Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 18.5.2014 Label: Jihosound Records Tracklist: 01. αιολος I. 02. XMZ (Xenofobní Misanthropická Zrůda) 03. Panuška 04. V aiolských harfách 05. Chrchel (Canacona, 4. 1. 2014) 06. Receptura (Agonda Beach) 07. Špacírka 08. Na kanibalských jatkách (uzenář) 09. Beedi (Agonda Beach) 10. Zvířecí zvuky (vzpomínka) 11. Prďák 12. Pod vrstvou prachu (2 dopisy z archivu MH) 13. Nengemengelengem (na motivy české lidové písně) 14. αιολος II. Hodnocení: H. – 7,5/10 Ježura – 7,5/10 Kaša – 7/10 Skvrn – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 7,6/10 Odkazy: web

Budeme-li se bavit i nejvýznamnějších black metalových (a vlastně nejen black) kapelách České republiky, jen těžko lze na prvních místech nezmínit Master’s Hammer. Jejich prvotní tvorba je dodnes pro spoustu lidí obrovský kult a třeba já osobně řadím první dvě desky “Ritual” (1991) a “Jilemnický okultista” (1992) vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy u nás vyšlo… ani více jak dvacetileté stáří těmto majstrštykům nic nesebralo na jejich neopakovatelné atmosféře, jež je i dnes aktuální a stále v ní je ta síla. Jsou lidé, pro něž stojí o něco výš ještě předchozí demo tvorba, ale já mezi ně nepatřím a právě tyhle první dvě řadovky jsou pro mě vrcholem tvorby Master’s Hammer a snad i českého black metalu obecně.

Po velice rozpačitých “Šlágrech” z roku 1995 se ovšem nad Master’s Hammer na mnoho let zavřela voda až do roku 2009, kdy skoro jako blesk z čistého nebe vyšla čtvrtá nahrávka “Mantras”. I tohle album bylo mnohými přijato docela rozporuplně, ale já jej mám ve velké oblibě a z mého pohledu dokázalo důstojně navázat na starou tvorbu, aniž by ji kopírovalo, a zároveň ten počin zvládnul dostát velikosti jména Master’s Hammer, která v undergroundových vodách i po mnoha letech nečinnosti nebyla zrovna malá. Oproti tomu “Vracejte konve na místo” si již vysloužilo v podstatě jenom kladné ohlasy a František Štorm se svou kumpanií na něm dali dohromady další prvotřídní materiál. Po Konvích, které se mají vracet na místo, se ovšem soukolí v táboře Master’s Hammer nebývalo rozpohybovalo, výsledkem čehož byla postupně hned trojice nových sedmipalců a pár reedic staršího materiálu… až nakonec tato aktivita vyvrcholila šestou dlouhohrající deskou s názvem “Vagus Vetus”…

Nemám problém hned na rovinu říct, že Master’s Hammer už dost dlouho řadím do oné nepočetné sorty srdcových kapel a snad s výjimkou “Šlágrů”, jimž jsem nikdy na chuť přijít nedokázal, nedám na jejich hudbu dopustit, ať už jde o ty staré kulty nebo současnou tvorbu. Z toho by se mohlo zdát, že nás nyní čeká další óda na genialitu Mistrova kladiva (a upřímně, já jsem rovněž věřil tomu, že to tak bude), ale jak se hned po prvním poslechu “Vagus Vetus” ukázalo, tentokrát to nebude až tak jednoznačné. Abychom měli hned od začátku čistý stůl, rovnou prohlásím, že i přesto, co se na následujících řádcích objeví, se mi novinka opravdu upřímně líbí (nenápadný vzkaz kapele, že ten vinyl, který přijde jen v případě, že se muzika bude líbit, na podzim vážně chci), tentokrát to ovšem má pár ale…

Vždycky se mi Master’s Hammer mimo jiné líbila jedna věc, a sice že každé album bylo jiné a své. Sice si zachovávalo typický rukopis skupiny, ale přesto bylo o něčem jiném, všechny ty placky jsou mezi sebou naprosto nezaměnitelné a nebojím se říct, že každá z nich je i unikátní. A právě zde přichází první kámen úrazu “Vagus Vetus”, protože jde snad o první počin skupiny, na němž je ten posun dost malý, vlastně spíš jen kosmetický. Podle všeho to vypadá, že s vydáním “Vracejte konve na místo” se současní Master’s Hammer našli a od té doby pokračují právě v tom stylu, který sami sobě vytyčili právě na dva roky staré nahrávce. Bylo to slyšet už třeba v písničkách “Transgalaktický řezník” a “Barva kosmu” z bezejmenného singlu, ale tam to nevadilo, protože to jsou obě obrovské pecky a protože to byl jen singl.

