Опричь – Поветерь

Oprich - All Sails to the Wind

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Casus Belli Musica

Tracklist:
01. Поветерь
02. Поход
03. Топор да кистень
04. Ветра пьяный мёд
05. В плеске вёсел
06. Медвежья хватка
07. Беспощадные (Меч Волги)
08. Над рекою курган
09. Волжская колыбельная
10. Дунавска успаванка

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica / Transcending Obscurity PR

Kdykoliv příliš blízko u sebe vidím slova folk metal a Rusko, naskočí mi husí kůže po celém těle, začnu odvracet zrak, do uší si zarazím hřebíky a vidám se hledat nejbližší útes. Ruský folk metal je pro mne totiž synonymem nevkusem přetékajícího přebujelého klávesového kýče, kterému není rovno. A přece – v okamžiku chvilkového pomatení nebo snad pod vedením jakési masochistické choutky jsem se rozhodl, že zrecenzuji Опричь, kapelu, kterou jsem jaktěživ neslyšel, a tak jsem riskoval, že narazím na právě výše zmíněnou torturu. Опричь mi však připravil jedno milé a nečekané překvapení.

Žádné. Klávesy. Sláva!

To ale neznamená, že bych tak s celým albem byl automaticky spokojený. Ve výsledku mám z „Поветерь“ spíše rozpačitý pocit, ačkoliv na druhou stranu nemůžu říct, že bych byl zklamán. Což bych nemohl být vlastně tak jako tak, protože – žádné klávesy! Stejný pocit jsem měl ještě před poslechem také z přebalu, který je mi na jednu stranu neuvěřitelně sympatický, na druhou stranu mi přijde tak zvláštně komiksový a snad až mírně nepatřičný v práci s barvami a stíny.

Místo kláves folkovou stránku zajišťuje v největší míře flétna, dále vargan (variace na brumle), zhaleika, což je ruský lidový dechový nástroj, a měl jsem pocit, že jsem tam jednou či dvakrát zaslechl také cimbál. Folkový dojem je tak daleko výraznější a místy jsem měl téměř pocit, jako bych poslouchal trochu tvrdší Отава Ё. Tomu ovšem napomáhají i ostatní nástroje, které nejednou byly schopny vyloudit velmi příjemnou a rozpoznatelnou melodii, někdy evidentně inspirovanou tradičními lidovkami, někdy originální. Nebál bych se dokonce části některých skladeb (hlavně „Ветра пьяный мёд“ nebo téměř celou „Над рекою курган“, jež si bere hodně z doomových vod a co se týče atmosféry, je rozhodně nejsilnějším kusem na albu) označit za famózní. Celkový dojem však táhnou dolů pasáže, které jsou spíše šlápnutími vedle a občas jsem se prostě musel ptát proč – proč si to tak kazí? V lepším případě se jedná jen o drobnou pasáž, která se za celou skladbu už nezopakuje, v horším o několikrát opakovaný riff. Naštěstí se nestalo, abych měl takový dojem z refrénu či riffu, na němž celá píseň stojí.

Dalším neduhem je dynamika. Ne snad dynamika celého alba či jednotlivých skladeb, ale v celkové práci s kytarami. Ty jsou totiž až příliš často nepříjemně sekané a tlumené, a když něco takového přijde skoro po každém rozjetějším riffu, je to trochu frustrující. Nepomáhá tomu ani jejich nakřáplý zvuk, který ten dojem ještě umocňuje.

Dynamika alba jakožto celku je však zvládnuta natolik, že po dobu jeho trvání do katatonického stavu pravděpodobně neupadnete. Melancholicky studené až hrozivé části se střídají s hospodskými hopsačkami, na jejichž místo vzápětí nastupují epické chorály, jež dají vyniknout ruštině, která k nim sedne jako prdel k letlampě. Žádný z chorálů však není epický nijak přehnaně ani prvoplánově. Ostatně ono celé album působí patřičně uzemněně a dalo by se říci až skromně. Опричь tak patří dík, že takové téma jako jsou Novgorodští Ushkuiniksové dokázali zpracovat vhodně a ne tak prznitelsky, jak je ve folk metalu ve zvyku zpracovávat motivy severské kultury 8.–11. století.

Celkově považuji „Поветерь“ za příjemné překvapení, na němž by se sice dalo najít pár neduhů, ale několik dobrých nápadů (a absence kláves) to táhne nahoru a zaručuje, že se ta necelá třičtvrtěhodina nedá považovat za úplnou ztrátu času. Možná, že si jen tak ze zvědavosti pustím i další album, které tahle kapela vyprodukuje.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.