Phantoms of Pilsen 6 poster

Phantoms of Pilsen 6 (sobota)

Phantoms of Pilsen 6
Datum: 6.10.2012
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Din Brad, Heiden, Negură Bunget, Panychida, The Stone, Tulsadoom, Vulture Industries, Žrec

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: O zahájení druhého dne se postarala pořádající Panychida, která dle očekávání odvedla na domácí půdě svůj velice solidní standard. Vystoupení bylo zábavné a dost rychle uběhlo, rozhodně ne však jen z toho důvodu, že si kapela sama pro sebe vyhradila úplně nejkratší čas celého festivalu. Jako vrchol setu bych označil asi skladbu “Rod Havrana”, jež zní v živém provedení vskutku parádně. V počas posledního songu, kdy vystoupení logicky mělo gradovat ke skvělému závěru (k čemuž bylo našlápnuto více než dobře), však Panychidu potkala stejná nepříjemnost jako úvodní kapelu pátku – technika opět zradila a tentokrát to odnesla vypadnutá kytara Honzy Vaňka, který se ji ani nesnažil zpátky zprovoznit a radši se vydal pod pódium mezi lidi. Jakkoliv je však ztráta jedné kytary opravdu znát, i tak se stále jednalo o velice příjemný koncert na začátek sobotního programu.

Ježura: Jakkoli jsem si z loňského vystoupení Panychidy odnesl spíš průměrné dojmy, tentokrát to pánové rozbalili ve velkém stylu. Perfektní zvuk, vynikající nasazení, prostě všechno v nejlepším pořádku. V setlistu dostaly dostatek prostoru skladby z EP “Woodland Journey”, zazněla i “Running out of Rules” z debutu a došlo pochopitelně i na zástupce druhé řadovky. K dokonalosti chyběla snad jen její titulní hymna “Moon, Forest, Blinding Snow” a také lepší Vlčákovo frázování, protože mi přišlo, že v jedné skladbě (tuším, že to byl “Rod Havrana”) trochu nestíhal. Ale ruku do ohně bych za to nedal a možná mu křivdím. Tak či onak jsem si odnesl dobrý dojem, který nepokazil ani onen technický problém. Všechno totiž zachránil druhý kytarista Sinneral, který se za plného hráčského nasazení vypravil za Honzou Vaňkem mezi lidi, a celé vystoupení korunoval neočekávaným, ale o to příjemnějším způsobem.

H.: Při vší úctě k ostatním účinkujícím musím přiřknout titul nejlepší české kapely na Phantoms of Pilsen 6 moravským Žrec. Musím se přiznat, že se mi tito chasníci doposud živě vyhýbali (nebo snad já jim?), nicméně premiéra dopadla tak výtečně, že jsem to ani nečekal. Obzvláště bych vyzdvihl neskutečně lahůdkové provedení čistých vokálů jak v podání Ingvarra, tak i Marvina; dokonce bych si dovolil tvrdit, že minimálně tenhle večer (toho času spíš vlastně ještě odpoledne) to pánové odzpívali snad ještě lépe než na desce, až bych se nebál říct, že za celý víkend nikdo jiný lepší čistý zpěv nepředvedl. Abych ovšem nekřivdil ostatních členům skupiny, i oni samozřejmě podali velice dobrý výkon, protože kdyby ne, nebylo by vystoupení Žrec tak výborné, jak ve skutečnosti bylo. Pro mě osobně asi druhá nejlepší kapela soboty.

Ježura: To já ze Žrec až tak nadšený nebyl, ale ani tak jim nemohu upřít opravdu povedené vystoupení. V porovnání se starší tvorbou na mě nejvíc zapůsobily skladby z desky “Paměti” a třeba se teď konečně dokopu k jejímu poslechu. Jak vidno, domácí folk/pagan metalová scéna má hodně co nabídnout.

H.: Českou štafetu přebírají Brňané Heiden, u nichž rozhodně není přehnané tvrdit, že mezi hudebními atmosférami patří v rámci České republiky k absolutní špičce. Aby však nevznikla nějaká mýlka, když v článku stále zdůrazňuji český původ, rozhodně ani jednu z domácích skupin nepovažuji za nějak méněcennou vůči “těm venku” a speciálně o Heiden to platí obzvlášť. Tato formace patří mezi ty, jež nepotřebují dělat na pódiu nějaké vylomeniny či takzvanou show; prostě stačí, když pánové přijdou a začnou hrát, protože samotná jejich hudba mluví sama za sebe a její atmosféra je opravdu úžasná. Jen jediné rýpnutí, které si neodpustím, směřuje k setlistu, protože Heiden na koncertech v poslední době hrají pouze z novinky “Dolores”, což na jednu stranu samozřejmě chápu (už jen z toho důvodu, že starší tvorba je dost jinde) a nic proti tomu nemám, jelikož je to skvělé album, nicméně alespoň skladby z “Obsidian” bych ještě opravdu rád slyšel živě. Je však pravda, že to je moje osobní věc, samotné vystoupení bylo velmi povedené a nemohu proti výkonu Heiden říct jediné křivé slovo.