“Zkáza nepřijde shůry
ni v dešti strašlivých neutronů.
Úpadek architektury
toť první vlaštovka Armageddonu.”
(Chrchel)

Musím říct, že jsem vlastně i očekával, že “Vagus Vetus” bude pokračovat ve šlépějích “Vracejte konve na místo”, ostatně se stačí podívat už jen na ten přebal, jenž je vyveden naprosto totožným stylem, ale doufal, že to přece jenom nebude znát až tak moc. Tím spíš, že se opětovně proměnili zúčastnění muzikanti a na rozdíl od “divné nemastershammerovské” sestavy z “Konví” byla novinka vytvořena pouze lidmi z klasické sestavy (byť ne všemi), jmenovitě Silenthellem, Necrocockem a samozřejmě Františkem Štormem. Přítomnost Silenthella samozřejmě znamená i návrat tympánu, který na “Vracejte konve na místo” chyběl, stejně tak mi z hudby čistě pocitově přijde, že i mistr bizarnosti Necrocock protentokrát dostal o něco víc prostoru, stejně tak je nutné zmínit, že je na aktuálním počinu snad ještě více sypaček a bicí místy jedou doslova jak kulomet (a vlastně i kytary jsou takové víc blek metl)… ale i přesto je ve výsledku ten rozdíl mezi “Konvemi” a “Vagus Vetus” (co do atmosféry a pocitu z obou nahrávek) nepříliš velký.

Otázkou zůstává, jak je možné, že na zmiňovaném bezejmenném singlu ta podobnost s “Vracejte konve na místo” vůbec ničemu nevadila a nyní najednou vadí. Odpověď je jednoduchá a vlastně už jednou nepřímo padla – “Transgalaktický řezník” i “Barva kosmu” jsou v obou případech perfektní songy. Oproti tomu “Vagus Vetus”… nechci říkat, že je ta deska slabá, protože to v žádném případě není a i tady se nacházejí fakt excelentní skladby, zároveň s tím tu však je i pár o trochu slabších kusů, díky čemuž novinka nedokáže tu nejvyšší úroveň udržet po celou dobu svého trvání.

A upřímně řečeno, asi nejslabší píseň “Vagus Vetus” nastoupí hned po dohrání intra “αιολος I.”. Nemůžu si prostě pomoct, ale “XMZ” mi jednoduše přijde jako snad jeden z nejméně záživných tracků Master’s Hammer vůbec, hlavně mě trochu mrzí refrén, který bych si spíš nechal líbit celý odzpívaný čistě. Stejně tak mi song příliš nesednul ani textově, což jsem u Master’s Hammer už vůbec nečekal. Následující “Panuška”, která se – jak už ostatně její název napovídá – věnuje malíři Jaroslavu Panuškovi, se mi líbí už mnohem více a třeba čistě zpívané party nebo krásně podivné zvuky za kytarami a bicími jsou fakt skvělé, nicméně jinak to je opět spíš takový standard současných Master’s Hammer. Podobně je na tom ještě i další “V aiolských harfách”… opět je to standardní song současného Mistrova kladiva a vládne mu především čistý vokál, byť ani v nejmenším netvrdím, že by se snad tyhle dva kusy neposlouchaly naprosto parádně.

“Chtěl bych mít laserové ukazovátko
ukryté ve vycházkové holi
a kam já tou špacírkou namířím
všechno se v atomy drolí.”
(Špacírka)

První opravdu výborná věc se skrývá až na páté pozici v podobě pecky “Chrchel”. Třeba nádherně úchylný popěvek před refrénem a vlastně i samotný refrén jsou těžce hitové záležitosti, které již od prvního poslechu “Vagus Vetus” nemůžu dostat z hlavy. Podobně je na tom i fantastická “Špacírka” – kdybych měl z “Vagus Vetus” vybrat jen jeden nejlepší song (jakkoliv by to samozřejmě bylo značně dementní), volil bych právě tenhle. Obecně právě střed alba se mi zdá suverénně nejsilnější, jelikož i další dva vály “Na kanibalských jatkách” a “Beedi” naprosto hravě drží nejvyšší úroveň. V první jmenované se například konečně ozve nějaký fakt kulervoucí riff (poprvé v průběhu textové linky “Ruka v kádi střeva pere, druhá špejle chystá…”), ta druhá zase opětovně boduje těžce kultovním refrénem. Posledním vrcholem “Vagus Vetus” je pak z mého pohledu ještě “Prďák”.

