 |
| Země: Finsko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 9.1.2016 Label: Naturmacht Productions Tracklist: Hrací doba: 51:59 Odkazy: K recenzi poskytl: Naturmacht Productions
|
Existuje nespočet způsobů, kterými lze nacházet novou hudbu. A je také hromada způsobů, jimiž vás může nějaká kapela či sólový hudebník zaujmout ještě dříve, než od nich vůbec zaslechnete první notu. Často to může být například nějaká personální spojitost s vašimi oblíbenci, jindy hraje roli například důvěryhodný label, občas vás zase k poslechu může postrčit doporučení kamaráda s podobným vkusem. Při namátkovém brouzdání a probírání se nahrávkami však u mě často hraje roli i vizuální stránka alba – tedy obal. Jistě, artwork je u desek ošemetná věc, jež by se do hodnocení samotné muziky asi neměla moc montovat, na druhou stranu ale často reprezentuje první dojem, který může takový hudební počin na člověka udělat. Pokud vás nezaujme, často můžete přehlédnout jinak geniální album, naopak se občas stane, že vás osloví solidní obal, abyste pak zjistili, že samotná hudební složka stojí za… no, diplomaticky řečeno ne za moc. A to je i případ desky, o níž bude pojednávat dnešní recenze.
Pravda, v případě alba „Hyperborea“ od Ancestors Blood to nebyl jen pěkný obal, co si říkalo o to, abych ho vytáhl z hromádky nahrávek, jichž nám do redakce proudí kvanta. Ačkoliv byl jsem vůči žánrovému zařazení pagan black metal skeptický vzhledem k tomu, kolik trendových kapel hrajících navzájem podobnou muziku se svého času vyrojilo, zde jsem čekal něco trochu jiného. Mezi reakcemi na album jsem totiž narazil na hlasy připodobňující zvuk kapely například k raným Dimmu Borgir, ba dokonce k Emperor či Enslaved. Proto jsem si říkal, že by se mi něco takového mohlo líbit. Vzhledem k žánru jsem čekal něco trochu bližšího například ke Крода. Jaké pak nastalo překvapení, když mi při prvním stisknutí tlačítka „play“ spustil do sluchátek banální a předvídatelný chřestivý black metal s komickými klávesami.
Což o to, fakt, že kapela po instrumentální stránce nedosahuje nějaké přehnané preciznosti, ještě automaticky neznamená, že se jedná o nějaký škvár. Existuje spousta uskupení, jež z této slabiny ve výsledku udělají svou přednost – například když se jim podaří vybudovat naprosto fenomenální atmosféru a misky vah vyváží silnými nápady. To se ale v případě desky „Hyperborea“ nestalo. Snaha o vybudování majestátní atmosféry je zde sice patrná, provedení ovšem kulhá přinejmenším na jednu nohu. Mohou za to především ony vzpomínané klávesové rejstříky (navíc v průběhu celé desky slyšíte snad jediný, a to velmi umělé smyčce), jež zkrátka připomenou spíše plytké cvrlikání čím dál tím úděsnějších powermetalových krajanů Sonata Arctica, než že by byly schopny navodit autentickou majestátní atmosféru. Ve spojení s jednoduchými kytarami a relativně stereotypní rytmikou v průběhu celé desky je tohle zkrátka stále blíže lacinému krčmářskému folk metalu nežli tomu, oč mi přijde, že se Ancestors Blood chtějí snažit.
Samotné nápady jsou pak přehlídkou klišé – a to jak relativně schůdného, ba příjemného, tak i toho, o nějž byste raději neopřeli ani koště. Jako celek však deska nezanechá v člověku žádný moc výrazný dojem. Stejnorodá, relativně unylá – balancující na hranici lehkého kýče a neobratného undergroundu. Kladem budiž alespoň patřičně krákavé vokály, které se snaží dát vzpomenout na časy, kdy člověk entuziasticky protáčel staré Enslaved. Jinak album disponuje relativně obyčejnými nápady – čas od času sice potěší nějakým detailem, ale výsledný dojem je stejně utopen v monotónnosti.
Za velký kompoziční problém jednoznačně považuji neustále opakování, jednotný rytmus a melodický základ všech kompozic. Pokud se i „Rite of Passage“ nese celých deset minut v naprosto stejném duchu, nedisponuje žádným zpestřujícím vývojem a celou dobu přesně víte, kam směřuje, nutí se pocit, že by se klidně dal napsat program, jenž by tu muziku za ty hudebníky psal. To, co tak v člověku uvízne, je zatraceně vlezlý motiv z „Autumn (Metsäpirtti Part II)“, což je v podstatě naprosto klasický, lehce modifikovaný melodický postup, který se zahryzne do mysli asi především kvůli tomu, kolikrát je ve skladbě opakován. Čas od času se Ancestors Blood snaží vygradovat kompozici prostřednictvím sóla, avšak většinou čerpají ze samotného zvuku kytary, nikoliv z nějakého příliš zajímavého nápadu. Ve chvíli, kdy je pak celý sound stále dotvářen lacinými klávesami, na žádné velké vyvrcholení skladby nelze pomyslet. Místy se zde objeví nějaká tu více tu méně zajímavá mezihra (například „Hyperborea“ či poloambientní intro a outro desky), obvykle opět devastována relativně povrchní snahou zaujmout atmosférou, jež kvůli těm příšerným klávesám navodí spíše ironický úsměv nežli jakoukoliv formu posluchačské satisfakce.
Pod povedeným obalem se tedy skrývá velmi slabá deska. Nahrávka snažící se kloubit black metal a atmosféru s folklórním nádechem, avšak neschopná zaujmout ničím jiným než amatérismem. Několik momentů sice dává znát, že hudebníci mají tuhle muziku skutečně rádi, ale stereotypní nápady a celkové vyznění korunované infantilními klávesovými rejstříky můj dojem z desky sráží velmi nekompromisně pod průměr. Vyhrabat tuhle desku z dvacet let starých sbírek na kazetách, jsem schopen jí brát jako slušné svědectví doby. Dnes ovšem tenhle materiál v mých očích skutečně neobstojí.