Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 14.9.2018 Label: Folter Records Tracklist: 01. Intro 02. The Eternal Darkness I Adore 03. Pandemonium 04. Black Drapes 05. Reaping the Flock 06. Canticle of Thorns 07. Hopestrangler 08. Gruesome Portrait 09. Devourer of the Night Hrací doba: 44:15 Odkazy: facebook

Italští Kult jsou v jistých ohledech trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu mám u nich pocit, jako kdyby se jednalo o stálici blackmetalové scény, a přitom je jejich diskografie relativně chudá. Což o to, doba vzniku se datuje už relativně dávno (2002), ale nahrávek za tu dobu zas tolik nebylo. Letošní „The Eternal Darkness I Adore“ je teprve třetí dlouhohrající – na svět přišla přesně pět let po minulém záseku „Unleashed from Dismal Light“.

Podobně nerozhodně si nemohu ani vybrat, jestli a nakolik jsou Kult známou kapelou. Nemyslím si, že by Kult byli úplně neznámí. Subjektivně si myslím, že přinejmenším v rámci italského black metalu má jejich jméno nějaký zvuk. V tomto ohledu asi nelze přehlížet ani vliv protřelých muzikantů v sestavě. Vokalista Tumulash aktuálně hraje na basu v Chaos Invocation a v minulosti se mihnul i u Borgne, Valkyrja nebo Deathrow. Největší „star“ samozřejmě sedí za bicími – Gionata Potenti, jehož mamutí portfolio ani nemá cenu vyjmenovávat (zájemci nechť se podívají sami).

Na straně druhé se mi ale zdá, že se Kult nedostává nějaké vysoké pozornosti z širší obce a že zůstávají stát trochu ve stínu (nikoliv nutně kvalitou) skupin, které jsou mediálně mnohem vděčnější. A přitom Italové produkují vlastně docela sympatickou muziku. V jejich případě by asi bylo bláhové očekávat jakékoliv průkopnictví, vizionářství nebo hledání nových žánrových obzorů. Kult praktikují prosté žánrové řemeslo, nicméně to dělají způsobem, jehož si vlastně docela cením.

Z hudby Kult jsem měl totiž vždycky dojem jakési poctivosti, upřímnosti a snahy udržovat při životě plamen žánru bez ohledu na současné trendy nebo stylové proudy. Z tohoto prohlášení mohou mnohým naskákat osypky, ale pokud se takový přístup potká s dobrými skladatelskými schopnosti (protože ne každý, kdo má talent black metal poslouchat, má i talent jej hrát) a s věrností peklu (netvařte se, holomci, že nic takového v black metalu není!), pak z toho může vylézt hodně fajn záležitost. U Kult právě takový pocit mám.

Dokonce bych si i dovolil tvrdit, že „The Eternal Darkness I Adore“ je doposud nejlepší deskou skupiny. Líbí se mi, že Italové nemají potřebu dávat nové album ven co dva, tři roky a klidně si dají delší oddech, dokud se na nahrávku nenastřádá dostatek nosných nápadů, aby to vystačilo na kvalitní počin. Možná v tom má prsty i vytíženost některých členů jinde (kurva nechápu, jak to ten Potenti může stíhat… asi je fakt potentní, haha!), kdo ví. Mám nicméně dojem, že Kult si kvalitu svých řadovek hlídají, což je samozřejmě dobře.

A ten důvod, proč mi „The Eternal Darkness I Adore“ přijde jako nejlepší dlouhohrající počin Kult? Subjektivně bych řekl, že letošní novinka je skladatelsky nejpropracovanější a může se pochlubit větší hustotou těch fakt dobrých pasáží. Což o to, i „Winds of War“ a „Unleashed from Dismal Light“ měly nesporně svoje kvality, ale po nějakém čase se mi nakonec přece jenom docela obehrály. „The Eternal Darkness I Adore“ zatím drží déle.

Nevěřím tomu, že „The Eternal Darkness I Adore“ otevře Kult cestu do široké povědomí. Při dnešním přesycení scény se deska docela ztratí a nedostane se jí tolik pozornosti jako jiným spolkům. Což ostatně naznačuje i skutečnost, že počin vyšel bez většího humbuku. Na jednu stranu je to možná škoda, ale na druhou je to tak možná i dobře. V rámci svého pojetí black metalu se každopádně jedná o kvalitní fošnu, která jistě potěší ty, kdo ji chtějí slyšet.

Země: Itálie Žánr: black metal Datum vydání: 16.10.2013 Label: Folter Records Tracklist: 01. Specter’s Recurrence 02. Malicious Metamorphosis 03. Exercitus Mortorum 04. To Flagellate Life 05. Raging Curse Upon Man 06. Into Deadly Coils 07. Sons of Nightfall 08. Senza Pace Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Metal Promotions

Povězme si upřímně… co lze asi tak čekat od kapely, která si vystupuje v paintu, veškeré její fotky i obaly jsou striktně černobílé a navíc si do svého názvu vetkne hrdé slovo Kult. Pokud vás byť i jen náznakem napadlo něco o black metalu, pak je váš odhad naprosto správný.

