že z ní mám prozatím hotovou jen jednu větu a už teď vím, že bude stát za hovno. Což by asi bylo jasné už jen z toho, že jsem za rok a půl nezvládnul vymyslet lepší úvod než tenhle. Možná, že by vzhledem k prodlevě dávalo smysl vytáhnout tu na světlo novější nahrávku Garadrak, poněvadž v mezičase od vydání „Loremaster“ už stihnul projekt vydat další dva počiny „Nothing Beside Remains“ (březen 2019) a „Elegiac Winds“ (červen 2019). Problém je ale v tom, že se mi ta muzika prakticky vůbec nelíbí (ostatně asi tohle je tím největším důvodem, proč jsem se tak dlouho k sepsání čehokoliv ... Caspar Brötzmann Massaker – Koksofen (1993) 24.11.2019 H.  Musím se přiznat, že u alba, o němž se nyní budeme bavit, mě zase jednou (ne)příjemně / vtipně vyškolil můj (zlo?)zvyk poslouchat něco (kde „něco“ znamená do té doby neznámou kapelu) na recenzi, aniž bych si o daném interpretovi dopředu cokoliv zjišťoval. Občas to rád schovávám za způsob, jak se na danou muziku koukat bez vnějších a druhořadých vlivů, abych vnímat čistě kvalitu (či nekvalitu, v těch horších případech) samotné hudební produkce, ale mám-li být upřímný, leckdy je to dáno čistokrevnou leností. Když už ale cítím, že proces náslechu dospěl do stádia, kdy jsem připraven psát recenzi, tak si onen povinný domácí úkol pilně doplním. A občas bývám docela překvapen, což se přesně týká i nahrávky „Koksofen“. Než jsem „Koksofen“ začal poslouchat, nikdy jsem o německém kytaristovi Casparu Brötzmannovi neslyšel, o jeho kapele Caspar Brötzmann Massaker jakbysmet.
Geisterfels – La névrose de la pierre (2017) 16.6.2019 H.  Osobně si myslím, že black metal a středověká atmosféra jdou k sobě. Netvrdím, že jde o tu ultimátní formu black metalu, která by měla představovat tu nejideálnější podobu žánru, to zcela jistě ne. Jsem nicméně přesvědčen, že tu je prostor, aby taková odnož na scéně žila, a to smysluplně, nikoliv pouze přežívala. O to víc mě mrzí současná situace, která se v mých očích blíží spíš tomu druhému případu. Pár kapel existuje, ale marně mezi nimi hledám takovou, která by dokázala spojit medieval náladu s black metalem do celku, jaký bych si představoval. Bez kýče, bez tupých halekaček, skladatelsky zajímavě, s podmanivou atmosférou… jednoduše tak, aby si z toho člověk mohl opravdu sednout na prdel a chtěl se k tomu vracet i zpětně a opakovaně.
Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam (2006) 26.5.2019 H.  Zatímco tři předešlá alba Gorgoroth odkazovala svými názvy nebo obálkami na filozofii Friedricha Nietzscheho a to nejnovější z nich, „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na svém obalu vyobrazovalo trosky kostela Fantoft zapáleného Vargem Vikernesem, celkově sedmá deska se v tomto ohledu vydala trochu jiným směrem. Název „Ad majorem Sathanas gloriam“ je parafrází na křesťanské motto „Ad maiorem Dei gloriam“ a jako artwork byla použita část obrazu „Dante and Virgil in Hell“ na motivy Danteho „Božské komedie“, jejž vytvořil francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1905). Co je ale pro Gorgoroth netypické, jádro skupiny zůstalo od předešlé řadovky nezměněno. Z kapely sice odešel bubeník Kvitrafn, ale zpěvák Gaahl, baskytarista King ov Hell a samozřejmě kytarista Infernus spolu vydrželi už třetí dlouhohrající počin v řadě.
Gorgoroth – Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan (2003) 14.4.2019 H.  Když se na to dívám takhle zpětně, řekl bych, že s „Incipit Satan“ skončila zlatá éra Gorgoroth. Vše nejzajímavější v jejich diskografii již bylo řečeno a žádné z budoucích alb už není tak výborné jako ta z devadesátých let a prvního roku nového tisíciletí. V neposlední řadě také kluci začali trochu zlobit a mnohdy mediální prostor okupovaly spíš jejich eskapády se zákonem než vlastní hudba. Název šesté desky „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ opětovně odkazuje na dílo a myšlenky Friedricha Nietzscheho – už jako třetí v řadě. Z knihy „Twilight of the Idols, or How to Philosophize with a Hammer“ si Gorgoroth jméno pro nahrávku vypůjčili již na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, tentokrát jen použili její titul, nikoliv její podtitul.
Gorgoroth – Incipit Satan (2000) 7.4.2019 H.  Po trochu nepřehledném období okolo „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, kdy se sestava Gorgoroth točila dost často, se pro následující album konečně podařilo stabilizovat jádro kapely, které drželo pohromadě po následující tři desky, což se do té doby ještě nepovedlo. Samozřejmý je Infernus jakožto hlavní motor Gorgoroth, k němuž se přidal vokalista Gaahl (objevil se už v jednom songu na minulém počinu) a baskytarista King ov Hell, pro nějž to byla první známější štace. Tahle trojice posléze vydržela i na dalších dvou počinech „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“, dokud nepřišel nechvalně známý a svého času mediálně dost propíraný rozkol. Pro „Incipit Satan“ se nicméně z „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ vrátil ještě kytarista Tormentor a za bicí usedl Erlend Erichsen z Molested.
Gorgoroth – Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer (1998) 20.3.2019 H.  Na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ jako by Gorgoroth dotáhli svou zálibu v neustálém rotování sestavy k dokonalosti. Tentokrát se totiž norské kultovce nepodařilo udržet stálý line-up ani v rámci jednoho konkrétního alba. Jediný, kdo se podílel na všech skladbách, je samozřejmě Infernus, ačkoliv tentokrát nejde jen o kytaru nebo baskytaru. Ve dvou písních, jmenovitě „På slagmark langt mot nord“ a „Blodoffer“, dokonce nahrál i bicí a další dvě, „Blodoffer“ a cover „Slottet i det fjerne“ od Darkthrone, nazpíval. Ve všech písničkách vyjma „The Devil, the Sinner and His Journey“ se objevuje ještě Tormentor, převážně jako kytarista, ale třeba ve zmiňované předělávce Darkthrone nahrál všechny nástroje.
Gorgoroth – Under the Sign of Hell (1997) 3.3.2019 H.  Události, které následovaly bezprostředně po vydání druhé dlouhohrající desky „Antichrist“, jsem naznačil již v minulém díle naší malé cesty časem po diskografii norské blackmetalové stálice Gorgoroth. Trochu se protočila sestava a kapela na jaře 1996 v Bergenu natočila koncertní záznam dvou skladeb, jenž vyšel o půlroku později pod názvem „The Last Tormentor“. Objevila se na něm i první ukázka ze třetí desky „Under the Sign of Hell“, „Revelation of Doom“, kterou na živém EP doplnil flák „Ritual“ z debutu „Pentagram“. Vokálu se po odchodu Hata definitivně ujal Pest, jenž nařval už jeden song na „Antichrist“. Tehdejším baskytaristou byl Ares jinak známý z Aeternus, nicméně pro „Under the Sign of Hell“ nahrál basu pouze pro jedinou píseň, shodou náhodou již jmenovanou „Revelation of Doom“. Jinak se všech strunných nástrojů ujal lídr Infernus.
|
