Sonic Syndicate - Sonic Syndicate

Sonic Syndicate – Sonic Syndicate

Sonic Syndicate - Sonic Syndicate
Země: Švédsko
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 7.7.2014
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Day of the Dead
02. Black Hole Halo
03. Long Road Home
04. My Revenge
05. Before You Finally Break
06. Cathching Fire
07. Unbreakable
08. It Takes Me
09. See What I See
10. So Addicted
11. The Flame That Changed the World

Hodnocení:
nK_! – 2/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak, jak jen do toho? Na nové Sonic Syndicate jsem byl zcela nezištně zvědav, protože i přes vesměs obecně špatnou pověst mě jejich předchozí tvorba zajímá (nebo spíše zajímala). Především sedm let stará deska “Only Inhuman”, na které jsem toho času dost ujížděl. “Love and Other Disasters” byla už o něco slabší, ale pořád v pohodě. Velká změna přišla s výměnou zpěváků (dvou) za současného Nathana J. Biggse, který měl do kapely přivést novou energii. Jestli se tak v roce 2010 s albem “We Rule the Night” povedlo, nechám na posouzení ostatních, každopádně od kritiky deska sbírala jedno hodnocení horší než druhé. Nějakým perverzním způsobem se mi ale “We Rule the Night” líbí a ačkoliv opravdu nejde o žádné umělecké (ani jakékoliv jiné) dílo, sem tam si jej s chutí pustím. I na tu šílenost v podobě songu “My Own Life” jsem si po počátečním opovržení postupně zvykl. Asi jsem divnej.

Upřímně, “Sonic Syndicate” je sračka. Jde v podstatě o to samé, co kapela nahrála v minulosti. A když říkám to samé, myslím tím že zcela a úplně to samé. Jakýkoliv pokus o inovativnost nebo nedejbože posunutí se někam by zde i Doylův Sherlock hledal marně. Kdybyste si v playlistu zamíchali všechny písničky Sonic Syndicate a dali je náhodně přehrávat, vlastně nepoznáte, která byla kdy a na jakém albu vydaná. Snad jen ten vokál by mohl být trošku poznat. A upřímně – už mě to opravdu přestává bavit. V poslední době jsem někam už napsal (tuším, že šlo o doplnění recenze Arch Enemy), že dnes kapelám vážně nežeru všechno a tento typ postupu mě začíná iritovat. Melodická metalová muzika současnosti (až na světlé výjimky samozřejmě) velice rychle upadá, nemá sílu ani odvahu přijít s něčím novým a obvykle jde o žumpoidní recyklát sama sebe. Což možná nekonečné zástupy fandů bere, ale na mě to fakt nezabírá, pardon. V poslední době mnohem raději sáhnu po něčem starším a osvědčeném, než abych měl vůbec chuť pustit si novou nahrávku kapely, na kterou mám hezké vzpomínky a vždy se mi líbila. Ve skutečnosti mám skoro strach, abych nešlápl do sloního exkrementu a kapelu zpětně nezatratil (jak se mi stalo právě s Arch Enemy).

Nechápejte mě špatně, “Sonic Syndicate” má vše, čím by měla moderní rocková muzika disponovat. Jenom je to nuda. Těžká nuda. Asi jako když čekáte na opuštěném nádraží ve Vidlákově a nemáte baterky ani do přiblblé kalkulačky. Všude zavřeno a knížku jste samozřejmě zapomněli doma. Čučíte a vlak jede až za dvě hodiny. Ještě k tomu nikde ani noha, hospoda na rohu má zrovna zavřeno a slunce se vám snaží vypálit do čela díru. Nezbývá vám nic jiného, než se pekelně nudit, přešlapovat na místě a přepočítávat kamínky na perónu. Tak k takovéhle nudě bych přirovnal novinku švédské kapely Sonic Syndicate, která měla kdysi dávno našlápnuto celkem solidně a při jejímž poslechu jsem se tehdy upřímně bavil.