“Zvířecí zvuky” jsou po hudební stránce opět spíše standardnější (ačkoliv třeba kytarové vyhrávky se dost povedly), ale zase jsou pekelně zábavné svým textem, jenž odkazuje na první demosnímek “The Ritual Murder” z roku 1987, při jehož natáčení do sklepa (v němž právě ono natáčení probíhalo) vešla babička Františka Štorma a pronesla: “Bez těch zvířecích zvuků by to nešlo, Franto?” A přesně o tomhle lyrická stránka tohoto songu je, navíc přesně v proslulém Štormově stylu – zábavně, s nadhledem, ale pořád chytře, skvělé hrátky se slovy… tohle je jedna z věcí, v nichž současná tvorba Master’s Hammer prostě nemá konkurenci.

“Teď kouříme jen beedi
to synonymum bídy
až zbohatneme naráz
tož budem kouřit čaras!”
(Beedi)

Sice asi půjdu proti proudu, když řeknu, že z té nové éry jsou moje nejoblíbenější texty na “Mantrách”, kde František Štorm perlil a každý jeden song je co do textů majstrštyk, ale i tady, na “Vagus Vetus”, je to opětovně nejvyšší kvalita, jež i ty slabší (hodně relativně – “slabší” Master’s Hammer jsou z obecného hlediska pořád super) kusy táhne nahoru. To ovšem neplatí pouze o “Zvířecích zvucích”, ale i o dalším hudebně dobrém, nikoliv však výjimečném songu “Pod vrstvou prachu”, jež zase vypráví o dvou dopisech, které Master’s Hammer svého času dostali od Øysteina Aarsetha (Euronymous) a Varga Vikernese. I když abych zase nevzbudil dojem, že co do muziky je “Pod vrstvou prachu” nějaká tuctovka, sluší se dodat, že i tady je pár silných momentů a třeba linka “Helvete, helvete!” má fakt říz. Aby bylo formalitám učiněno zadost, asi by měla padnout zmínka, že tahle skladba se objevila již na jednom z dřívějších sedmipalců, jmenovitě na letošním “BLMH 14”, druhém splitu s kolegou Blackoshem.

Jak ale “Vagus Vetus” začalo nezáživně, stejně tak i končí – “Nengemengelengem” je totiž společně s “XMZ” a doposud nezmíněnou “Recepturou” písnička, jež mě na albu působí nejméně zábavně. Sice to u “Nengemengelengem” ani u “Receptury” není tak markantní jako v případě “XMZ”, ale i tak můžu upřímně říct, že bych se bez nich asi i obešel. Je pravda, že formálně mají všechny tři veškeré atributy současných Master’s Hammer a jsou úplně v pořádku, ale pocitově to pro mě jednoduše není to pravé ořechové.

Bilance je tedy z mého značně neobjektivního pohledu následující: na “Vagus Vetus” se sešly tři slabé písničky, pět naprosto skvělých, čtyři dobré, ale více či méně standardní, a navrch pěkné intro a outro. Už jen z toho je asi zřejmé, že navzdory všemu, co padlo výše, bude hodnocení stále kladné. Jak už jsem zmínil, “Vagus Vetus” se mi upřímně líbí a “slabší” Master’s Hammer jsou obecně vzato stále skvělá hudba, nehledě na fakt, že i v těch kusech, jež jsou “jenom” dobré, jsou některé konkrétní motivy pořád špica… k tomu už jen stačí připočíst sympatie, jaké k téhle skupině dlouhodobě chovám (což už se nejspíš nikdy nezmění), abych z toho dostal naprosto zasloužených 7,5 bodu.

Je naprostá pravda, že ze tří desek nové éry mi “Vagus Vetus” přijde jednoznačně nejméně dobré (zcela záměrně neříkám “nejhorší”, aby to nevypadalo, že je to špatná nahrávka), o “Ritualu” a “Jilemnickém okultistovi” ani nemluvě, díky čemuž u mě novinka vlastně překonává pouze “Šlágry”, ale přesto všechno se mi to pořád líbí. Když budu brát “Vagus Vetus” jako celek (což beru, jelikož staromódně muziku poslouchám po deskách, nikoliv po písničkách), pak jsou mé dojmy bez váhání kladné a palec míří směrem nahoru. A teď by to ještě chtělo ten vinyl…

---

Další názory:

