Země: USA Žánr: hardcore Datum vydání: 29.9.2009 Label: E1 Music Hodnocení: 6/10 Zbytek redakce hodnotí: Corey(8) – 6/10 Seda – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

K novince Hatebreed jsem přistupoval s mírným despektem. Před vydáním totiž kapela rozhlašovala, že si tam každý najde to svoje, a když tohle někdo řekne, já osobně to chápu jako snahu o oslovení většího počtu lidí, nebo-li cestu kompromisu, což je něco, co nemám zrovna v oblibě. Jasně, občas se ukáže, že se jedná pouze u můj předsudek a deska je kvalitní, jenže u “Hatebreed” se mé obavy vyplnily.

Abychom si rozuměli hned od začátku, rozhodně netvrdím, že je “Hatebreed” shit, to vůbec, přesto mám ale z alba mírně rozpačitý pocit. Kapela si sama na sebe upletla bič v podobě snahy o oslovení širšího spektra vyznavačů tvrdé muziky, a to mi radost zrovna nedělá. Neříkám, že progres nesmí být, ale jestli Hatebreed budou chtít i příště pokračovat tímhle stylem, asi je už na jejich cestě nebudu moct následovat.

Album ale začíná pěkně. První song “Become the Fuse” je přesně tou nakládačkou, jakou mám od Hatebreed rád. Kdo slyšel předchozí fošny, ví, o čem mluvím. Zato hned v druhé “Not My Master” se objevuje ono “něco navíc” (nazvěme to třeba snahou o multižánrovost), co mně osobně nesedí. V předehře refrénu se objevuje kytarová vyhrávka, která mi do stylu kapely prostě vůbec nepasuje. V tomhle případě mě to ale ještě neirituje nějak moc. Pořád nezahazuji flintu do žita a čekám, co se na mě z reprobeden vyvalí dál.

Několik dalších písní se mi vesměs líbí, některé víc (povedená videoklipovka “In Ashes They Shall Reap”), některé už méně (“Hands of a Dying Man”). Že mé obavy nakonec byly oprávněné, se naplno projevuje až v songu “No Halos for the Heartless”, kterou totálně kurví jakýsi popěvek, jenž na mě prostě působí jako přestřel. Tohle teda ne. Další “bomba” je “Every Lasting Scar”, kde se Jamey Jasta snaží jakoby o neřev, což mi naprosto trhá uši. A právě takovéhle “prkotinky” jsou tím, co mi na albu vadí.

Čím víc se “Hatebreed” blíží ke svému konci, tím horší pocit z ní. Když album poslouchám teď, končím někde kolem pátého songu a jsem spokojený. Oproti předchozímu “Supremacy” se tak jedná o citelný propad, čemuž napovídají i o dost nižší prodeje. Snad to pro Hatebreed bude signálem pro návrat k tomu, co jim jde nejlépe. Nepochybuji sice, že by nové písničky zanechaly kotle pod podiem chladnými, to mně osobně ale nestačí…