Bathory – Under the Sign of the Black Mark (1987) 3.12.2017 H.  Tvorba Bathory se vcelku lehce nechá rozdělit do několika etap, z nichž ta první, ryze blackmetalová, je vymezena první trojicí desek. „Bathory“, „The Return……“ a „Under the Sign of the Black Mark“ tvoří triumvirát definující black metal. První představila jeho zběsilost vycházející z punku, kteroužto druhá dovedla k dokonalosti formulaci žánru a dotáhla ji do konečného důsledku. Právě první dvě jsou ty skutečně stylotvorné, na jejichž základech vše stojí, ale až ta třetí představuje nejpropracovanější skladatelskou stránku a stává se korunním drahokamem extrémního metalu. Krátce po vydání „The Return……“ se nyní už dvoučlenná formace Bathory vrátila do domovského studia Heavenshore, aby zde pracovala na dalším materiálu pro eventuální třetí dlouhohrající desku. Nahrávka vznikala pod pracovním názvem „Occulta“ případně „Okkulta“ a bylo pro ni natočeno celkem sedm písní (jednou z nich byla i raná verze „Call from ... Bathory – The Return…… (1985) 26.11.2017 H.  Originální vydání „The Return……“, druhé desky Bathory, na zadní straně gramofonové desky neuvádělo seznam skladeb. Na jeho místě se nacházela výše citovaná báseň, v níž se objevují názvy všech písní na albu. Původně byl záměr dokonce takový, že báseň bude přednesena během intra „Revelation of Doom“, ale z toho nakonec sešlo, jelikož se ani s přidávanými efekty nepodařilo najít hlas, jenž by k ní pasoval. Navíc již bylo rozhodnuto, že nahrávku otevře song „Total Destruction“, zatímco verše zněly spíš jako úvod k „The Return of the Darkness and Evil“, která se nachází až na konci desky. Ze všech těchto důvodů nakonec se nakonec nápad neuskutečnil a slova se objevují jen na zadní straně. Tak či onak, „The Return……“ se pro skupinu stalo zlomovou deskou, která Bathory vyslala nahoru a zajistila jim (zde je skutečně ještě pořád na místě množné číslo – ... Bathory – Bathory (1984) 19.11.2017 H.  Je mnoho kapel, které promluvily do vývoje metalu, je i mnoho skupin, jimž můžeme bez obav přiřknout tituly jako legendární – a ještě mnohem víc si jich tento titul uzurpuje, aniž by na něj reálně měly nárok. Existuje i množství kultovních formací, jejichž tvorbu uctívá relativně málo lidí, ale o to víc fanaticky. Je však jen hrstka skutečných metalových titánů, bez jejichž vlivu by celý žánr nemohl vypadat tak, jak dnes vypadá. K takovým „nadlegendám“ a metalovým bohům zcela nesporně patří i švédský projekt Bathory, jenž stál u zrodu pravého black metalu a později definoval i viking metal s nordickou atmosférou. Jak už tomu tak mnohdy bývá, začátky Bathory v roce 1983 asi nenapovídaly tomu, že se právě rodí jedna z největších metalových legend historie. Založil ji tehdy 17letý Tomas Börje Forsberg alias Quorthon společně ... ionnsaich – va. and vn. learn, teach (2012) 5.11.2017 Mythago  Při bloudění temnými hlubinami internetu může člověk narazit na všelijakou divnou potvoru. Přízvisko ‚divné‘ sice ionnsaich (ve skotské gaelštině slovo pro učení (se)) příliš nevystihuje, zato ‚zajímavé‘ je už