Země: Finsko Žánr: black / death metal Datum vydání: 14.9.2018 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Intrantation 02. Jesus Christ Father of Lies 03. Jezebel’s Black Mass Orgy 04. Messiah of Pigs 05. Darkness Has Returned 06. Sorcery and Doom 07. Star of Darkness and Abyss 08. The Obsidian Flame (From My Depths) 09. The Luciferian Crown (Venom of God) 10. I Am Lucifer’s Temple Hrací doba: 35:14 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

Black metal se změnil, Archgoat nikoliv, tvrdí vydavatel, a pokud nebudeme příliš rýpat, dá se s tímhle tvrzením souhlasit. Přeci jen platí, že pokud si poslechnete jeden, dva songy kapely, dostanete velice dobrou představu, jak bude znít zbytek bez ohledu na dobu vzniku. Tím ovšem nechci říct, že by kapela plodila vysloveně identická alba. K výraznějšímu posunu došlo například na poli zvukovém, když se Archgoat při tvorbě „Heavenly Vulva“ spřáhli s Werewolfem a Teemu Welinem a místo sklepního humusu začali společně produkovat přístupný, avšak stále hutný a brutální zvuk. Důležitým detailem bude možná i fakt, že od tohoto ípka je za veškeré skladatelské úkony zodpovědný kytarista Ritual Butchererer. Otázkou však je, kdo vůbec věděl, že se na dřívějších nahrávkách skladatelsky podílel i vokalista/basák Angelslayer, a hlavně kdo by dokázal identifikovat jeho riffy nebo songy.

V posledních letech také výrazně vzrostla obliba kapely samotné. Snad nebude přehnané, když vyslovím domněnku, že v současnosti jsou Archgoat nejpopulárnější fúzi grindu a black metalu odkazující na Blasphemy, Beherit a Sarcófago. Mám až pocit, že se v současnosti k Archgoat hlásí i posluchači, kterým byste poslech duchovně spřízněných bordelů nebo výše uvedené trojice vnutili akorát tak násilím. Když si k tomu přičtete, jak jsou Archgoat koncertně žádaní nebo jak se jim daří prodejně, dojde vám, že i když se kapela prezentuje okrajovou podobu žánru, už dávno ji nehraje pro pár maniaků.

Vydání čtvrté dlouhohrající desky Archgoat je zajímavé i z toho důvodu, že po třetím zlomovém albu dost kapel klopýtne, a já čekal, zda se to samé nestane i zde. Sedmipalec „Eternal Damnation of Christ“, který novince předcházel, mi přišel dost nudný a vyčpělý. Každopádně to není případ novinky „The Luciferian Crown“.

Jak jsem předeslal na začátku prvního odstavce, tvorbu Archgoat nemá smysl nějak detailně rozebírat. Novinka nabízí pár typicky arcikozlích brutalit, stejně jako jednu zcela pomalou skladbu. Určitě potěší větší péče věnovaná kompozicím, protože Archgoat tu nespoléhají jen na střídačky rychlých a střednětempých pasáží. Zajímavější jsou ovšem nové prvky jako překvapivě melodické sólo v „Jesus Christ, Father of Lies“ nebo atmosférické zvolnění v „I Am the Lucifer’s Temple“. Nejvíce tu asi vyčnívá skočná „Darkness Has Returned“, kterou někteří označují za punkovou, jiní zas za poctu Bathory, mně třeba nepřipomíná ani jedno. A i když klávesy nejsou v diskografii kapely ničím neobvyklým, určitě nebudu sám, koho příjemně překvapila epická klávesová pasáž v „Star of Darkness and Abyss“. Je zkrátka evidentní, že i s tak přísně vymezeným konceptem se dá vymyslet něco nového, svěžího. Ruku na srdce, tohle jsem od Archgoat nečekal a co je hlavní, veškeré přidané ingredience zde perfektně pasují.

Jak tomu bylo u předchozích desek, i zde se nachází slabší kusy, které posluchač s přibývajícími poslechy začne přeskakovat, a jistě by se daly najít i další prohřešky, které by kredit „The Luciferian Crown“ mohly snížit. Ale mrdat, od vydání uběhly dva měsíce, od zaslání proma ještě víc, a za tu dobu se význam „The Luciferian Crown“ v mých očích pozvolna zvyšoval. Řadím se sice mezi ty fanoušky, kteří by si už do konce života vystačili s „Whore of Bethlehem“, ale novinka si podle mého názoru vydobyla výsostné místo v diskografii Archgoat a s pistolí u hlavy bych ji postavil nad minulé „The Apocalyptic Triumphator“. Jsem zvědavý, které nové skladby kapela zařadí do koncertního setlistu.