 |
| Země: Německo Žánr: folk / viking metal Datum vydání: 1.11.2013 Label: Prophecy Productions Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Projekt Falkenbach vedený tajuplným Vratyasem Vakyasem je už tak trochu stálicí pagan metalové scény, a když předloni po několikaleté pauze pod jeho hlavičkou vyšlo album “Tiurida”, byl to velmi očekávaný návrat. S “Tiurida” pak vyšlo jasně najevo, že jestli jdou od Falkenbach očekávat nějaké změny výrazu, budou buď kosmetické nebo nejlépe žádné. Vratyas Vakyas si zkrátka našel svoji polohu (i když našel… krom debutu “…en their medh riki fara…”, který jsem neslyšel, a snad i ještě starších demáčů jde s menšími obměnami a trochou nadsázky pořád o dost podobnou muziku), ve které se cítí pohodlně a tak už to asi bude na věky věků. Jedním dechem je však třeba dodat, že ačkoli v případě Falkenbach nelze hovořit o žádném výraznějším vývoji, pořád jde o hudbu natolik kvalitní, že to vlastně ani nevadí. Ale nebylo by to pořádné nové album, kdyby v někom přeci jen nehlodal červík pochybnosti. Co kdyby… co kdyby se na “Asa” přeci jen urodilo něco nového?
A popravdě řečeno, zrovna tentokrát se to jevilo pravděpodobnějším než kdy dřív. Jak známo, vydání alba předcházel singl “Eweroun”, jehož titulní skladba nejen že byla (a pořád je) vážně výborná, ale zejména její silná akustická složka i nepatrně odlišná melodika napovídaly, že by se v podobném duchu mohl nést i zbytek řadovky, a to by byla i při zachování typického Vakyasova rukopisu na současné poměry Falkenbach docela zásadní změna. Vy, kdo čtete tuhle recenzi ještě předtím, než jste si “Asa” sami poslechli, se ale můžete zase pěkně uklidnit. “Eweroun” bylo sice pěkné lákadlo, ovšem samotná deska už jede v podstatně konvenčnějších kolejích, takže se žádné velké překvapení opravdu nekoná. Ve zkratce by se dalo říct, že je to prostě další deska Falkenbach se vším, co k tomu patří, a je to vlastně pravda. Přesto se ale “Asa” od svých předchůdců trochu liší. Ne moc, jen trochu… asi jako všechny ostatní desky Falkenbach navzájem.
Trochu o tom vypovídá už přebal desky respektive obě jeho varianty. Oproti černobílému a rytinu připomínajícímu ztvárnění základní verze “Tiurida” jsme totiž svědky návratu působivé krajinné scenerie, a to v obdobném duchu, v jakém se nesly přebaly tria desek “…magni blandinn ok megintiri…”, “Ok nefna tysvar ty” a “Heralding – The Fireblade”. Hudební analogie tohoto návratu spočívá v lehkém příklonu zpět k black metalovým kořenům Falkenbach, a to jak po hudební, tak po atmosférické stránce. U atmosféry to není tak znát, ale přesto mi připadá trochu vážnější, melancholičtější a v tom dobrém smyslu chladnější než dejme tomu “Heralding – The Fireblade” a “Tiurida” (ačkoli i tam se najdou výjimky). Slyšitelnější to je jak na konkrétních skladbách (třeba taková “Wulfarwijed” je docela solidní struhadlo), tak především na zvuku. Ten je sice technicky vyspělý a relativně dynamický, ale přesto má takovou lehounce špinavou auru, která je příjemným pomrknutím do minulosti. Nemůžu tvrdit, že je to horší nebo lepší, než celkem vypulírovaný zvuk “Tiurida”, ale je rozhodně fajn, že to nezní úplně stejně.
Těžko říct, jestli album stejně nebo podobně zapůsobí na každého. Nezpochybnitelná je naopak skutečnost, že ačkoli je “Asa” soudržné album, je zároveň docela pestré. Můžou za to jak jednotlivé skladby respektive, jejichž charaktery se tu více, tu méně liší, tak celá řada drobných detailů, které desku příjemně ozvláštňují. Ony detaily na povrch nevylezou okamžitě a je třeba album nechat, ať se trochu usadí, ale když se tak stane, “Asa” dovede opravdu potěšit, protože pak v různých momentech nečekaně ožívá. Na druhou stranu je také ale třeba dodat, že zase nejde o žádný velký zázrak od začátku do konce. Tu a tam se nějaká melodie nepovedla úplně tak, jak by bylo třeba, například celá “I nattens stilta” mě úplně neoslovila, a pořád platí, že se “Asa” nevydává nijak daleko mimo tvůrčí území svého skladatele. Album jako celek ovšem dává smysl, funguje více než dobře a hlavně baví. Hudba je to totiž pořád silně nadprůměrná a ve svém žánru pak vyčnívá ještě o něco víc.
Když jsem si “Asa” pustil poprvé, bylo to docela zklamání, ale nakonec se z něj vyklubala velice příjemná deska, která je bezpečně hodná pověsti svého tvůrce. Jistě, nejde o žádný kvalitativní ani stylový převrat, ale čím déle o tom přemýšlím, tím víc mi připadá, že se “Asa” od svých předchůdců liší vlastně docela dost, aniž by jí to bylo ke škodě. Čím to je… pocitově bych tipnul snad trochu jinačí přístup ke kompozici, ale ruku do ohně za to nedám. Nevím, ale ono je to vlastně jedno. Důležité je, že Vratyas Vaykas přispěl do diskografie Falkenbach albem, které je prostě a jednoduše dobré.
