Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 16.5.2011 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Anomie 02. Trenchgoat 03. Bloody H (The Hurt-Gene) 04. The Deepest Place on Earth 05. When Kathaaria Falls 06. Satanarchie 07. World Aflame 08. Wrecked 09. Endstille (Völkerschlächter) Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Spousta lidí tvrdí, že Endstille dosáhli svého vrcholu s albem “Navigator” a následující nahrávky už jsou jen jeho kopírky, jejichž kvalita se povážlivě snižuje. S tím by se mohlo i nemuselo souhlasit. Kvalita jednotlivých alb je samozřejmě čistě o subjektivním pocitu (a ne vždy o tom rozhoduje rozhoduje pouze samotný materiál – když uslyšíte sebelepší album ve špatné náladě, klidně si na něj můžete vypěstovat zdánlivě bezpředmětnou averzi), tudíž tuto otázku ještě na chvíli odložíme. Co se však týče hudebního progresu, s tím bych do jisté míry i souhlasil, neboť Endstille svou tvorbu opravdu zrovna moc neposunují a není moc velký problém si písničky z jednotlivých fošen mezi sebou zaměnit, jen bych to poopravil, že to neplatí až od “Navigator” (ten byl pro kapelu přelomový spíše v tom, že se díky němu Endstille dostali opravdu do širokého povědomí black metalové scény), ale v podstatě už od počátků skupiny. To vše do puntíku platí i o čerstvé novince “Infektion 1813”, a to i přes citlivou změnu na postu frontmana, kde Iblise nahradil Zingultus.

Teď už ovšem záleží na samotném posluchači, jak se k tomu postaví. Pokud vám nevadí fakt, že nedostanete nic nového, že “Infektion 1813” ničím velkým nepřekvapí a že dostanete na poměry Endstille standardně dobré album (za předpokladu, že znáte starší věci), pak směle do toho, “Infektion 1813” se vám bude líbit stejně jako předcházející desky. Pokud se vám ale produkce Endstille začala pomalu zajídat už na předcházejícím “Verführer”, asi uděláte lépe, když se poškrábete na bradě a půjdete se poohlídnout po ničem jiném. Poslechem nic nezkazíte, ale na druhou stranu, pokud rádi zkoušíte něco nového, asi by bylo zbytečné věnovat se placce, o které už předem tak nějak víte, jak bude znít.

To bychom za sebou měli tu část recenze, která patřila zasvěcencům do tvorby Endstille. Teď se však pojďme věnovat tobě, milý čtenáři, který s těmito germánskými rarachy doposud nemáš zkušeností. Zdali se ti Endstille budou líbit záleží převážně na tom, jestli (a jak moc) ti šmakuje black metalová pečínka. Ano, Endstille jsou černý kov jak poleno, navíc s válečnou tématikou, avšak netřeba se obávat nějaké garáže. Pravda, takové nechutnosti jako klávesy v jejich muzice nemají místo, všechno řežou v základní sestavě tří nástrojů a zpěvu, ale nebojí se melodií, což se v konečném důsledku ukazuje jako jedna ze zásadních věcí. Zvuk je navíc konkrétně na “Infektion 1813” navíc dynamický a čistý jako průstřel hlavy. Na první pohled se sice kapela tváří maximálně nekompromisně a ortodoxně, čemuž napovídají nejen fotky, ale i zcela záměrný výběr těch zběsilejších songů pro klipy, nic však není až tak moc žhavé. Nechci tím říct, že by si Endstille hráli na něco, co nejsou, to ne, je to samozřejmě klepec, jemuž vládne takřka neustávající zápřah kopákové artilerie, ale v podstatě v každé skladbě se ukáží i ony zmiňované melodie a záchytné body pro posluchače (rozuměj pasáže, které není problém si zapamatovat). Právě díky tomu jsou dle mého skromného názoru Endstille vhodnou krmí i pro neortodoxního posluchače black metalu.

Ohledně těch melodií – nejpatrnější je to jednoznačně ve skvělé závěrečné desetiminutovce “Endstille (Völkerschlächter)”, která plyne v neměnném středním tempu po celou svou délku. Já osobně mám podobné monotónní záležitosti s dlouhou stopáží (a že deset minut ještě není tak přehnaných) v oblibě, takže asi nebude překvapení, že mi právě tato kompozice na závěr “Infektion 1813” přijde jako výtečné vyvrcholení, které předchozím 35 minutám nasazuje korunu. To však samozřejmě neznamená, že by v písních před “Endstille (Völkerschlächter)” nebylo co poslouchat. Nedá se ale podle mě vyzdvihnout jedna konkrétní píseň. Všechny jedou více či méně v jednom stylu, aniž by mezi sebou splývaly v jednu nicneříkající kouli.

Jedinou, ale zato podstatnou vadou na kráse “Infektion 1813” tak zůstává v prvních odstavcích zmiňovaný fakt, že rozdíl mezi jednotlivými alby Endstille je patrný hlavně ve zvuku a v produkci (“Infektion 1813” má jednoznačně nejčistší zvuk), nikoliv však ve stylu komponování. Jak nám ale velí jedno provařené pořekadlo, všechno stinné má i svou světlou stránku. Z určitého úhlu pohledu by se to dalo brát jako pozitivum, že se Endstille drží toho svého a člověk si tak může být jistý tím, co dostane, a také tím, že to dostane v odpovídající kvalitě a provedení. Suma sumárum, “Infektion 1813” rozhodně není špatnou věcí. Mně se líbí, baví mě. Je to dobrá muzika, která na nějaký čas člověka určitě zaměstná. Navíc, i když se to tak může z dálky zdát, Endstille se na “Infektion 1813” nepředstavují jako kapela určená jen ortodoxním šílencům, ale jako formace, jež může bez problému chutnat i lidem, kteří si daný žánr pouštějí spíše rekreačně. A ano, je to především díky onomu čistšímu zvuku. Jiné skupiny by to mohlo položit (a že už takové případy nastaly), Endstille to však nijak neuškodilo.

V konečném součtu všech pro a proti uděluji “Infektion 1813” silnou sedmičku a na úplný závěr se loučím zopakováním toho, že jde z mého pohledu o dobrou věc.