Sumia - Until We Shine Again

Sumia – Until We Shine Again

Sumia - Until We Shine Again
Země: Finsko
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 4.9.2014
Label: Music Kickup

Tracklist:
01. Dive
02. Sirena
03. The White One
04. Ghost (The Healer)
05. One Single Look
06. Sunbath
07. Arc Lights
08. Next to the Wheel
09. Otus
10. Crystal Plane

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Jestli se někomu letos povedl opravdu hezký obal, pak je to finská Sumia. Možná vám “motiv kůň” nepřijde příliš mužný, ale rozhodně je působivý, zvlášť když ho doplňuje velice jednoduchá grafika. Mnoho toho nenapovídá o hudebním obsahu, a pokud bych měl jen na jeho základě tipovat, co Sumia hraje, asi by mě napadl post-rock. To bych se však moc netrefil, i když by šlo tipovat i hůř. “Until We Shine Again” je sbírka skladeb, které se s menší či větší tolerancí točí okolo alternativního rocku, a byť místy zavítají tu blíže k nu-metalu, jindy se zase zatoulají až do mělkých progresivních vod, vždy se ke svému mateřskému žánru zase vrátí.

Protože si však zase jednou budeme povídat o kapele, která rozhodně nepatří mezi známé, sluší se ji alespoň několika větami představit. Čtyřčlenná formace vznikla teprve před pár lety, a pokud mě vyhledávací schopnosti nešálí, vyjma dnes recenzovaného počinu nemá na svědomí zcela nic, a to ani žádné neřadové počiny. Jak jsem ale naznačil v úvodu, Sumia nejsou trendaři, kteří by se dali dohromady, aby dojili dnes úspěšné žánry. Samuli, Olli, Joni a Jussi se zhlédli v hudbě 90. let, a tak se rozhodli spojit své síly a představit svou moderní a vyleštěnou verzi toho, co tenkrát mezi jemnějšími rockery frčelo.

Na obranu kapely však předem musím zdůraznit, že její hudba není hloupou kopírkou. Ještě se dostanu k tomu, že některé ze skladeb opravdu své zdroje nijak netají, ale jako celek je “Until We Shine Again” poměrně svébytným albem. Stejně tak je třeba uznat, že přestože jde opravdu o první společný počin hudebníků, hudba na něm nezní jakkoli amatérsky a do mozku se vkrádá možnost, že její autoři za sebou již nějaké to hudební působení mají, i když by to bylo v jiných kapelách a dnes se tím příliš nechlubí.

Sumia má talent na dobré a chytlavé refrény. Ten v úvodní “Dive” sice nepatří mezi nejlepší na albu, přesto ho však otevře více než důstojně. Právě “Dive” nese ohromný odkaz k americkým Deftones, lépe řečeno k jejich klidnější a méně agresivnější poloze. Ohromnou zásluhu na tom má zpěvák Joni, který opravdu připomíná China Morena a jeho specifický přednes. Není to však kopie jedna ku jedné a spíš než úmyslné napodobování to způsobuje jednoduše podobný hlas. “Dive” však není jen o vokálech, byť instrumentálně patří mezi méně výrazné písně kapely. Přesto potěší hezká a jemná práce kytar i dostatečně dobře slyšitelná baskytara. Ostřeji než “Dive” začne “Sirena”, kterou se kapela prezentuje novým posluchačům. Nemá cenu tajit, že volba je to nesmírně dobrá, byť v ní kapela připomíná Deftones snad ještě více. Dominuje jí hlavně výtečný refrén a občasný přechod k tvrdší hře, která vždy po pár sekundách však udělá místo klidnější sekci.

“Until We Shine Again” naštěstí není albem jedné skladby, naopak je nesmírně vyrovnané, a když už některá z písní vystupuje z řady, je to spíše směrem k vyšší kvalitě. Kapela po úvodní dvojici pokračuje v obdobném tempu a první větší změna přijde až v podobě páté “One Single Look”, jež představuje výrazné zvolnění. To “Sunbath” již nastavuje návrat do zajetých kolejí a přináší s sebou jeden z nejlepších refrénů alba. V “Arc Lights” zase několikrát vyplyne na povrch povedená basová linka, která je vše jen je nenápadná, za což kapele tleskám. Bohužel píseň samotná jako by v některých momentech neseděla pohromadě, za což zmíněná nezvyklá basa možná částečně může. Nejde však o žádný velký propad v kvalitativní úrovni a tak kapele stále není co vytýkat. Největší sousto si Sumia ukousla až se závěrečnou “Crystal Plane”, která přesahuje ambiciózní (na poměry žánru) stopáž sedmi minut. A světe div se, i zde to kapele vyšlo na jedničku. Částečně ji v tom dopomohl v klidnějších chvílích vystupující elektronický podklad (jde spíše o přidušené bicí než zcela elektronickou stopu, přesto je to zajímavý prvek). Kapela se opakovaně vrací k silnému refrénu a v druhé polovině sáhne k velice hezké instrumentální sekci, které dominují dvě velice jemné kytarové stopy, spíše rychlé a neklidné bicí a krásně brumlající basa.

Pokud bych měl pochválit ještě jednu další věc, zmínil bych vrstevnatost kytar. Sumia z přítomnosti dvou kytar většinu času těží maximum, kdy jedna hraje klasickou rytmickou roli, zatímco druhá, spíše než že by sólovala či na sebe jakkoli strhávala pozornost, vytváří hezké, byť nenápadné podkresy.

I přes všechny zmíněné plusy (a že jich bylo dost) však mám s “Until We Shine Again” jeden problém. Možná je to tím, že mezi jednotlivými písněmi nedokáži snadno rozlišit a poslech alba se tak rychle stane ubíjejícím, ale jen výjimečně jsem jej dokázal doposlouchat do konce. Abych ho tak poznal v celé jeho délce, musel jsem si občas pouštět jen jeho druhou polovinu, která je takto izolovaně úplně stejně dobrá jako ta první. Ale v celku “Until We Shine Again” prostě nefunguje jak má, byť to není z důvodu přílišné stopáže ani roztříštěnosti jednotlivých stop. Prostě: dobré album, které mě moc nebaví poslouchat. Za trochu času však rozhodně stojí.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.