Necrodeath - The 7 Deadly Sins

Necrodeath – The 7 Deadly Sins

Necrodeath - The 7 Deadly Sins
Země: Itálie
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Sloth
02. Lust
03. Envy
04. Pride
05. Wrath
06. Gluttony
07. Greed
08. Thanatoid [bonus]
09. Graveyard of the Innocents [bonus]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Dovolím si tvrdit, že Necrodeath je kapela, na jejíž jméno snad musel narazit každý, kdo se nějakou dobu motá okolo extrémní muziky. Netvrdím, že je nějaká povinnost, aby každý fanda metalu znal jejich tvorbu od A do Z, ale jejich jméno asi většina z nás už zaslechla. Tahle italská smečka to totiž táhne už od poloviny 80. let a do dnešního dne vydala celkem jedenáct dlouhohrajících desek včetně té aktuální s názvem “The 7 Deadly Sins”.

Já upřímně patřím přesně do té sorty lidí, kteří o existenci Necrodeath vědí už dlouhé roky, ale nikdy se jejich muziku nesnažili poslouchat. Tak nějak jsem vždy tušil, co bych měl od téhle skupiny čekat a v jakém konkrétním subžánru se pohybuje, ale to bylo asi tak všechno, Nemám tušení, proč tomu tak je, protože jejich jméno kolem mě poletuje už dost dlouho. Jednou to odpanění ovšem přijít muselo a velice správně již tušíte, že se tak stalo za pomoci nejnovějšího studiového záseku…

Jak už název “The 7 Deadly Sins” napovídá, deska je koncepční a točí se okolo sedmi smrtelných hříchů, jimiž jsou lenost, smilstvo, závist, pýcha, hněv, obžerství a lakota. Přístup Necrodeath je na první pohled jasný – sedm hříchů = sedm songů. Jenže na albu se jich nachází devět, což je z toho důvodu, že posledními dvěma jsou bonusy, jimiž jsou nově přetočené verze starších písniček. K tomu se sice dostaneme až později, ale klidně můžu předeslat, že právě na tyhle dva bonusy níže nakydám trochu toho hnoje, protože to jsou blbosti. Nejdřív se ovšem pojďme podívat na regulérní obsah, který se skrývá pod černobílou obálkou s italskou pornoherečkou Milou Ramos.

Výše jsem hovořil o tom, že aniž bych Necrodeath kdy poslouchal, měl jsem nějakou představu, co asi tak produkují. Touto představou byl zjednodušeně řečeno black/thrash metal v rychlejším tempu, který tak nějak zvysoka kašle na nějaké modernosti, trendy a podobné nechutnosti. A přesně to jsem také dostal. Jakmile zpěvák Flegias (mimo jiné i člen Cadaveria a dříve také Opera IX) v prvních vteřinách úvodního songu “Sloth” zaštěká “one, two, three, four, five, six, seven” a okamžitě se rozjede agresivní riff přesně na půl cesty mezi black a thrash metalem, má člověk hned jasno, jak to bude dál.

Je pravda, že z tohoto úhlu pohledu je “The 7 Deadly Sins” ve své podstatě poměrně předvídatelná nahrávka, ale neznamená to, že by i tak nemohla bavit – a naštěstí opravdu baví. Tohle je přesně ten druh muziky, na níž neuvěřitelně sedne výraz hoblovat – a opravdu, Necrodeath to hoblují přímo ukázkově, je slyšet, že už mají něco nahráno, a není sebemenší problém jim to věřit. Povětšinou rychlé tempo, špinavé riffy a nasraný vokál (obzvláště ten mě baví) – to všechno tu je. Necrodeath však naštěstí dokážou přijít i s pár trochu zajímavějšími a vlastně ne úplně očekávatelnými momenty, jak je slyšet třeba v “Lust”, “Envy” nebo “Greed”.

Je takovým nepsaný pravidlem, že desky podobného zaměření nebývají zrovna dlouhé záležitosti, což platí i zde. Základních sedm válů, okolo nichž se “The 7 Deadly Sins” točí, trvá dohromady přibližně 33 a půl minuty. To je za mě ideální čas, protože je to přesně tak akorát, aby měl člověk dost a odnesl si z nahrávky dobrý pocit, ale není to přespříliš, aby stačila nastoupit nuda.

A právě zde přichází již výše zmiňovaný kámen úrazu v podobě dvou bonusů. Jak už bylo řečeno, jde o nově natočené starší songy – “Thanatoid” se původně objevilo na druhém albu “Fragments of Insanity” z roku 1989 a “Graveyard of the Innocents” na regulérním debutu “Into the Macabre” z roku 1987. Moje otázka je zcela jasná – proč kurva? Z mého pohledu je to naprostá zbytečnost. Jednak mi obecně přijde jako debilita přetáčet svůj starší materiál, jednak tyhle dvě písničky prostě nesedí do kontextu těch sedmi hlavních. Osobně se mi zdá, že tam jsou jen kvůli natáhnutí hrací doby nad 40 minut, jinak si to prostě nedokážu vysvětlit. Ty skladby samy o sobě mohou být na původních deskách klidně šlehy jak prase, ale právě tady a teď jsou to pro mě zbytečnosti, bez nichž bych se nejenže obešel, ale ještě by mi to přišlo lepší. Osobně poslech vždycky zásadně zapíchnu po “Greed” a tohle už neposlouchám.

I přes mírnou pachuť v podobě absolutně zbytečných a kontraproduktivních bonusů jsem si ovšem z “The 7 Deadly Sins” odnesl hodně dobrý pocit. Ten žánr, v němž se Necrodeath pohybují, je pro mě jedna z těch záležitostí, kde spíš dávám přednost skupinám, které už znám a mám je rád, s chutí si připomenu jejich fláky, ale nemám potřebu tu hledat a objevovat další a další formace, s nimiž jsem do styku doposud nepřišel… ale o to příjemnější je překvapení, že mě “The 7 Deadly Sins” takhle chytlo. Jestli to totiž až doteď explicitně nepadlo, tak to řeknu nyní – je to parádní muzika.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.