Ježura: Heiden – kapela, na kterou od vydání alba “Dolores” nedám dopustit. V Plzni se mi konečně podařilo přimotat se také k jejich živému vystoupení a pánové moje očekávání nezklamali. Tedy, jednu drobnou výtku bych přeci jen našel. Proti studiové podobě, kterou mám naposlouchanou opravdu pečlivě, mi sem tam přišlo, že Kverd zpíval maličko jinak, než jak jsem zvyklý (asi nejvíc to bylo znát v mojí milované “Dnešní noc je žena”). Nešlo však o nic zásadního a koncert jsem si užil i tak – snad i proto, že jsem starší tvorbě Heiden zatím po hříchu nevěnoval potřebnou pozornost, takže mi na rozdíl od H. vůbec nevadilo, že krom skladby “Živý?” zazněl výhradně materiál z “Dolores”.

H.: Docela očekávaná věc – tedy alespoň pro mě – byl koncert Din Brad, což je čistě folkový projekt členů Negură Bunget, konkrétně v Plzni se na pódiu objevili (podle funkcí v domovské kapele) bubeník Negru a klávesistka Inia Dinia. Byl jsem upřímně zvědavý, jak se s prezentací hodně intimní hudby poperou živě, nutno však říct, že to rozhodně nebylo špatné. Byť jsem čekal o malinko víc, stále se svým způsobem jednalo o docela překvapivě příjemný set, který i přesto, že samotná muzika tak povětšinou nezní, působil docela přátelsky a odpočinkově… možná to snad bylo díky kontrastu s okolními metaly. Rozhodně se mi ale představení Din Brad líbilo, určitě mnohem víc než pozdější vystoupení samotných Negură Bunget… vystoupení Din Brad totiž mělo atmosféru, všichni v publiku bez hnutí zírali na pódium a rumunská nálada byla v sále vážně cítit, samotná Negură Bunget toto ale nedokázala ani v nejmenším… vlastně i celé počínání Din Brad je mi mnohem sympatičtější než to, co se v současné době děje pod jménem Negură Bunget, ale jak již bylo řečeno u Dordeduh, k tomu se ještě dostaneme později…

Ježura:Din Brad jsem si odnesl kapku rozporuplný dojem. Muzika je to bezesporu dobrá, ale asi mě nezastihla v náladě, která je k docenění takového koncertu zapotřebí. Celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že mi celí Din Brad ke zbytku lineupu moc nepasují a snaží se vysílat na jiné vlně, než na kterou jsem byl naladěn, takže jsem ani nemohl podlehnout vytvářené atmosféře, což je u živého podání atmosférické hudby dost zásadní problém. Pozitivní ohlasy ze všech myslitelných stran mě ale utvrzují v přesvědčení, že byl tentokrát problém na mé straně a nikoli u Din Brad.

H.: Na tomto místě bych rád zdůraznil, že prozatím všech jedenáct skupin, jež se až do této chvíle na Phantoms of Pilsen 6 představily, se mi opravdu upřímně líbily a všechny koncerty do jednoho musím i přes menší dílčí neduhy jen a jen chválit. Avšak to se změnilo s příchodem Rakušanů Tulsadoom, kteří byli další kapelou, jež se na soupisku dostala na tu nejposlednější chvíli. Chtěl bych věřit tomu, že tenhle přehmat vznikl jen díky tomu, že pořadatelé už prostě nestačili v tak krátké době sehnat adekvátní náhradu za odpadnuvší Hromovlad, protože Tulsadoom byli opravdu děs a hrůza. Hudebně ještě s obrovským sebezapřením dejme tomu, průměrný thrash/heavy metal bych ještě skousnul, přestože se mezi ostatní poměrně inteligentní kapely hodil mnohem méně než nemetaloví Din Brad, ale co do prezentace to byla naprostá šílenost. Už dlouho, hodně dlouho jsem neviděl někoho, kdo by svým gay-levelem dokázal konkurovat i legendárním Manowar, ale Tulsadoom to zvládli. Jejich punčocháče by se s klidem uživily na natáčení filmu Robina Hooda z roku 1938, k tomu byli jednotliví členové navlečení v jakýchsi kožešinách, pláštích, kožených brněních… nevím, zdali se dá tohle považovat za barbarský thrash, jak Tulsadoom sami sebe označují, já osobně bych to označil spíše za hovadinu, která by měla hrát maximálně tak na pódiu klubu Modrá ústřice… minimálně basák Rick Thunder by se tam vážně neztratil. Abych se ale aspoň trochu ještě věnoval hudbě, což je přece jenom v rámci reportu stěžejní, zmíním, že v kontextu následujících minut byla jako intro setu zprzněna geniální kompozice “Anvil of Crom” ze soundtracku kultovního snímku “Conan the Barbarian”; v průběhu koncertu pak ještě zazněla předělávka “One by One” od Immortal a při vší úctě to bylo neskutečně strašné, až jsem po většinu času přemýšlel, jestli to je opravdu to, co si myslím. Jednoznačně největší (a vlastně jediná opravdová) sračka festivalu.