přiléhavější. Tahle, s mírnou nadsázkou řečeno, kapela totiž hraje black folk (tím není myšleno klasický nenápaditý black metal, který se někdo pokusil obohatit o rádoby tradiční melodie – čest výjimkám – nýbrž black hraný jen a pouze na akustickou kytaru), což je pro mne jakožto člověka holdujícího primárně (dark) folku a black metalu lákavé již samo o sobě. Již po prvním poslechu je jasné, že tahle nahrávka je naprosto domácká, ať už co se týká zvuku, tak občasných přehmatů a chyb, což je ale spíše sympatické než rušivé. Je vidět, že někdo měl prostě pár dobrých nápadů, popadl první nahrávací zařízení, co ... Black Mountain Transmitter – Black Goat of the Woods (2010) 28.5.2017 Mythago  Že nevíte, o co se jedná? Nevadí, já jsem to donedávna rovněž nevěděl. Vlastně jsem do toho šel s očekáváním klasického oldschoolového underground blacku. Kdo by se taky divil – v názvu kapely černá, v názvu alba černá společně s kozou, černobílý zrnitý obal znázorňující člověka s kozí hlavou a na pozadí les… Jevilo se to více než jasně. Ale chyba lávky. Faktem je, že tohle seskupení, v čele s jediným členem J. R. Moorem, se vydává do temných vod dark ambientu, a to ne jen tak ledajakého. A i kvůli této výjimečnosti, a zároveň neznámosti v naších luzích a hájích, jsem se nahrávku rozhodl zrecenzovat, přestože je stará již dobrých sedm let. Co se týče té undergroundovosti, nebyl jsem zas tak daleko od pravdy. Facebookový profil obsahuje pouze profilovou a úvodní fotku a nasdílené toto jediné oficiálně vydané album, ... Porcupine Tree – Lightbulb Sun (2000) 1.1.2015 Zajus  Předpokládám, že každý z vás má nějakou kapelu, kterou se nebojí označit za číslo jedna. Kapelu, která ho ani po letech nezačala nudit a na kterou nezapomene do konce svého života. Kapelu, kterou si pouští vždy, když si potřebuje spravit náladu. Můžete vyjmenovat deset či více bezvadných skupin a všechny označit za dokonalé, ale vždy tu bude jedna o stupínek výše. A nemusí to být ani kvalitou hudby samotné, jako spíše vaším vztahem k ní. Jak asi tušíte, pro mě jsou touto kapelou Porcupine Tree. Když jsem v roce 2007 slyšel poprvé jejich “Fear of a Blank Planet”, otevřelo mi to oči a ukázalo cestu k jiné než jen metalové hudbě.
Skitliv – Skandinavisk misantropi (2009) 11.12.2014 H.  Když vznikl nápad začít s retro recenzemi, původní idea byla napsat něco hlavně o nahrávkách od kapel, o nichž se tu prozatím psalo jen minimálně nebo vůbec, také napsat cosi o nějakých dnes již klasických a legendárních deskách. O to víc je paradoxní, že dvě ze tří retro recenzí, které jsem prozatím vyplodil, nejsou moc retro a vlastně se tu obě desky již recenzovaly. V případě Scars on Broadway se to možná ještě dalo pochopit, jelikož ona původní recenze vyšla v úplně první éře Sicmaggot, která přístupem, zaměřením, graficky, personálně a i jakkoliv jinak nemá se současnou podobou stránku společného takřka nic. Recenzovat podruhé “Skandinavisk misantropi” od Skitliv se však může jevit jako nelogičnost, protože jsem to byl já sám, kdo tehdy onu recenzi psal. Proč tedy znova?
