 |
| Země: Itálie Žánr: post-metal Datum vydání: 12.12.2014 Label: Drown Within Records Původní vydání: 17.2.2014, selfrelease Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Post-hardcore a post-metalová scéna má, alespoň při pohledu zvenčí, trošku nešťastnou pověst veganských hipsterů běhajících po lese s MacBookem v podpaží, nebo v lepším případě citlivých hochů nemajících na to hrát pořádný metal. Nezdá se mi to úplně fér. Dnes recenzovaní Amouth sice na veganské hipstery běhající po lese s MacBookem v podpaží vypadají, jejich hudba má však pořádně silný náboj. Ve zkratce: pěstěný vous metalovější corpsepaintu.
Samozřejmě trošku přeháním, “Awaken” není zbytečně tvrdé, je hlavně upřímně kytarové. Tak kytarové, až vás to možná zpočátku zarazí. Dvojice šestistrunek tu hraje jasný prim, nedočkáte se elektronických změkčovátek ani jiných fidlátek. “Awaken” je překvapivě neotesané, někde na pomezí hrubosti “Panopticon” (Isis) a sofistikovanosti “Sunbather” (Deafheaven), přičemž přídavná jména před oběma alby by šlo libovolně prohazovat. Ať je to jakkoli, “Awaken” si bere něco z obou, byť blíže se kloní spíše ke straně Isis.
K surovému vyznění nevede jen instrumentální složka, dost mu pomáhá i zpěv. Gabrielův hlas je hodně nejasný, jako by mu byl vlastní spíše čistý zpěv, ale on sám se nutil spíše řvát. Ve výsledku jsou pak vokály první složkou alba, o které nemohu mluvit v dobrém. Nevadí mi ani tak to, že jsou neustále trošku falešné, jako spíše neutuchající pocit, že Gabriele zpívá způsobem, na který jeho hlas není stavěný. Dopomáhá tím albu k neotesanému vyznění, bere mu však část uvěřitelnosti.
Pojďme ale k hudbě, o kterou tu jde především. “Awaken” je relativně krátké (pouhých 35 minut), a tak jsem ho vlastně po celou dobu seznamování považoval za pouhé debutové EP, dokud jsem se z webu kapely nedozvěděl, že jde ve skutečnosti o plnohodnotné album. Ať je to jakkoli, 35 minut se nakonec ukázalo jako dostatečná porce hudby, neboť to na nasátí post-jakési nálady bohatě stačí.
Strategie kapely je poměrně jednoduchá. Hluboko naladěné kytary do vás hustí jeden přímočarý riff za druhým, zatímco basa trošku upozaděně duní v rytmické harmonii a bicí celou tuhle souhru kryjí zezadu a ze stran, a to zejména hodně řezavými činely. Zatímco rytmická kytara obměňuje riffy jen hodně nerada, druhá kytarová stopa hraje hlavně na city a do všeho tak vnáší příjemné post-rockové nálady v podobě vysokých tónů.
Amouth dobře pracují s dynamikou, díky čemuž jejich hudba není příliš jednotvárná. Intenzita jejich hry se tak pravidelně mění, a to na celé škále od atmosférických tichých meziher po napjatou vřavu. Díky tomu není problém poslechnout celou “The Priest”, nejdelší skladbu alba, bez chvíle ztráty pozornosti. Tím se však dostávám ke druhému (po zpěvu) problému “Awaken” – je prakticky jedno, jak dlouhou skladbu právě posloucháte, protože “Awaken” zní jako jedna dlouhá píseň a tak k ničemu není, že je rozděleno do šesti stop. Všechno, momenty tvrdé i měkké, hlasité i tiché, začátky či prostředky skladeb, vše zní v podání Amouth tak nějak stejně. Je to příjemné na poslech, ale pokud si ani po mnoha posleších nedokážu pustit náhodnou skladbu z alba a určit alespoň orientačně, kde v tracklistu se nachází, je něco zjevně špatně. Možná je to vina tempa, které kapela drží neměnné prakticky po celou hrací dobu, možná je to hrubý zvuk, ve kterém se ztrácím. “Awaken” prostě není zapamatovatelné.
Líbí se mi, že Amouth sice jedou na dnes módní vlně, ale zároveň se snaží pádlovat proti proudu. “Awaken” není póza, je to upřímná kytarová hudba od kapely, která ví, co chce hrát. Není ale dotažená do konce. Amouth mají dobře nakročeno, před nimi je však ještě hodně dlouhá cesta.
Post scriptum: Recenzi jsem uzavřel na posmutnělé notě, až při posledním poslechu jsem však dokázal nalézt naději tam, kde jsem ji dříve nezpozoroval, a totiž na úplném konci alba. Závěrečná “Departure” se svým předchůdkyním vymyká v první řadě tím, že má zřetelnou, byť primitivní strukturu. Je to jedna dlouhá gradace, v níž zřetelné obrysy dostanou kytary až po první minutě a bicím trvá další dvě minuty, než se vynoří z dalekých mlh. Opravdu rozjíždět se skladba začíná až po minutě a trvá ji další minutu, než se opravdu rozjede, jen aby po pár desítkách sekund zase začala utichat. Já vím, nejde o nic převratného, ale i tak je sympatické vědět, že si Amouth věří natolik, že nechají posluchače šest minut čekat na vyvrcholení, které se ve výsledku ničím neliší od všech ostatních tvrdých momentů alba. Z nějakého důvodu je mi taková drzost sympatická a “Awaken” v mých očích o něco pozvedá. Možná, že bych vám ho na poslech přeci jen doporučil.