Země: Německo Žánr: psychedelic doom metal Datum vydání: 11.4.2014 Label: Final Gate Records Tracklist: 01. Won’t Come Down 02. Cosmic Fairy 03. Hole 04. Dystopia 05. Acid Rain 06. Sleepless Eyes 07. Rainbow Hodnocení: 4/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Povídání o Monolith nelze začít jinak než u vlny retro kapel, které se svou hudbou snaží vzkřísit 70. léta. Ať už bychom jako přední zástupce tohoto trendu, který nemalým způsobem promlouvá do aktuálního dění na rock/metalové scéně, označili rockové Graveyard, doomovější Witchcraft, heavy metalové The Sword nebo naopak psychedelické mágy Kadavar, tak bychom pokaždé skončili u jednoho jediného jména. Black Sabbath. Některé kapely se k jejich odkazu hlásí více, jiné zase méně, nicméně dopad asi nejvlivnější kapely heavy metalu je dodnes znatelný a u těchto spolků to platí dvojnásob. A právě Monolith jsou jednou z kapel, která do tohoto ranku zapadá snad ještě víc než všechny ostatní, se kterými jsem se doposud setkal, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nejdříve troška suchých faktů o Monolith. Tahle trojice vznikla v německých Brémách v roce 2010 a “Dystopia” je její první album. Předcházelo mu loňské čtyřskladbové EP “Monolith”, na kterém už byla jasně definovaná tvář kapely jakožto nositelky odkazu heavy doom metalu se silným psychedelickým nádechem. Výsledek zní přesně tak, jak lze od podobné hudby očekávat. Pomalé, hodně pomalé jednoduché kytarové riffy, které jdou ruku v ruce se stejně neuspěchanou rytmikou. Některé ze skladeb mají dokonce slabý blues rockový nádech, kdy zejména ústřední kytarová linka v “Sleepless Eyes” tento dojem umocňuje ze všech nejvíc. Jinak však pomalé doomové plochy hrají prim, to je doufám jasné.

Protože nejsou Monolith ani tak o instrumentální dokonalosti a album zní ve všech ohledech staře, tak je odpovídajícím způsobem ošetřen taky zvuk desky, který je takovým tím hybridem mezi moderním nazvučením, kdy jsou nástroje relativně čisté a uhlazené (myšleno tak, že se zvuk neslévá do jedné koule), ovšem i tak zní album jako by vypadlo ze stroje času, který jej poslal kupředu o dobrých 40 let. Zapomeňte na moderní vychytávky, aranže a jiné doplňky. “Dystopia” si vystačí s kytarou, baskytarou a bicími, které jsou řádně zatěžkané, jak si stará doom metalová tvorba žádá. Nikam se nespěchá, ale neznamená to, že by “Dystopia” byla vyloženě nudným počinem, který se 40 minut táhne v jedné rovině a posluchače uspává, spíš než aby bavil. Za to můžou samozřejmě jednotlivé skladby, které jsou účelně postavené tak, aby byly hezky po staru jednoduše zapamatovatelné. Vzhledem k tomu, že jejich vrcholy přichází s refrény, tak to ani nedá takovou práci najít si individuální vrcholy.

Pokud to doposud znělo až příliš idylicky, tak vězte, že “Dystopia” má jednu obrovskou nevýhodu. Zní totiž úplně jako zbytky ze starých alb Black Sabbath. Zpěvák Ralf Brummerloh je dokonalou kopií Ozzyho Osbourna, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak vsadím svoje boty na to, že na albu se použily nahrávky jeho vokálů z mladých let. Nevím, jestli se musel Ralf nějak školit, aby zněl jako Ozzy, nebo je jeho hlas takhle zabarvený už od přírody, ale ta iluze je tak dokonalá, až mě to od Monolith mírně odrazuje. Nemám nic proti tomu, když kapela čerpá inspiraci z tvorby svých idolů, to je koneckonců úplně normální a v pořádku, ale tohle už je daleko za čárou kopie, protože tohle je kopírka jak vyšitá, a komu Ozzyho vokál nevodí a Black Sabbath za jeho působení nemusí, tak od tohohle díla rychle ruce pryč.

Ony samy o sobě ty skladby nejsou špatné a třeba úvodní trojice “Won’t Come Down”, “Hole” a “Cosmic Fairy” je vlastně dost dobrá. První je houpavě doomová skladba, v refrénu zadumanější, kdežto “Cosmic Fairy” je prvoplánově hitová s výmluvným refrénem, který se mi vážně líbí. Na stejné rádiové vlně se nese ještě následující “Hole”, jež je taky hodně chytlavá, nenáročná a na první poslech přístupná i díky kytarovému riffu, jenž skladbu pomalu, ale jistě tlačí kupředu, a pokud se o některé ze skladeb dá říct, že alespoň zdánlivě opouští utahanou doomovou atmosféru, tak je to právě “Hole”. Následující “Dystopia” není špatná. Má silnou sedmdesátkovou atmosféru a kytarové sólo, které se táhne takřka celou druhou polovinu, se mi líbí, ale taková pecka jako předešlé kousky to už bohužel není. Možná by slušelo ji trochu zkrátit, což je případ i pro “Rainbow”, k níž se hned dostanu. No, a dvojice “Acid Rain” a “Sleepless Eyes” jsou takové méně výrazné sestry prvotřídních koček z úvodu alba, takže je nebudu příliš řešit a jen řeknu, že podtrhují sestupující pozornost, která mě při poslechu “Dystopia” pravidelně přepadá.

Stranou na samý závěr zůstává devítiminutová “Rainbow”, která má na sobě nejvíc psychedelického poprašku ze všech skladeb. Jde o takřka instrumentální kousek, protože zpěvu je v porovnání s dlouhými plochami plných kytarového vazbení a neurčitostí nepoměrně málo. Celé mi to zní jako jeden velký experiment ze zkušebny, který má neklidně zádumčivou atmosféru, nicméně skladba jako taková se takřka nevyvíjí a celých devět minut jsem tak čekal něco, co nakonec nepřišlo, tedy nějaký moment překvapení nebo náznak oživení, což je u takhle dlouhé skladby trestuhodná chyba. Závěrečné dvě minuty, kdy se zopakuje kytarový motiv z úvodu, to nezachrání, a “Rainbow” tak zanechává za “Dystopia” rozporuplné pocity.

Na jednu stranu je na “Dystopia” a vlastně samotných Monolith příjemný fakt, že dokázali autenticky přenést 40 let starou atmosféru do současnosti a postavit si na tom kariéru, ale na druhou stranu je to prostě a jednoduše obyčejná kopírka, která poupravila nápady ze starých alb Black Sabbath, aby to, co už je velmi zjevné, nebylo přímo do očí bijící. Možná, když mě někdy v budoucnosti popadne zase jednou sabbathovská mánie, tak se k albu vrátím a možná si ho i užiji o poznání víc než aktuálně, ale v tuto chvíli je pro mě výsledek pouze obyčejná retro deska, která je o několik tříd horší než její předlohy, což není nic, kvůli čemu bych se k “Dystopia” měl vracet. Ale ti z vás, kteří vstávají a usínají za zvuků “Paranoid” a “Black Sabbath”, tak s chutí do toho. Ostatní si radši pusťte toho “Paranoida”…