Progres 2 – Dialog s vesmírem (1980) 9.11.2014 Zajus  Nejsem žádný velký fanda českého předrevolučního bigbítu. Většina z kapel, které jsou dodnes považovány za národní legendy rockové hudby, mě nechává chladným a některé považuji za vyloženě přeceňované. Dobu, kdy tato hudba vznikala, jsem ostatně nezažil na vlastní kůži a se vším jsem se seznamoval až se značným odstupem. Pokud bych však měl jmenovat jedinou kapelu, která mi přirostla k srdci, byli by to Progres 2. Z jejich tvorby pak tyčí jedno album výrazně výše než všechny ostatní a již z nadpisu dobře víte, že mluvím o jejich “Dialogu s vesmírem”. Někteří fanoušci považují následnou “Třetí knihu džunglí” za ještě o stupeň lepší a není na mě, abych tato dvě alba porovnával (i když pokud bych musel volit, neváhal bych před volbou “Dialogu s vesmírem” nijak zvlášť dlouho), dnes recenzované album však drží hned několik prvenství, kvůli nimž ... Scars on Broadway – Scars on Broadway (2008) 5.10.2014 H.  Eponymní, první a doposud i jediné album projektu Scars on Broadway se tu na Sicmaggot již kdysi dávno recenzovalo, přesto jsem se k němu v rámci našich retro recenzí rozhodl ještě jednou vrátit (i když, tohle zas až tak velké retro není), a sice ze dvou důvodů. Tím prvním je ten, že ona původní recenze vyšla pravěkých dobách naší skromné stránky, kdy ještě nikdo ze současné redakce na Sicmaggot nepůsobil (to jste nevěděli, že už tu není nikdo ze zakládající sestavy?). Tím druhým (a vlastně i důležitějším) důvodem je pak to, že mám “Scars on Broadway” prostě rád a i po šesti letech od vydání mě to album neskutečným způsobem baví. Inu, pojďme na věc… Předpokládám, že snad všichni z vás vědí, kdo Scars on Broadway jsou a odkud se tahle skupina vzala, nicméně z jistých formálních důvodů nesmí ... The Plastic People of the Universe – Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (2001) 3.9.2014 H.  Jen málokterá česká skupina zažila ze strany bývalého komunistického režimu takové represe jako právě The Plastic People of the Universe. Ani zdaleka nebyli jediní, ale jsou to právě oni, kdo se nakonec stali čelními představiteli undergroundu a koho bychom z dnešního úhlu pohledu mohli chápat jako ukázkový příklad toho, jak na tom tehdy byla hudba, jež takříkajíc nevyhovovala. The Plastic People of the Universe vznikli v roce 1968 a svůj název si zvolili podle skladby “Plastic People” legendárního rockového hudebníka Franka Zappy. Bylo to akorát v době, kdy pomalu skončilo Pražské jaro a nastala doba normalizace, jež měla mimo jiné velký dopad právě na kulturu. The Plastic People of the Universe se ovšem odmítli přizpůsobit požadavkům režimu, což mělo vcelku jasný důsledek, a sice že se stali vysoce nepohodlnou ... Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand (2011) 3.3.2013 Atreides  Nebudu se nijak tajit faktem, že “hejtuju” většinu folk metalové scény a na většinu folk či pagan metalu jsem alergičtější než na lidskou blbost. Důvod je prostý, žánr folk metalu je z valné většiny vyčpělý, vyčerpaný a pohled na něj působí dojmem opotřebované nafukovací panny. Nebudu tu na nikoho házet vinu – s příchodem větší popularizace žánru je takový stav ve výsledku nevyhnutelný a dá se očekávat, že na vlně popularity tehdejší “nové vlny folk metalu” se bude chtít svést každý, kdo umí na sladké dřevo vydrnkat alespoň jednu lidovou odrhovačku. Výjimek, které naopak adoruji a nedám na ně dopustit, je míň než šafránu – a mezi ně počítám právě i Primordial. Ti před dvěma lety vydali svůj zatím poslední počin nesoucí název “Redemption at the Puritan’s Hand”, který by měl navázat na úspěchy předchozí desky “To the ... Agalloch – The White (2008) 26.2.2013 Ježura  Víte, my se v redakci Sicmaggot děsně nudíme, takže samou nudou vymýšlíme hovadiny. A při jednom takovém záchvatu nudy z našich pomazaných hlav vzešel nápad, že