“Dead Harvest” je teprve druhým albem těchto švédských death metalistů. Pokud vám název skupiny nic neříká, tak fanouškům Amon Amarth určitě připomeneme jméno bubeníka této skupiny, Fredrika Anderssona, který skupinu dal dohromady a dá se i říci, že jí šéfuje. Skupina vznikla v roce 1991 pod názvem A Canorous Quintet, pod nynějším názvem fungují až od roku 2005, první album nese název “Insidethe Machine”. This Ending se navrátil do Offbeat Studio ve Stockholmu a po dvou měsících práce bylo album konečne hotové. Napsaných písní bylo opravdu hodně, ale nakonec bylo vybráno pouze deset. Další dvě písně však budou zveřejněny na evropském vydání tohoto alba. Skupina nezaostala ani ve výrobě videoklipu, zfilmovaná byla píseň “Parasites”.
Vše začíná výtvorem “Trace of Sin”, která má vše, co má otvíračka mít, rychlé a hlasité bubny, skvělý počáteční riff a správný death metalový zpěv. Druhá “Parasites” se nese v podobném duchu, sice se mi zdálo, že je trochu pomalejší, ale stále výborná. Dále je na řadě má oblíbená “Machinery”, bicí neopouští svojí skvělou rychlost a čeká vás tu další vynikající riff. “Instigator of Dead Flesh”, čtvrtá pořadová pecka, bubny zde již nejsou tak rychlé jako v minulých písničkách, ale zato pro kytaroholiky je tu skvělé sólo. Pod číslem pět se skrývá “Dellusionists”, ta se nese v podobném duchu – rychlé bicí, spravný death metalový zpěv a chytlavý riff. Šestá “Army of the Dying Sun” má perkusionistický úvod, dále se pak ale rozjede a přišlo mi, že bubny jsou stejně rychlé, kytara je více slyšet, přijde mi ale, že zde je pomalejší zpěv, který se i více táhne. Další tři písně – “Dead Harvest”, “Tools of Demise” a “Deathrade” – jsou víceméně stejné a není důvod je zde více rozepisovat. Desátou a poslední písní je “The Asylum”, která se s vámi rozloučí ve velkém stylu. Užijete si zde delší, vysoké kytarové sólo, ke konci se píseň pomalu ztišuje a “Dead Harvest” končí.
“Dead Harvest”, druhá pořadová práce Fredrika Anderssona a spol., má velice kvalitní bicí, vůbec jedny nejlepší, co jsem v poslední době slyšel, Fredrik se předvedl. Nicméně někteří fanoušci si stěžují, že toto není již melodický death metal z prvního alba, ale pouze death metal. Pokud máte rádi severský death metal, doporučuji toto ozkoušet.
Země: Velká Británie Žánr: melodic death metal Datum vydání: 18.10.1993 Label: Earache Records
Tracklist:
01. Buried Dreams
02. Carnal Forge
03. No Love Lost
04. Heartwork
05. Embodiment
06. This Mortal Coil
07. Arbeit Macht Fleisch
08. Blind Bleeding the Blind
09. Doctrinal Expletives
10. Death Certificate
11. This Is Your Life
Carcass, mršina, která se stala legendou v oblasti grindcoru a stanovila nejeden nový standard v extrémní hudbě. Společně s Napalm Death vyšlapávali cestu tomuto žánru, přičemž museli překonat nejednu překážku na své dlouhé cestě. Jak plynula doba, plynula i rozhodnutí jednotlivých členů skupiny. Z prasečího goregrindu se pomalu, ale jistě stával death metal, jehož růst vyvrcholil plně na desce „Necroticism – Descanting the Insalubrious“. Pro nás je ale klíčová deska „Heartwork“, která prorazila s obrovským úspěchem a zároveň působila dospěleji než kdy předtím. Že na věku nezáleží, platí v tomto případě naprosto dokonale. Albu je sice necelých 16 let, přesto obsahuje mnoho šťávy a energie zabalené na cesty, jak bylo řečeno v prapodivné reklamě na Tatranky. Hoďte za sebe všechny dnešní kapely a najděte si cestu k „Heartwork“, rozhodně za to stojí. Další část našeho retro putování je tu, držte si příčesky, jedeme z poklopce.
