 |
| Země: USA Žánr: doom/post-metal Datum vydání: 10.5.2014 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 7/10 K recenzi poskytl:
|
Sludge a další jemu podobné odnože mám ve své podstatě rád. Jsou to žánry, které přinášejí zase jiný pohled na lidské emoce a stránky lidského života. Navíc jde (stejně jako u ostatních žánrů) o dost rozvětvené odvětví, tudíž by se dalo říci, že si své v těchto bahenních vodách nalezne každý. Každopádně stejně jako u jiných platí, že těch kapel je opět opravdu hodně a scéna jakožto i posluchači už docházejí do stavu přehlcenosti. Každý máme svoje oblíbence a na nové kapely pohlížíme s jakousi nedůvěrou, byť je mi scéna a lidé, kteří ji tvoří, nesmírně sympatická. Další plusy u mě spousta skupin dostává za DIY přístup a ochotu hrát i na těch nejzaplivanějších místech o velikostech menších obýváků.
Do prvního poslechu debutového počinu (vyjma rok starého dema) americké trojice Dwell s názvem “Far Dark Helm” jsem vstupoval se značnou skepsí. Čtyři skladby (z toho tři tvoří v podstatě jednu rozdělenou na tři části), všechny bezmála deset minut hracího času, k tomu podivný rozvláčný úvod bez výraznějších motivů a podivný zvuk tomu taky nepřidal. Bez okolků, při prvním poslechu jsem to vypnul v polovině druhé skladby s tím, že se k tomu určitě vrátím, musím na to přece napsat recenzi, ale momentálně mi to tak celé lezlo na nervy, že jsem nemohl v martyriu pokračovat. Říkal jsem si, že to nakonec za moc stát nebude a vlepím tomu nějakou průměrnou známku.
Týden se s týdnem sešel, moravské počasí začalo chrlit téměř neustálé provazce deště na naše hlavy a já opět usedl k poslechu této těžce prostupné nahrávky. A hle, najednou vše začínalo pomalu dávat smysl. “To Scry on Lamentations” je masivní, veškeré jemné srsti zbavená bestie, připravená rozdrásat nepřipravené na kusy. Činí tak za pomocí temných a velice pomalých riffů dvou kytar (u této bandy absentuje baskytara) a zvířecího řevu Tuckera Adlemana. Pomalu rostoucí hradba smrdutých riffů je však náhle protržena vyhrávkami a zrychlením tempa. Ve své třetině se celá skladba najednou zvrhne v hardcorovou zběsilost, za kterou by se nemusel stydět kdejaký klasik. Ve svém průběhu však nakonec spadne zadumaného vybrnkávání s echující kytarou na pozadí.
Takový je v podstatě recept Dwell, berou si ze všeho kousek a to spojují do dlouhých monolitů, které ze začátku působí šíleně nepropustně, ale postupně odhalují své vrstvy a zažírají se svými motivy do mozku bezbranných posluchačů. Je tu špína, je tu agrese, je tu deprese. To všem smícháno v otrávený koktejl, který zaručeně infektuje mozek. Trilogie “Far Dark Helm I-III” je pak procházkou temnými zákoutími mysli. Na depresivní atmosféře přidávají i použité repliky z Lynchovy “Duny”. Ve druhé skladbě se zaměřujeme spíše na post-rockové pole, chmurné tóny v úvodu, podbarvované téměř šamanským bubnováním a drobnými vyhrávkami dohromady tvoří jakousi potemnělou mantru, která hypnotizuje a omotává do svých spárů. Většinu doby se frčí na instrumentální post-rockové vlně, ale hardcorová zběsilost následovaná totální doomovou zachmuřeností na sebe nedávají dlouho čekat. Třetí skladba zase navazuje tam, kde předchozí přestala. Přirozeně rozvede finále a celou nahrávku zakončuje. Celý koncept se týká jakési skryté kontroly lidské mysli, tedy věznění myšlenek i lidských činů. Ideální soundtrack k četbě nějaké depresivní antiutopie.
Deska přesahuje stopáží krátce půl hodinky, ale i tak je to zážitek. Jak říkám, první poslech může být přímo odrazující, ale jakmile se vám trefí tihle maníci do nálady, jste nenávratně ztraceni v jejich změti špinavého sludge. Hlavně nečekejte příliš melodických kudrlinek, tady se jede poněkud jiná, nelíbivá liga, a tak když už se ozve melodie, spíš rozhodí a znepokojí, než že by ukonejšila. Debut je vyzrálý a inteligentní. Tomuhle dejte šanci i přesto, že vám bude nadávat, blít a plivat na vás. Kdo vytrvá, nebude litovat a bude se parádně bavit.