by nebylo vůbec ke škodě tu a tam oprášit nějakou starší nahrávku, která si to zaslouží a jejíž recenze se na Sicmaggot v ideálním případě ještě neobjevila, a podrobit ji stejné péči, jaké se zde dostává žhavým novinkám. A tušíte správně, dnes přesně na takový materiál dojde. A abych netroškařil, moje volba padla na jeden z mých vůbec nejmilejších titulů… Fenomenální a zcela jedinečné zámořské těleso Agalloch asi zdejším čtenářům není třeba příliš představovat, takže se zdržím obšírnějších popisů nezaměnitelného rukopisu a zádumčivé atmosféry, které této portlandské legendě udělaly jméno, a začnu z trochu jinačího soudku. Jak známo, Agalloch mají za svou kariéru na kontě čtyři ceněné řadové desky, které ... Death – The Sound of Perseverance (1998) 13.12.2009 Earthworm  Právě dnes je to osm let, co zemřel Chuck Shuldiner, takzvaný “otec death metalu”. Jeho kapela Death, ve které působil jako kytarista, zpěvák, zakladatel a vůbec hlavní mozek, byla (logicky) průkopníkem death metalu a je stále uctívána spoustou lidí. Jedinečné melodie a riffy, technické bicí, rychlá sóla, to všechno bylo stvořeno v hlavě Chucka Shuldinera. Tuto recenzi věnuji právě jemu a podle mě nejlepší desce jeho kapely – “The Sound of Perseverance”. Začnu s vokály. Stejně jako se postupně vyvíjela hudba Death (od tzv. old school metalu se čím dál víc přesouvala k techničtější hudbě), se vyvíjel i Chuckův zpěv, growl, chrocht, říkejte si tomu, jak chcete. Na posledním albu se vokál vyvinul v jakýsi skřek, který možná každému nesedne, a kdo neslyšel, možná neuvěří, že by se to mohlo hodit k hudbě na albu, ale ... Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam (2006) 11.9.2009 H.  Na Gorgoroth se mi líbí jedna věc. Když se po albu „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ začali s nahrávkou „Incipit Satan“ a s příchodem zpěváka Gaahla a basáka Kinga vyvíjet směrem dál od klasického oldschool hoblování (pro potřeby recenze to můžeme nazvat post-black metalem, i když post-black metal vypadá přece jenom trochu jinak), sklidili od většiny recenzentů i fanoušků uznalé pokyvování hlavou. Pak ale nastal onen neblaze proslulý soudní proces o jméno kapely, kdy Gaahl s Kingem vykopli z Gorgoroth posledního zakládajícího člena (přičemž se ještě předtím za jeho zády postarali, aby práva na kapelu připadla jim); soud dal ale nakonec za pravdu Infernovi a práva na užívání značky Gorgoroth vrátil. Do toho všeho ještě přišlo prohlášení, že Gaahl je gay, což byla pro všechny „trve and cvlt“ fandy poslední kapka a začali alba, na nichž se podílela ... Moonspell – Memorial (2006) 4.9.2009 H.  Některé ne zrovna nejnovější desky si i přes svou “neaktuálnost” prostě zaslouží pozornost. Mezi ně bezesporu patří i tři roky staré dílo Portugalců Moonspell. “Memorial” je pro kapelu jedním ze vztyčných bodů jejich diskografie. Po sérii experimentů se začali plynule a přirozeně s deskami “Darkness and Hope” a “The Antidote” vracet ke svému původnímu zvuku. Jenže zatímco “The Antidote” je jen malý ohníček, “Memorial” je vybuchlá bomba, která Moonspell zastihla ve vrcholné formě. Společně s nastupujícím “Night Eternal” a samozřejmě i dávným debutem “Wolfheart” patří k tomu nejlepšímu, co kdy z jejich dílny vzešlo. Po intru “In Memoriam” přichází na Moonspell až netypicky tvrdý otvírák “Finisterra”. To ale není vůbec na škodu, právě naopak. Tvrdé riffy Portugalcům sluší (a jak už dnes víme, na následujícím “Night Eternal” šli ještě dál) a je tomu tak z jediného důvodu – ... Kampfar – Mellom skogkledde aaser (1997) 2.9.2009 H.  