Co přiměje kapelu takového ražení, jako je Carcass, aby přesedlala na čistý death metal? Jak jsem již řekl, je to hlavně doba a dospělost jednotlivců. Abych se vyhnul pranýřování, fanoušci tzv. „blití do mikrofonu“ se také dočkají svých chvilek. Sice se ustoupilo od všudypřítomné morbidity, ale zvuk a technika byla vypilována takřka na samotný vrchol. Pokud se zaposloucháte, zvuk desky zní i dnes naprosto čerstvě a svěže, jako by vyjel přímo z pece studia. Na pozadí je sice neustále takový jemný šum, který dává desce lehký nádech prostředí takovéto hudby. Na tvorbě se podíleli přímo celkem čtyři lidé, pokud vynecháme všechny asistenty ve studiích, manažery, jednatele a příbuzné členů Carcass. Jeff Walker obstarává mistrně baskytaru a vokály zároveň. Bohužel právě vokály jsou při delším poslechu velice monotonií. A jak zpěv působí stereotypně, celkový dojem z desky jde do kytek.
Byl bych nerad, kdyby mne někdo chytl ihned za slovo, jelikož se jedná o názor člověka, jehož uši jdou do hajzlu rychleji a rychleji. Jedno ale Jeffovi nelze upřít. Opravdu moc na sobě zapracoval. Kytary. To je kapitola sama pro sebe. Už během první písně si vyslechnete krásné kytarové riffy, které se do uší zařezávají jako pila do čerstvě nařezaného dřeva. O tuto špinavou prácičku se starají Michael Amott (zakladatel Arch Enemy) a Bill Steer (ex-Napalm Death) a nutno dodat, že vědí, jak své řemeslo dělat kvalitně. Právě neustále přítomná kytarová sóla jsou jedním z lákadel této desky. Možná si představíte pod pojmem extrémní hudba (kterou death metal nepochybně je) pouze šílené řinčení a neposlouchatelné melodie, ale není tomu tak. Tedy alespoň ne v roce 1993. Celé putování po sestavičce zakončíme u Kena Owena, který se chopil paliček k bicím. Celá sestava je, dá se říci, tak trochu hvězdná, možná proto je právě album „Heartwork“ stále považováno jako jedno z nejlepších v historii a nejen historii kapely. Názor vám brát nebudu, je to přeci jenom otázka vkusu. V roce 2008 se navíc dočkala deska své dvou diskové reedice. Nás ale stále zajímá originál, který je a byl pouze jeden.
Už samotný obal desky vzbuzuje neobvyklé myšlenky. Kde je krev, maso, střeva, utrhané končetiny a všechny ty věci, které k tomu patří? Přesně tohle si říká nejeden obyčejný posluchač. Pro zřejmě záměrné účely byla použita podoba sochy, kterou vytvořil H. R. Giger v 60. letech. Tento symbol vyobrazuje život člověka. Lze tedy mezi tím najít nějakou souvislost? Pokud nám to neřekne sama hudba, tak asi nikdo. Teď už ale ke slibovanému rozboru desky, která se prakticky celá odehrává v takovém středním tempu. Pokud si srovnáte dnešní death/grindcore desky, uvidíte značný rozdíl, který se během těch několika let odehrál. Tam, kde jsou starší desky dělány spíše s citem a úctou, ty dnešní se musí ohlížet na spousty faktorů kolem. Nějaká svoboda je už dávno pryč. Proč to říkám? „Heartwork“ je právě taková deska, která je něco jako veterán mezi auty. S rostoucím časem a opakovaným poslechem si člověk uvědomuje, kde ostatní selhali. Teď už ale opravdu dost.
Vše začíná písní „Buried Dreams“, která se pomaličku rozjíždí boucháním do činelů a klidným kvikotem kytar. Jak jsem řekl, první píseň dokáže naznačit mnohé. Pokud se vám zalíbí právě první song, je veliká šance, že se vám do noty dostane i celé album. Jako intro skladba působí celkem nezvykle, přesto vám bude ihned jasné, proč je právě ona úvodní částí. Následuje „Carnal Forge“. První ostřejší song zahalený silným politickým podtextem. Tím se samozřejmě myslí různé válečné konflikty, díky kterým to odnášejí nevinní lidé. Ke konci se vaše uši dočkají smršti instrumentů. Vše náhle zrychlí, kytarové riffy přitvrdí, což platí i u bicích. Proklatě dobrá věc, jež patří k těm lepším z celé desky. Jako čtvrtý track je i pilotní singl „Heartwork“, který se etabloval jako jeden z mála na prvních příčkách i ne pouze metalově zaměřených žebříčků. A nutno dodat, že se jedná o jeden z těch melodičtějších kousků, na něž se můžete spolehnout. Decentní, v ničem nepřehání a dostane vás na tu správnou vlnu. Kdo se chce přesvědčit, nechť se koukne na ukázku, která je přesně pod odstavcem.