Ježura: Já, ač jsem od Tulsadoom očekával opravdu monstrózně špatné vystoupení, musím nakonec s H. tak trochu nesouhlasit. Jistě, kapela se honosí tak příšernou image, že se každý pohled na pódium rovnal opravdu silnému utrpení, ale musí se nechat, že se svým energickým heavy/thrashem odvedli opravdu dobrou show, která vyloženě sváděla k nějakým kotelním hrátkám. Není tedy divu, že se na Tulsadoom sešel snad největší dav letošních Phantoms a odměnil muzikanty suverénně nejbouřlivější odezvou, kterou mohu nejen v kontextu akce nazvat hromovou.

H.: Členové Negură Bunget nebyli jediní, kdo si dal na Phantoms of Pilsen 6 hned dva koncerty. V pátek jako Kozeljnik, v sobotu v téměř stejné sestavě jako The Stone. Na tuhle asi největší akvizici podzemního metalu ze Srbska jsem se dost těšil, ale koncert zůstal o chlup za mým očekáváním. Ne že by The Stone zahráli špatně, to vůbec, Srbové to naopk odehráli velice dobře a některé vály zabíjely více než dost (obzvláště se mi živě líbily songy z loňského alba “Golet”), ale přece jenom jsem od takového do jisté míry i kultovního jména čekal o trochu více. Neříkám ovšem, že by mne to nebavilo, určitě to bylo dobré, v porovnání s Kozeljnik z předcházejícího dne o poznání přímočařejší a v rámci žánru mnohem klasičtější, čemuž odpovídalo i chování frontmana, jímž už samozřejmě nebyl samotný Kozeljnik, jenž v The Stone hraje na kytaru, ale Nefas, který se svými řetězy působil o dost misantropičtěji. Zajímavá mi ale na celém vystoupení přišla ještě jedna věc – The Stone totiž byli jedinou kapelou, jež vystupovala ve warpaintu, což je na vesměs black metalovém festivalu docela vtipné. Ale jinak tento druhý mini-souboj vyhrál projekt Kozeljnik.

Ježura:The Stone jsem přistupoval se stejným očekáváním jako k jejich druhé inkarnaci – projektu Kozeljnik. A podobně jako Kozeljnik mi i The Stone předvedli velmi solidní black metalovou show, které nechybělo nic, co k takové muzice patří. Všichni muzikanti se opravdu snažili, v čemž vyloženě exceloval basák Usud, jehož zápal pro hru by mohl posloužit za vzor kde komu. Jediné, co na vystoupení The Stone trochu zamrzelo, byl znatelné zkrácení setu, k němuž se přikročilo po snad dvacetiminutové sekeře, se kterou kapela začala hrát [za což si ale může trochu sama kvůli setsakra dlouhé zvukovce – H.]. Škoda, dva nebo tři songy navíc bych určitě ocenil.

H.: Jestliže první den vyhráli Secrets of the Moon, pozici vrcholného vystoupení sobotního programu si pro sebe s naprostým přehledem uzmuli Norové Vulture Industries, kteří to v Plzni mají rádi (ostatně s výjimkou pořádající Panychidy snad na Phantoms of Pilsen nikdo nevystoupil víckrát – Vulture Industries jsou však ten druh skupiny, která nejspíš nikdy neomrzí, tudíž její opakování nevadí), a Plzeň má zase ráda je – málokdo měl totiž za celý víkend srovnatelnou odezvu z publika. V tomto případě to ale bylo více než zasloužené (na rozdíl třeba od Tulsadoom, na něž lidi pařili jak diví, přestože to byl hnůj), protože hudebníci podali opravdu skvělé výkony, zejména pak zpěvák Bjørnar Nilsen, jenž mezi frontmany neměl na festivalu konkurenci a za své showmanství si nezaslouží nic jiného než plný počet bodů. Avšak nejen díky němu, ale i díky ostatním členům byl koncert tak nějak příjemně šílený, ale stále vážný, velice energický, nikoliv však nějak lacině hopsavý, vždy ovšem po všech stránkách skvělý. Bomba!