Přestože mají Norové Kampfar na kontě teprve čtyři studiové desky, jejich historie se táhne už od roku 1992, kdy hlavní mozek formace – zpěvák Dolk – založil kapelu Mock, která se o dva roky později plynule přetransformovala právě v Kampfar. V tomto období začala tehdy ještě dvoučlenná sestava pracovat na debutu „Mellom skogkledde aaser“. Ještě předtím, než Kampfar začali od roku 2003 fungovat jako „normální“ (rozuměj naživo hrající, čtyřčlenná) kapela, obsluhoval Dolk kromě zpěvu ještě bicí a jeho parťák Thomas všechny kytary, včetně té basové. A právě spojení těchto dvou osob má zásadní vliv na celou tvorbu Kampfar a na jejich originální sound. Tohle je totiž jedna z mála skupin, kterou si prostě nejde splést, hned po prvních vteřinách každého jejich songu vás to prostě bouchne do uší: „Jasně, tohle jsou Kampfar!“ Podle všeho ... Cradle of Filth – Midian (2000) 30.8.2009 H.  Takovou tu „zlatou“ éru Cradle of Filth podle mě odstartovalo album „Dusk… and Her Embrace“ a zakončuje jej (upozorňuji, že jsem si to takhle rozdělil já sám) právě recenzované „Midian“. Na své dva předchůdce (kromě zmiňovaného „Dusk… and Her Embrace“ ještě „Cruelty and the Beast“) sice „Midian“ nemá, ale pořád je to vydatná porce starých dobrých Cradle of Filth, která stojí za poslech. Desku otevírá intro „At the Gates of Midian“, a jestli jsem měl někdy na téhle kapele něco rád, byla to právě intra. Cradle of Filth tyhle předehry a mezihry vždycky uměli a otvírák k „Midian“ není výjimkou. Pěkně napěchované atmosférou dostatečně navnadí na první pecku „Cthulhu Dawn“, ve kterou nakonec plynule přechází. Jak už jsem řekl v úvodu, v téhle době to Danimu a jeho ... Marduk – Rom 5:12 (2007) 22.8.2009 H.  “Rom 5:12” je druhé album Marduk se stále ještě novým vokalistou Mortuusem. Zatímco předchozí řadovka “Plague Angel” byla zkouška ohněm jak pro právě příchozího pěvce, tak i pro zbytek kapely, na “Rom 5:12” se nemusela kapela už nijak omezovat. Nová krev vlila Marduk do žil spoustu sil, všechny trumfy hrály jen pro ně a Švédové příležitost využili a onoho roku 2007, kdy “Rom 5:12” vyšlo, zatřásli samotným peklem. Od první vteřiny “The Levelling Dust” vás Marduk uvrhnou do bahna a hnusu. Rychlé a nenávistné, nelidské. Taková je i následující “Cold Mouth Prayer”. Mortuus hned od začátku exceluje a jeho chorobný vokál proniká až do morku kostí. To snad ani není člověk, to je ďábel, jenž má v hrdle čiré zlo. A svým hlasem cituje samotnou Smrt.
Kabát – Země plná trpaslíků (1995) 20.8.2009 H.  Zřejmě se vám bude zdát, že recenze Kabát na Sicmaggot je těžký úlet, ale občas si dokonce i někdo jako já potřebuje střihnout nějakou oddechovku. A pokud by někomu přišlo, že se sem Kabáti nehodí, tak si uvědomte, že nezáleží na tom, kolik prodali desek nebo jak často je hrají v rádiu, pořád je to bigbeat. A navíc jsem na Kabátu před nějakými 12 nebo 13 roky začínal… takže… hm, asi nostalgie, hehe… A proč jsem si vybral zrovna “Země plná trpaslíků”? Ani nevím. Proč prostě ne? Možná mi to zkazí image, ale musím uznat, že Kabát na “Zemi plný trpaslíků” sázejí docela solidní pecky. Některé songy sice stojí za hromadu hnoje (“Už mě bijou”, “Dávám ti ještě jeden den” nebo “Dávno už vim”), ale většina položek v tracklistu jsou solidní ... Symphony X – Paradise Lost (2007) 19.8.2009 Earthworm  „Ztracený ráj“ aneb „Paradise Lost“ je epická báseň Johna Miltona, která pojednává o vyhnání Adama a Evy z ráje. Michael Romeo, kytarista a hlavní mozek americké power/progressive metalové smečky Symphony X, se rozhodl zpracovat toto dílo do koncepčního alba a v roce 2007 spatřilo „Paradise Lost“ světlo supermarketů a e-shopů. Bylo to moje první album Symphony X a já se toho trochu bál, protože je tato skupina často srovnávána s Dream Theater, a tak jsem si myslel, že to bude jen nějaká laciná napodobenina a nečekal jsem od toho vůbec nic. Nevím, proč jsou tyto dvě kapely srovnávány, protože spolu nemají, kromě množství skillu v rukou instrumentalistů a zlata v hrdlech vokalistů, společného vůbec nic. Moje nadšení začalo hned s designem desky, obálka je vážně super a já jen doufal, aby ...
|