Pomalu, ale jistě se blížíme k druhé části alba. „Embodiment“ má tendenci postupně zrychlovat a poté zase razantně zpomalit. Tempa se tu střídají jak důchodci na veřejných toaletách, což však nezachrání dle mého názoru spíše jednotvárnější píseň. Nejpříjemnější částí jsou vokály, které jsou stylově namixované a způsobují v některých částech lehčí ozvěnu. Raději pokročme. Dostaňme se až k ukázce „Arbeit macht Fleisch“. Tedy v překladu něco jako „Práce dělá maso“ (nechtějte s mou úrovní němčiny pokročilejší analýzu názvu, prosím, děkuji), což je samozřejmě narážka na jedno z fašistických hesel, které je vyryto i na bráně Terezínské pevnosti. Pokud se zaposloucháte do textu, nelze si nevšimnout grindcore prvků, právě díky morbiditě, jež je obsažena v celkovém podtextu a textu. Nic to nemění na tom, že se jedná o skladbu, která se vám zaryje do mozkových kanálů v podstatě hned. Chytlavé kytary a rychlé tempo jsou hlavním tahákem této vypalovačky. Aniž byste se nadáli, vše náhle končí sympatickou „Death Certificate“, která zakončuje celou desku sytě znějícími kytarovými riffy.
A je konec přátelé. Celá deska trvá kolem 42 minut, které vám ale uběhnou zatraceně rychle. Pokud se považujete za posluchače takovýchto žánrů, neměla by vám tato nahrávka ujít. Mohli bychom si krok po kroku projít jednotlivé stopy desky, ale nemělo by to smysl.
Hoši moc dobře věděli, co dělají, když natáčeli. „Heartwork“ zní vskutku nadčasově a i přes lehčí stereotyp v některých částech si zaslouží dosti vysoká hodnocení. Nebýt jich, bůh ví, jak by se situace vyvíjela až k dnešnímu dni. Rychle zaběhněte do obchodů pro jeden výlisek. Deska si ode mne odnesla 9/10, což naprosto nic neznačí. Nemusí se vám líbit, ale měli byste ji respektovat.
Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 21.9.2007 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Blood on Your Hands
02. The Last Enemy
03. I Will Live Again
04. In This Shallow Grave
05. Revolution Begins
06. Rise of the Tyrant
07. The Day You Died
08. Intermezzo Liberté
09. Night Falls Fast
10. The Great Darkness
11. Vultures
Hodnocení: 8/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6,5/10
Mr.Seven – 8/10
Ještě než začnu, rád bych poděkoval za vaši přízeň a hlavně trpělivost, kterou jste mi poskytli přes prázdninové měsíce. Určitě také znáte pracovní vytížení, takže mě snad pochopíte. Nicméně dost již bylo řečí a vrhněme se na recenze!
Zatímco se většina lidí potila na koupališti, švédská melodic deathmetalová banda Arch Enemy nelenila a vydala svůj už osmý počin, čímž opět rozvířila metalové vody. Arch Enemy již dávno ukázali, že své řemeslo ovládají více než dobře a jejich hudba byla vždy plná spousty tvrdých riffů, dlouhých sól, řádně tvrdých bicích a pěkně vydrnčené basy. To vše ještě zabaleno do pekelného řevu zpěvačky Angely Gossow. Jejich dřívější počin „Doomsday Machine“ u nás „vyvázl“ s celkem vysokým hodnocením a nastavil laťku zase o něco výš. Takže, jak se „Rise of the Tyrant“ povedlo či naopak nepovedlo?
Nutno říci, těžko hodnotit. Po hudební stránce je vše tak, jak má být, nahrávka je poněkud syrovější než její předchůdce, uslyšíme více thrash rifů než heavymetalových sól, i Angelin hlas se zbavil efektů jako zdvojování atd, které trošku na minulém albu kazily autentičnost. Musím říct, že tento nový posun do brutálnějších směrů se mi velmi libí, sice už asi neuslyšíme takové sólové skvosty jako „Nemesis“, ale opravdu to nebude vadit, když zde máme písně jako „Blood on Your Hands“, které s vámi budou mlátit po místnosti s každým důrazným úderem dvojkopáku, a když se konečně z tohohle pekla vzpamatujete, tak jen proto, abyste si vyslechli úžasný, až lehce punkový refrén, po kterém vám kytarové sólo utrhne všechny končetiny a vrátí vám je zpět v jiném pořadí. Jestli stále budete dýchat, tak věřte, že ne na dlouho, protože Angelinin hlas vás nadobro uzemní a vy jen budete sípat po dalších skladbách.