Ježura: Tahle norská avantgardní banda byla asi největším lákadlem, které si pro mě pořadatelé letošních Phantoms připravili, a já se dost bál, jak hudba, kterou mě Vulture Industries uchvátili na obou albech, zafunguje naživo. Zafungovala skvěle. Od prvních taktů se jednalo o tak neuvěřitelně našlapané vystoupení, že jsem nestíhal valit oči. Pološílený a takřka divadelní výstup, který předvedl Bjørnar Nilsen, nesnesl nic než absolutorium, a když se maestro zpěvák během poslední skladby dokonce vypravil mezi lidi, extáze byla dokonalá. Za mě nejlepší vystoupení celého festivalu a další z řady geniálních koncertů, kterých jsem měl tu čest se zúčastnit.

H.: Festival se již pomalu chýlí ke svému konci a na pódium se již potřetí chystá rumunská skupina, tentokrát tolikrát zmiňovaná Negură Bunget, která, jak jsem již dvakrát naznačil, předvedla trošku rozporuplný set. Současní členové, jimiž se bubeník Negru obklopil, se mohou snažit, jak chtějí, ale – částečně ani ne vlastně vinou, zčásti ale i tou – na to, čím kdysi Negură Bunget bývala, nikdy nedosáhnou. Tahle skupina totiž svého času byla na scéně malým zázrakem a doslova zjevení, malý velký klenot odněkud z konce světa uprostřed divokých transylvánských hor, výjimečná hudba s nadpozemskou atmosférou, ale to všechno už je prostě pryč a po všeobecně známém personálním zemětřesení se kouzlo vypařilo. Zdá se mi, že noví členové prostě nechápou, o čem Negură Bunget byla, ten tam je nějaký mystický zážitek, který ta muzika dokázala zprostředkovat (zcela vážně), dnes kapela sama sebe degradovala na pozici docela obyčejné formace, jež se snaží posluchače opíjet rohlíkem. Například jen samotné vystupování mě neskutečně irituje, protože třeba nucení lidí skandovat “hej, hej” a tleskat do rytmu je u takové muziky prostě něco, co mně osobně zážitek absolutně kazí, nic takového by tam být nemělo a k tomu, o co se Negură Bunget (dnes již jenom) snaží, se to neuvěřitelně nehodí. Další věcí je, že i samotný přednes skupiny už je prostě… divný. Není v tom ta duše, která zde bývala stěžejní. Například na závěrečné “Țesarul de Lumini” z alba “Om” (tj. ještě z doby staré sestavy), která je na desce naprosto geniální skladbou, se jasně ukázalo, jak to dnes v táboře kapely doopravdy je… píseň nezněla, jako když skupina hraje vlastní song, ale spíš jako průměrně odvedený cover. A tak to prostě je, Negură Bunget se stala pouhou parodií a nepříliš povedeným odvarem své minulosti. Atmosféru staré Negury udržují Dordeduh, ne však sama Negură Bunget, a podle toho také vypadal ten propastný rozdíl mezi oběma vystoupeními.

Ježura: Já jsem měl v případě Negură Bunget proti H. dost zásadní výhodu – tvorbu kapely neznám ani za mák, a to je asi důvod, proč jsem i z posledního vystoupení festivalu odcházel navýsost spokojený. Nemaje s čím srovnávat jsem si druhou polovinu setu opravdu užil (tu první jsem strávil jinde, takže nemůžu soudit) a nemám jí moc co vytknout. Vedle hudby samotné na mě ale nejsilnější dojem zanechal vražedný výraz ve tváři klávesistky, která hrála jako by to mělo být naposled a všichni v sále za to mohli (smích).

H.: Ano, v tom s kolegou souhlasím, že klávesačka Inia Dinia byla opravdu tím nejzajímavějším na vystoupení Negură Bunget… celý koncert pařila taky vehementně, že jsem celou dobu čekal, jestli jí to poprsí z výstřihu vypadne ven nebo ne… bohužel jsem se nedočkal (smích).


