Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: listopad 2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. Trůn plovoucí na krvi 02. A propast otevřela své dno 03. Katechismus rouhání 04. Vzkříšení černého plamene 05. Cesta k ojedinělým krásám 06. Krvavý kal 07. Zlomená páteř lidstva 08. Ve vrstvách času 09. Rituální znásilnění hnijících dogmat 10. Na dosah tmavých bran Hrací doba: 33:42 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Pergamen

Pro dnešek bych si trochu netradičně dovolil začít texty. Právě ty se totiž pro Pergamen v posledních letech staly jedním z jejich poznávacích znamení. Lyrická stránka téhle kapely s nese v příjemně svojském provedení a ukazuje, že i  black metalová témata lze uchopit zajímavým způsobem a s pomocí zajímavých obratů a hezké slovní zásoby; zároveň je super, že tahle smečka okolo Benyho zpívá česky, protože tím spíš si pak člověk ty texty užije. V tomto ohledu „Crudus amuera“ zdánlivě vcelku úspěšně navazuje na své dva předchůdce „Per somnum“ a „Nuber atra“, ačkoliv nějakým způsobem mi připadá, že na zmiňovaných dvou starších kouscích to bylo ještě o něco malebnější.

Stejně tak „Crudus amuera“ na své předchůdce navazuje ještě v jedné další věci, díky níž ty tři počiny dohromady tvoří cosi jako volnou trilogii. Tím je zajímavá grafická úprava a zejména balení CD nosiče, který je opětovně připevněn na poslední vnitřní stranu čehosi jako na šířku položeného A5 „sešitu“. S tímto netradičním zpracováním poprvé přišlo „Per somnum“, „Nuber atra“ v tom pokračovalo a „Crudus amuera“ pokračuje taktéž. Jsem docela zvědavý, zdali Pergamen v tomto duchu navážou i s další deskou, anebo již album vydají konvenčnějším způsobem, případně vymyslí nějaké jiné netradiční zpracování.

Nicméně i přes jednotnou podobu všech tří nosičů ta samotná grafická stránka úplně na jedno brdo také není. „Crudus amuera“, což lze prý přeložit jako „Krvavý kal“ (Google Translator mi sice tvrdil něco jiného, ale znáte ten jejich překladač…), je oblečeno do agresivní černo-rudé kombinace barev, již ostatně podporují i sami členové Pergamen, kteří jsou na fotkách zbroceni krví. Tohle ladění se ovšem docela hodí, jelikož odpovídá i vlastní povaze materiálu, jejž si kapela na novinku připravila…

Netvrdil bych, že „Nuber atra“ bylo vyloženě pomalé album, to jistě ne, ale jeho podstatná čas se přece jenom nesla ve středním tempu a byl zde cítit větší důraz na atmosféru. „Crudus amuera“ se v tomto ohledu jeví takřka jako protiklad, jelikož zde Pergamen vsadili především na agresi. To mně osobně ale vůbec nevadí, jelikož téhle kapele to podle mě přece o trochu víc sluší právě v tom rychlejším tempu s občasnými melodickými výjezdy. A přesně v takovém duchu se nese v podstatě celé „Crudus amuera“, což i ve světle střízlivé stopáže o necelých 34 minutách a solidní úrovni materiálu znamená spokojenost.

Jestli měli na něco Pergamen vždy cit, tak je to, nebojím se říct, hitovost – a „Crudus amuera“ to opětovně potvrzuje. Zdánlivě jednotvárné vypalovačky toho totiž v sobě obsahují víc, než by se na první letmý poslech mohlo zdát. Pergamen dokážou písním vtisknout zapamatovatelné motivy, díky nimž jsou jednotlivé kusy mezi sebou hravě rozeznatelné, a tudíž vlastně i zábavné. Kupříkladu hned první čtyři tracky na novince jsou parádní a právě řečené stvrzují. Nicméně abychom si zase rozuměli, neočekávejte od „Crudus amuera“ bezhlavé hoblování, protože (jak už ostatně jednou padlo) Pergamen se nebojí ani melodických výjezdů, čehož může být důkazem třeba výtečné melodické sólo ve druhé „A propast otevřela své dno“.

Naštěstí i druhá půle alba od šestého songu dál dokáže držet laťku a třeba hned „Krvavý kal“ je další „hitovou“ písní s povedeným refrénem. Zcela jistě zábavné jsou i ty další, ať už se namátkou jedná třeba o chytlavou „Ve vrstvách času“ anebo finální „Na dosah tmavých bran“, jež dle mého patří k nejlepším momentům „Crudus amuera“.

Aby ale všechno nebylo úplně dokonalé, přece jenom se zde nachází jedna skladba, bez níž bych se já osobně klidně obešel. Paradoxně se jedná právě o tu, jež má (alespoň předpokládám) mezi ostatními vyčnívat a agresivněji laděné album v jeho polovině osvěžit. V tomto ohledu přítomnost „Cesty k ojedinělým krásám“ beru stejně jako její baladičtější ladění. Jestli se mi na ní něco líbí, rozhodně je to Benyho vokál, který je obecně patřičně „krkavčí“ a útočně ostrý, avšak zrovna v tomhle songu je ještě víc – v dobrém slova smyslu – nemocný. Vůbec mi ale nesedla ústřední výrazná kytarová linka, jež se prolíná celou písničkou a působí na mě skoro až kýčovitě… a dokonce mi do ucha neleze takovým způsobem, až jsem „Cestu k ojedinělým krásám“ při pozdějších posleších začal přeskakovat i navzdory tomu, že její zbylá náplň (už jmenovaný vokál, minimalistický podklad, v závěru i šplouchání vln – jakmile ta melodie zmlkne, je to super) je dobrá.

Naštěstí je tohle asi jediný výraznější nedostatek, jaký jsem na „Crudus amuera“ našel, jinak se jedná o povedenou nahrávku, která mi připadá o něco lepší než minulé „Nuber atra“, asi tak na úrovni „Per somnum“. Je sice pravda, že Pergamen ten black metal nehrají nějak extrémně originálně, ale to jejich podání má, jak se říká, koule a nechybí mu tah na bránu. Je v tom slyšitelná úcta ke staré škole a podzemním pořádkům, aniž by to znělo zpátečnicky nebo zastydle. Jinými slovy – poctivý soudobý black metal. A to také není tak úplně málo.