Master’s Hammer jsou od vydání comebackovky “Mantras” zjevně při chuti, což je na jednu stranu super, ale na druhou to trochu budí obavy o kvalitu materiálu – tím spíše při vědomí o tom, jak vysoukou laťku nasadila dva roky stará řadovka “Vracejte konce na místo”. A “Vagus Vetus” je vpravdě podivné dílo… Při zachování soundu svého předchůdce je deska formálně metalovější a přitom se svým způsobem experimentálnější, a proto na poslech méně přívětivá. Nabízí se tedy prostý dotaz, a to, jestli si Master’s Hammer zkrátka nevybrali slabší chvilku. Nu, rozhodně pochopím každého, kdo tento názor sdílí, protože si, buďme upřímní, “Vagus Vetus” neužívám rozhodně tolik jako “Vracejte konve na místo”. Pořád je to ale dílo, které jménu svých tvůrců nedělá ostudu a na jeho pětapadesáti minutách se nachází zatraceně moc výtečného materiálu. Mými osobními favority jsou “Panuška”, “Chrchel”, “Špacírka” a “Zvířecí zvuky”, ale ani zbytek nepostrádá doslova výtečné momenty, kterých se tu i mimo jmenované kusy sešla dlouhá řada. Ve výsledku tedy nejsem zcela nadšen, ale o plnohodnotném uspokojení už se zde hovořit rozhodně dá.
Ježura

Ani já nebudu pro “Vagus Vetus” tasit tak vysokou známku, jakou jsem svého času obodoval předešlé “Vracejte konve na místo”. Master’s Hammer jsou pojem a jejich muzika bude mít vždycky punc originality a nesmazatelnou známku kvality (no dobře, “Šlágry” mě neberou), ale “Vagus Vetus” tak trochu stojí za svým předchůdcem minimálně v tom ohledu, že vlastně “jen” pokračuje tam, kde se minule skončilo. Sice obsahuje velké množství vyloženě skvělých momentů (“Špacírka”, “Pod vrstvou prachu” nebo “Na kanibalských jatkách” fakt nemají chybu), ale mimoto se na placce nachází hned několik písní, které bych diplomaticky označil za průměr. Jako celek si “Vagus Vetus” udržuje nepopiratelnou kvalitu, ale mít o pár songů míň (klidně bych oželel “Beedi” nebo “Nengemengelengem”), tak bych mohl mluvit klidně i o vyrovnání laťky “Vracejte konve na místo”. Ale takhle? Sice uznávám, že Master’s Hammer umí, ale vyloženě na prdel jsem si z letošního zářezu nesedl, což je výsledek, který bych od nějvětší české black metalové legendy čekal jako samozřejmost. Možná byla má očekávání přehnaně vysoká a mluví tak ze mě pouhé zklamání, ale tak jako tak mě Master’s Hammer letos prostě nebaví tak jako minule. Šmitec.
Kaša

Nerad se chlubím zrovna tímhle nešvarem, ale téměř všechny texty mnou poslouchaných songů jdou kolem mě. Ne, že bych o ně nejevil zájem, ale i přes jakés takés znalosti cizího jazyka (primárně tedy angličtiny) mi jejich skrytý obsah nebo poslání často úspěšně uniká. O to příjemnější je poslech kapely, která zpívá v mé mateřštině, ba co víc, její texty jsou prostě klasa. Ano, teď je už jasné, že řeč není o nikom jiném než Master’s Hammer, respektive o jejich “Vagus Vetus”. Upřímně mě redakční kritika docela zaskočila. Nepopírám tvrzení, že se Štormova parta od vydání “Konví” hudebně přiliš neposunula, ovšem pořád je to kvalita hodná Mistrova kladiva. Master’s Hammer nikdy nebyli nějací geniální instrumentálisti a nikdy si na ně ani nehráli, jejich síla je však někde úplně jinde. Umění, jak přetvořit black metalovou rubanici v píseň plnou nadhledu i při zachování vážné tváře – na to mají Master’s Hammer patent. A nejinak tomu je i na “Vagus Vetus”, albu, jež mě opět potěšilo svými skvělými texty, ale i většímu prostoru věnovanému čistému vokálu i klasickými “Mástrovskými” vložkami, které do black metalu formálně vůbec nemají zapadat, ale tady to funguje opět znamenitě. Připouštím, že češtinou netknutý posluchač by váhal i s šestkovým hodnocením, jenže Master’s Hammer jsou prostě Master’s Hammer včetně textů i té magické aury, která se nad kapelou nedotknutelně vznáší už přes pětadvacet let.
Skvrn

---