Zhodnocení:

H.: Na závěr klasicky několik slov závěrem (tomu říkám formulace!). Po organizační stránce jsem nezaznamenal žádný problém a vše fungovalo jako na drátkách. Je pravda, že já jsem spíš člověk, který se stará sám o sebe a nějak se nešťourá v tom, co nefungujícího by kde našel, na festivaly jezdím především za muzikou a z tohoto pohledu si nemohu stěžovat jak po stránce dramaturgické, tak i v ostatních ohledech. Časy vystoupení byly striktně dodržovány, takže v tom nebyl guláš, jak se občas stává (mnohem větší akce by mohly vyprávět); ozvučení až na jednu výjimku v podobě příliš hlasitých Dordeduh bylo naprosto v pořádku. Výběr samotných účinkujících byl opravdu výtečný, podle čehož také vypadaly i předchozí řádky, v nichž jsem musel až na Tulsadoom a Negură Bunget všechny jen a jen chválit. Velmi si cením hlavně toho, že pořadatelé nezvou žádné vyložené taháky, u nichž by měli jistotu, že bude plný dům, ale dávají přednost spíše opravdu kvalitní hudbě. Jestli tento přístup ocenili i lidé a dorazili v takovém počtu, aby organizátoři neprodělali kalhoty, to si odhadnout netroufnu, nicméně doufám, že kalhoty zůstaly na svém místě, protože nechat v případě prodělku padnout takhle kvalitní a sympatickou akci, to by byla obrovská škoda. Výborné bylo také to, že zde vystoupila nejedna formace, jež v České republice k vidění v podstatě není – v tomto případě se sluší vypíchnout Bethlehem a v těsném závěsu ještě Kozeljnik a Din Brad. Samozřejmě do této sorty spadají ještě Tulsadoom, ale zrovna ty bych si propříště odpustil (smích).

H.: Speciálně musím vypíchnout jednu věc, a sice že v prostoru sálu, kde se koncerty konaly, bylo zakázáno kouření, což ze svého pohledu ortodoxního nekuřáka kvituji s obrovským povděkem. Člověk se nedusil, nebyl v žádném smradu, nikde nebyla oblaka kouře, takže nic nebránilo v tom, aby si všichni mohli užívat samotná vystoupení. Navíc si nedokážu představit, jak by to tam vypadalo, kdyby měl každý druhý člověk v ruce cigaretu, protože v sobotu večer bylo v sále dost horko a dusno samo o sobě, takže tím spíš mi zákaz přišel logičtější. Nutno však říct, že ani kuřáci nebyli nijak kráceni a hned vedle byl rozlehlý dvorek, ven z hospody také pár kroků, takže se nikdo nemusel své záliby vzdát. Pár lidí, kteří omezení ignorovali nebo o něm nevěděli a v klidu si zapálili i uvnitř během koncertu, se sice našlo, ale naštěstí to bylo jen výjimečné.

H.: Samotné prostředí božkovské hospody Pod Kopcem taktéž vyhovuje. Onen zmiňovaný sál je docela malý s až klubovou atmosférou, zároveň ale nejde o žádný krcálek a stále poskytuje místo pro důstojné vystoupení z pohledu posluchače a předpokládám, že i z pohledu kapel samotných. Byť se to na první pohled nezdá, i tohle hodně pomáhá ještě zlepšit finální dojmy.

H.: Celkově musím říct, že se mi na Phantoms of Pilsen velice líbilo, užil jsem si spoustu parádních koncertů, plus ještě spoustu těch věcí okolo, které rovněž tvoří takovou tu festivalovou mozaiku z úhlu pohledu jednoho člověka, avšak to už do reportu nepatří, proto své povídání ukončím tím, že minimálně z hudebního hlediska se jednalo o víkend natolik povedený, že se vyplatilo vážit v podstatě jakkoliv dlouhou cestu.

Ježura: Nemám moc co dodat. Kolega všechna pozitiva shrnul celkem přesně a žádných negativ jsem si za celé dva dny nevšiml, takže doplním jen dvě věci. Zvuk, jaký se letos podařilo vyladit na Phantoms, byl jedním z nejlepších (ne-li nejlepším), na jaký jsem v českých podmínkách narazil. Za to patří všem odpovědným velký respekt. A druhá věc, u které cítím potřebu ji zdůraznit, je přátelská atmosféra, která byla znát na každém rohu. Nenapadá mě jiná akce, kde by byl mezi pořadateli a návštěvníky takový vztah. Nezbývá tedy než smeknout pokrývku hlavy a doufat, že se na Božkově zase za rok shedáme.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.