Země: Francie Žánr: metalcore Datum vydání: 2009 Label: Season of Mist / Customcore Records Tracklist: 01. Vanity 02. Together Alone 03. Killing All Faces 04. Crying Sky 05. Magma 06. Confidences 07. Vision 08. Purple Ink 09. Inertia 10. Dark Day 11. Vulnerable Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook / twitter

V zemi Galského kohouta umí dobře tři věci – kvalitní sýry a nenávidět všechny okolní státy. Nově se k této dvojici přidala i vlna metalcorových kapel, která do světa v poslední době proudí všemi silami. Samozřejmě nejen z Francie, ale Evropou by měl být člověk živen. Všichni víme, jak to je… nicméně amatérský tok, který bývá často teplejší jak Golfský proud, místy zčeří formace, která vám nějakým způsobem utone v paměti jako o pomoc volající bezdomovci při nedávných povodních. Je možné se s debutem zařadit mezi elitu žánru a potahat vůdčí smečky za ocas? Jak se říká, kde dochází talent, přicházejí peníze, ale i tak to pravděpodobně není možné. Jednou z těch talentovaných skupin jsou i hoši z kapely Coldsight, kteří se nejspíše inspirují rázným chováním Sarkozyho a hrají zvučný metalcore. Ale ne, to bychom si nedovolili… zvuk je daleko silnější jak pan prezident. Seznamte se!

Hoši se dali dohromady již dávno, přičemž zhruba před rokem zaplnili kompletně své řady. Zkoušelo se, zkoušelo, nakonec se pětice vydala na první veřejný koncert do jednoho z mnoha nekuřáckých francouzských klubů, kde sklidila velký úspěch. Co dělá ze začínající kapely o tolik výraznější kus, který vystrkuje hmatníky a paličky výše jak ostatní? V první řadě je to atmosféra vložená do celé desky, která je sice rychlá a jednoduchá, ale pekelně zábavná. Coldsight se inspirují kapelami typu Killswitch Engage nebo například Soilwork, takže si lze s mírně větší odchylkou říci, jakým směrem se bude album asi odebírat. Dalším pozitivním faktorem je výtečný zvuk, za který zčásti může známé francouzské uskupení Lyzanxia, které si na desce také vystřihne jeden song. Hoši totiž nahrávali ve studiu kapely, která už má za sebou spousty odehraných hodin a propocených nástrojů. Potom přišel jeden hodný pán, říkejme mu kódově například Franta, který má jisté zkušenosti s promotérstvím. Franta, původem z Nuclear Blast, se hochů chopil a v domovské zemi jim dopřál velice působivé promo kampaně, díky kterým kapela vypadá jako stálice, ale teprve před třemi měsíci vydala své první album. Album se jmenuje “Until Your Last Breath” a v mnoha ohledech skutečně nakopává anální sondy zpět do míst, kam patří.

Tak, a králík je na pekáči! Otevíráme krám písní “Vanity”, jejíž nástup byste si dokázali představit spíše ve spojení s Terminátorem. Už první song vám nastíní, jak celá deska zní. Co by si opravdu zasloužilo doladit, je výraznost a čitelnost vokálů, které sice hodně přináší díky chrapláku frontmana Juliena, ale zároveň budete mít celou dobu pocit, že vám nějak nesedí. Jako když vidlák přijede ve Ferrari… prostě nevíte, kam jej zařadit. Abychom celou situaci vyvážili, nejsilnější ze všech jsou bicí, které určitě nezapomenete. Paralelní salva kopáků, činel a úderů do blan bicích je odzbrojující a klidně byste si jí dokázali představit na separátním disku. Proto jsou bubny pravděpodobně nejvýraznější a je to tak správně, bubeník Niko ví moc dobře, co dělá. Za každou cenu jde o tempo, které je rychlejší jak jeden a půl Němce z pravděpodobně nejslavnějšího seriálu našich sousedů.

Druhou v pořadí je “Together Alone”, která je jednou ze tří prvně prezentovaných písní a kterou lze jednoduše charakterizovat postupně gradujícím tempem a dějem. Zde si uvědomíte, že “Until Your Last Breath” není jen pouhopouhá řezanice, ale má v sobě něco víc. Smysl, který by normálně mít nemusela a neměla, ale nějakým záhadným způsobem se do finální podoby vetřel. “Killing All Faces” je první opravdu svižnou zastávkou, od které se nebudete chtít odtrhnout. Také se jedná o onu zmiňovanou píseň, v níž si zahostují i hoši z Lyzanxia. Jako posluchači se pomalu probijete přes silnější počátek, abyste se dočkali návykového tempa refrénu. Tak se nám to líbí a podobnou teorií by se mohlo řídit víc písní, nejen od Coldsight.

Polovinu desky vyplňuje klidná instrumentálka zvaná “Confidences”, přičemž ji dle dosavadního průběhu můžete brát hned několika způsoby – buďto jako nutnou přestávku na vyčištění krvácejících uší, nebo absolutní ukolébavku, která vás už jen uspí. Zvuk desky je sice silný, ale skladba a náplň samotných písní po čase značně stereotypní. Jak se ale říká, jiná ves, jiný pes, takže tam, kde má maličkost ožívá, se může vaše veličkost chovat protikladně. “Inertia” je taktéž jedna z písní, jejíž náběh je tak divoký, že na otáčecí židli začnete samovolně rotovat. Přesto se najde klidnější moment, který vás nechá chvilku vydechnout, otázkou je, jestli je to správně, když právě tyto momenty jsou slabší stranou celého alba? Toto tvrzení vyvrací následující “Dark Day”, z níž kape šťáva jak z podnapilé maturantky. V polovině songu se zastaví čas a obloha se otevře. Jde o jednu z těch částí, kterou si dovedete představit na tisíc způsobů i v těch nejdivočejších myšlenkách.

A vše uzavírá píseň “Vulnerable”. Přesně ta píseň, která mě přivedla na stopu Coldsight již před dlouhou dobou. Stoprocentně sebejistou údernost střídá melancholický refrén, který se prostě neoposlouchá. Julienův hlas se z vytočeného vlka mění na uplakanou Barbie, která se ovšem poslouchá zatraceně dobře. Ano, přechod zase tak extrémní není, ale v kontrastu s okolím se jedná o něco ve stylu teorie velkého třesku. A síla jeho hlasu? Enormní.

Kdyby mi někdo položil “Until Your Last Breath” k uchu, tak bych bez váhání potvrdil, že se jedná o několikátou řadovku. Z desky je cítit píle, spousta zkušeností, radost a odhodlanost propojená se silou zvuku. Otázkou je, kolik jedinců z řad posluchačských bude schopno si desku vůbec zapamatovat a pustí si ji vícekrát. Písně jsou sice nabité energií, ale jejich lehce stereotypní zvuk nemusí sednout každému. Nicméně jde o debut, který se sakra dobře poslouchá a pokud hoši neutnou svou tvorbu, čeká je sladká budoucnost.