Tak to bylo trochu prózy, nicméně jaká je opravdová realita celého alba? Věc se má tak, že „Rise of the Tyrant“ je album, které budete chtít slyšet až do posledního zadrnčení kytarové struny. Krom tedy syrovějšího zvuku, o kterém už byla řeč nás album překvapí instrumentálními party, ať už se bude jednat o španělské kytary ve výše zmíněné „Blood on Your Hands“ nebo naprosto efektní a až zamrazující sborové vokály v písní „The Great Darkness“, kde působí naprosto fantasticky jako pomalý kontrast k jinak celkem rychlé thrashové stylizaci písně. Na neoriginálnost si tedy rozhodně stěžovat nemůžeme. Na první poslech se vám bude zdát, že slyšíte pouze druhé „Doomsday Machine“, ale tahle nahrávka se vám hodně rychle dostane do krve a vy si její brutalitu bude vychutnávat s každým úderem srdce.
Abych ale zase nepřechválil, přece jen písně z předchozích nahrávek měli větší „hitový“ potenciál, což bylo dáno hlavně sóly, které se zde samozřejmě také vyskytují, nicméně převládají spíš tvrdší a místy také instrumentálnější písně, což někomu nemusí být po chuti. Ale třeba taková „Revolution Begins“, pěkně ostrý začátek, který se „zvrhne“ do sloky, kde Angela zpívá za doprovodu smyčců, akustické kytary a podladěné basy, jen aby nám potom ukázala řádně od plic vyřvaný refrén. Nevím jak vám, ale mně se tohle líbí. Hodně dlouho jsem přemýšlel nad celkovým hodnocením. „Rise of the Tyrant“ není lepší ani horší než předchozí nahrávky. Je prostě jiné. Dávám tedy pěknou osmičku, ale je to úplně jiná osmička, než dostalo „Doomsday Machine“. Přeberte si to, jak chcete.
Nedávno jsme zde zveřejnili informaci, že kapela Arch Enemy se zavírá do studia, aby nám opět mohla ukázat druhou (a velmi zajímavou) stranu death metalu. Proč druhou? Inu, nestává se tak často, aby v takovéto hudbě vokály osedlala žena, a co si budeme povídat, ani samotná hudba neoplývá klasickými death metalovými prvky. Proto jsem se rozhodl, že si pěkně zrekapitulujeme jejich zatím nejnovější počin “Doomsday Machine”.
Tak když ne tedy klasický death metal, co nám to tahle švédská pětka servíruje do našich uší? Je to opravdu takový dortík upečený pejskem a kočičkou. Texty se nám velmi často dotýkají témat jako vítězství, odpor, pravda a hlavně chuť bojovat, tedy celkem jasné power metalové znaky, a hudba nám hlavně svými kytarovými sóly připomíná v některých částech heavy metal. Tak ingredience jsou to sice pěkné, ale co z toho Arch Enemy dokázali na “Doomsday Machine” uvařit?
Rozhodně hudební dílo, do kterého se vždycky rád a znova zakousnu. Už intro, které je zde reprezentováno čistě instrumentálně, vás dostane do té správné nálady, a poutavý hlas zpěvačky Angely Gossow (jediný cizák v kapele, je to Němka) vás hned ve druhém songu pěkně postaví na nohy. A v takovémto tempu ubíhá celá nahrávka. Kytarové riffy a sóla jsou naprosto precizní, nejde jim vytknout vůbec nic. Písně jako “Nemesis” a “Skeleton Dance” jsou naprostou úžasnou ukázkou spojení tvrdých riffů a krásných sól, po kterých nezůstane jedno oko suché.
Ani bicí nejsou jen hloupým bušením bez jakéhokoliv rytmu a i když zde nemají zrovna moc prostoru, dělají co mohou. Do toho všeho vám Angela s plnou parádou ukáže, že i ženy mohou mít hlas na death metalový “zpěv” a pěkně od plic vám vysvětlí, kdo že je ten náš úhlavní nepřítel a že otroctví je už dávno za námi. Je pravda, že právě texty jsou lehce pozadu oproti ostatním kvalitám alba. Někdy zní trochu nesmyslně a dost často se opakují, nicméně na death metal je to slušný a zcela postačující výkon. Bohužel zde najdeme i dvě tři slabší písně, které mě osobně moc nezaujaly, ale takovéhle věci se odpouští. Co říci závěrem? “Doomsday Machine” bych doporučil i těm, co death metalu moc neholdují, protože spojením právě oněch výše zmíněných faktorů vzniká velmi zajímavá a kvalitní nahrávka. Nezbývá nám, než se těšit na nové album, které vyjde v druhé polovině tohoto roku.