Další názory:
Občas se mi zdá, že v hodnoceních jsem relativně často za toho kazišuka, který ničí redakční průměr, anebo naopak ten, kdo hodnotí výš než ostatní, ale tentokrát půjdu s davem a stejně jako kolega nade mnou i kolegové pode mnou udělím velmi pěkných 7,5 bodu. Ne, že by byla “Asa” nějakým extrémním zázrakem, ve své podstatě je to vlastně “jenom” docela příjemná deska… ale opravdu hodně příjemná. A navíc je přesně tohle to, co chci od Falkenbach slyšet a v co doufám, když si album tohoto projektu cpu do přehrávače. A navíc je ještě novinka a poznání záživnější než předchozí “Tiurida”, které jsem sice v dobové recenzi také dal slušných 7 bodů, ale s odstupem času bych šel aspoň o bod níže, jelikož se ta nahrávka hodně rychle oposlouchala a dnes už si na ni téměř nevzpomenu, kdežto u “Asa” cítím, že jde o počin, který si milerád pustím i za čas. Samozřejmě, v tvorbě Falkenbach se v žádném případě nejedná o nějaký převrat, Vratyas Vakyas více či méně pouze pracuje s tím, co už řekl v minulosti, jenže to pořád funguje a navíc je i přesto na “Asa” cítit oproti “Tiurida” alespoň lehký posun v tom, že je novinka o něco málo black metalovější… tedy, v rámci mezí, jelikož do čistého black metalu to má jistě stále hodně daleko, přesto se zde objeví několik pěkně ostřejších výjezdů jako ve “Wulfarweijd” nebo “Bronzen Embrace”, což album velice hezky oživuje. Dále se mi stejně jako ostatním strašně líbí “Eweroun”, ale rozhodně nepohrdnu ani takovou “Ufirstanan folk”, “I nattens stilta” nebo “Mijn laezt wourd”. Upřímně říkám, že po minulé nahrávce jsem to čekal spíš nudnější než zábavnější, ale v tomto ohledu mě “Asa” velmi příjemně překvapilo. Za mě určitě líbí.
H.
Po dvou letech tu máme opět nové album Falkenbach. Popravdě, když jsem předloni zjistil, že se s novou desku “Tiurida” Vratyas vrací k tvorbě, moc jsem na to tehdy nedal a nechal si desku proplout mezi prsty, ani ne tak proto, že tou dobou už nebyl folk metal na špici zájmu, ale spíš že jsem už ani moc nevsázel na to, že by mohlo jít o něco nového a bombastického, co by mě posadilo na prdel. Když ale oznámil letošní novinku, bylo jasné, že “Tiurida” není jen výstřelem do prázdna a Vratyas bere návrat Falkenbachu na vážnou notu, pročež jsem se rozhodl, že dám novému albu šanci, abych uzřel, co se za tu dobu změnilo a co zůstalo při starém. A krom toho i proto, že z viking metalové scény letos žádná pořádná deska ještě nevzešla. Nepřekvapivě jde stále o klasický Falkenbach. Postupy, zvuk, atmosféra – změnilo se máloco. Velmi mě ale potěšila rozmanitost novinky. Album obsahuje široké spektrum skladeb, jež se pohybuje od blackových vypalovaček jako “Bronzen Embrace” přes středně tempé klasiky typu “I nattens stilta” až k folkovým oslavám stylu ve stylu legendárního “Hávamál”, jenž má v tomto případě podobu v závěrečné písni “Ufirstanan folk”. “Asa” se poslouchá opravdu sama a jejích čtyřicet minut vám proteče ušima snad až nebezpečně rychle. Pokud bych měl vyzdvihnout pár nejoblíbenějších kusů, sáhnu asi po singlovce “Eweroun” a již zmíněné “Ufirstanan folk”, vyložně špatná však není žádná skladba. Vratyasovi se prostě povedla kvalitativně vyvážená a materiálem pestrá deska, která sice dle očekávání nepřináší nic nového, v dnešní záplavě sračkoidního folk metalu však potěší každého, kdo si pod pojmem folk metal představí něco víc než klávesovou smršť a sud medoviny.
Atreides
Desky Falkenbach nikdy nepatřily ke komplikovaným záležitostem, přesto si člověka dokážou obmotat kolem prstu na až překvapivě dlouhou dobu. Hudba, kterou komponuje jediná tvář projektu, Vratyas Vaykas, je vždy snadno rozpoznatelná, nikdy příliš neodbočí o zažitých Falkenbachovských tradic a přesto je vždy servírována tak trochu jinak. Nevím, jaký recept na to ten chlápek má, ale vždycky to fungovalo a funguje to i nyní na “Asa”. Folkověji laděné skladby střídají ty blackové, kterých je na novince požehnaně. Na tomhle projektu mě nejvíce bavily ty hitovky s čistým zpěvem hlavního aktéra, tudíž ani tady nepřekvapí, že jsem si nejvíc trio “Vaer stjernar vaerdan”, “Mijn laezt wourd” a “Ufirstanan folk”. Já myslím, že není třeba natahovat, revoluce se očekávaně nekoná, Vratyas Vaykas vydal další kvalitní porci skladeb, které rychle utečou a posluchačovy uši ušetří složitých matematických postupů. Kvůli tomu mi Falkenbach vždy imponoval a konstatuji, že “Asa” řadím do nadprůměru jeho diskografie.
Skvrn