Každá jedna melodie, riff nebo sólo už jste určitě na některé z desek Sonic Syndicate slyšeli (a nejen tam). Pokusy o budování atmosféry pomalým rozjezdem a dojemným vokálem zcela troskotají na skalách patosu. Baskytaru, kterou obsluhuje nejhezčí člen kapely (Karin Axelsson), skoro není slyšet, bicí zanikají. Z technického hlediska žádná sláva, ale fanynky budou stejně nadšeny z toho, jaký je Biggs sladký cukroušek, a tvrděmetaloví harcovníci mužského pohlaví se budou stavět za bariéru výmluv, že tuhle kapelu poslouchají jen kvůli basačce, na kterou se dobře kouká. K čemu pak ale taková muzika a kapela je? Dívat na lidi se můžete i doma na náměstí. Když za nimi budete chodit nahatí, jistě strhnete nějakou pozornost i na sebe.

Sonic Syndicate” jsem poctivě slyšel nejméně šestkrát a stejně si nějak nemohu vybavit název byť jen jediné písničky. Proč? Protože nemají vůbec žádný zapamatováníhodný moment. Jsou také generické až běda a nebýt občasné změny tempa, zní všechny na chlup stejně. Jediný song, který bych z hlavy vysypal, je “Before You Finally Break”, ve kterém hostuje Björn ‘Speed’ Strid (frontman Soilwork). On je vlastně také jediným důvodem, proč stojí za to tenhle kousek poslouchat, a stejně ještě ve velmi omezeném množství. Když tak probírám playlist, vzpomínám si ještě na “So Addicted”, která je tak blbá, že si ji prostě musíte zamilovat. Ty nejhorší věci na světě jsou totiž také ty nejnávykovější.

Sonic Syndicate se předvedli v plné síle a já doufám, že už od nich nikdy nic nového neuslyším. Po takovém sranci, jakým “Sonic Syndicate” bezesporu je, by kapele nejvíce slušel alespoň částečně důstojný rozpad. Nepopírám, že zarytým fanouškům se bude novinka zamlouvat, ale jak jsem zmínil výše – tenhle přístup už mi nic neříká. Můj čas je příliš drahý na to, abych jej zabíjel zbytečnostmi. Album “Sonic Syndicate” totiž podle mého názoru zbytečností je. Nikdy bych nevěřil, že něco podobného řeknu, ale i ti The Unguided nahráli letos lepší fošnu.


Další názory:

Sonic Syndicate nějaký ten rok zpátky patřili na vrchol popularity jedné módní vlny, kam je spíš než talent a štěstí vytáhla tlačenka velkého vydavatelství. Tato vlna ovšem postupem času ztratila své pozice (právem, jelikož to byl většinou jen trendový shit), ale některé kapely se lidem tenhle generický moderní metal pro děti stále snaží cpát. O Sonic Syndicate to platí i neplatí… Zdá se mi, jako kdyby na své eponymní novince chtěli strašně moc říct, že oni žádná rychlokvaška nikdy nebyli a že spíš než k oné módní vlně moderního metalu se cítí být součástí scény švédského melodického metalu (což je na jednu stranu logické, protože co jiného mají dělat, když rádoby tvrďácké sloky a popíkové refrény už tolik posluchačů nezajímají). Na druhou stranu se jim to přes veškerou snahu moc nedaří, příliš jim to nevěřím a to stigma trendové záležitosti se s nimi pořád táhne. Nicméně, zdaleka největším problémem “Sonic Syndicate” pořád zůstává to, že ten materiál je jednoduše slaboučký, nudný, nemá silné momenty, nemá zapamatovatelné momenty, nemá atmosféru, nemá nic pořádného… je to prostě taková generická blbina, která je předvídatelná už během prvního poslechu. Upřímně, Sonic Syndicate mi vždy připadali jako absolutně zbytečná skupina – a v roce 2014 jsou zbyteční pořád.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.