Italská čtveřice vznikla na začátku tohoto tisíciletí, ale soudě dle obsáhlosti diskografie, pánové asi nemají potřebu sypat nosiče se stejnou kadencí, s jakou své blastbeaty sype světoběžnický bubeník Gionata Potenti, jenž mimo Kult hraje či hrál asi tak ve stovce kapel (namátkou třeba Glorior Belli, Acherontas, Hiems, Benighted in Sodom, Tundra, Handful of Hate, Frostmoon Eclipse, Tumulus Anmatus, jako host se mihl i v českých Silva Nigra… má toho na triku fakt kotel). To v překladu znamená, že Kult doposud spáchali jedno demíčko, jeden split se srbskými kolegy The Stone a v roce 2006 dlouhohrající debutovou fošnu s názvem “Winds of War”, jež nabídla dost konzervativní a syrový black metal, nicméně v kvalitě více než solidní…

Přestože druhá placka “Unleashed from Dismal Light” vychází po celých sedmi letech od svého předchůdce, nečekejte nějakou velkou změnu od hudebního výraziva, které bylo zmíněno už v souvislosti s debutem v předcházejícím odstavci. I od novinky by měl tedy člověk očekávat black metal v čistokrevné žánrové podobě, docela syrovou a dost špinavou produkci, chrastivé kytarové riffy, typický black metalový vokál… to všechno tam je v míře opravdu vrchovaté.

Jenže i přesto, co bylo právě řečeno – jakkoliv vše vyřčené není nic než pravda -, není “Unleashed from Dismal Light” primitivní hoblovačkou, v níž by kapela na začátku nasadila blastbeast, bzučivý riff a v tomto duchu do toho řezala celých (v tomto případě) 43 minut. I přes značnou syrovost, špínu, starou školu a pravověrnost je totiž muzika na “Unleashed from Dismal Light” vlastně poměrně pestrá… ve výsledku až nečekaně hodně pestrá. Kult si totiž dost často pohrávají s tempem svých skladeb a opravdu dokážou se strukturou těch písní pracovat. I když v podstatě každý kus z osmi přítomných má svůj vlastní nosný motiv, jenž kompozici táhne kupředu, vždy se nějaké pasáže promění a obmění, díky čemuž “Unleashed from Dismal Light” rozhodně nelze nazvat monotónní nahrávkou. To má za následek hned dvě věci, které jsou ve výsledku obě hodně příjemné a chvályhodné – album působí poměrně rozmanitě a posluchač se rozhodně nenudí, zároveň jsou však všechny songy právě díky oněm jasně daným nosným motivům mezi sebou bezpečně rozeznatelné.

Potom, co v předcházejícím odstavci zaznělo, už asi nebude příliš překvapivé, když nyní prohlásím, že zde není problém narazit jak na charakteristické mrazivé vichřice, tak i třeba na střední tempo jako v “Sons of Nightfall” či “Raging Curse Upon Man”, pomalejší kusy typu “Malicious Metamorphosis” (obzvláště ta je hodně povedená), ale i záležitosti jako “Exercitus Mortorum”, kterou zdobí vyloženě chytlavý riffy, při němž má člověk okamžitě chuť začít podupávat nohou do rytmu, mlátit hlavou, případně si i zahoblovat na nějaký ten imaginární instrument. K tomu navíc přidejte další poměrně určující ingredienci “Unleashed from Dismal Light”, jíž jsou melodie a různé kytarové vyhrávky. Těch se totiž Kult vůbec neštítí, spíše naopak – a s docela zjevným zanícením je dávkují v celém průběhu nahrávky. Těžko vyzdvihovat nějaké konkrétní, jelikož ta deska je jimi vlastně docela narvaná… rozhodně víc, než byste asi čekali.

Tohle asi zní už docela lákavě, ale někdo by mohl položit zajímavou otázku… všechna ta melodičnost a relativní proměnlivost… netříská se to náhodou trochu s tou domnělou pravověrností Kult? Jak to tedy je? V tom je právě v ten vtip a zároveň věc, který se mi na “Unleashed from Dismal Light” líbí možná nejvíce – vůbec nijak se to mezi sebou nemlátí. Melodie nijak nebrání tomu, aby Kult stále zněli hodně syrově, a syrovost ani v nejmenším není překážkou tomu, aby kapela používala relativně velké množství melodií.

To všechno dává dohromady počin, který sice ani omylem není nějakým totálně kulervoucím majstrštykem, ani nepatří mezi to nejlepší, co v letošním roce v rámci žánru vyšlo, ale rozhodně je povedený, kvalitní, zábavný, poctivý a uvěřitelný. I když se Kult na první pohled tváří hodně, hodně ortodoxně a svým způsobem takoví i jsou (ostatně, stačí se podívat jen na přiloženou fotografii), ve výsledku je “Unleashed from Dismal Light” navzdory své špinavosti počinem, jenž je úplně bez problému poslouchatelný i pro lidi, kteří zrovna nejsou zatvrzelými fanoušky podzemního black metalu. Zároveň s tím je to ovšem i album, jež je dostatečně zlé právě i pro ty zatvrzelé příznivce podzemního black metalu. Až by se chtělo říct, že je hudba Kult pojítkem mezi black metalem, který je stravitelný pro všechny posluchače metalu, a black metalem, který patří do nejhlubší stoky undergroundu, a to aniž by kapela ztratila svou tvář a aniž by i ten nejortodoxnější příznivec žánru mohl pochybovat o jejich stylové příslušnosti.