Datum: 15.10.2013 Místo: Praha, Cross Club Účinkující: V13, Drom, Sagittarius A, No Chance of Recovery

Nemáte občas pocit, že post-corové (a všelijaké další post-žánrům blízké) kapely se v naší kotlině množí zhruba stejně rychle, jako rostou houby po dešti? Ano? Tak to jsme na tom zhruba stejně. Když pominu dnes již legendární a nefunkční těleso Lvmen (a řadu dalších), kteří jako jedni z prvních rozvíjeli a budovali žánrovou scénu v našich končinách, jsem schopen z hlavy vyjmenovat přinejmenším tři, čtyři tělesa, která se podobné hudbě v současnosti úspěšně věnují a za relativně krátkou dobu působení si v rámci domácí scény stihla vybudovat nějaké to renomé a stabilní základnu fanoušků. A právě trojici domácích jmen a jedno zahraniční navrch nabídl onoho úterního večera pražský klub Cross.

Vzhledem k tomu, že jako někteří mí přátelé toliko neholduji drum’n’base, moje historicky první návštěva pověstného drogového doupěte, o kterém jsem zaslechl snad ještě více zkazek než o neméně proslulém Erroru, proběhla právě až při příležitosti Emocore Night. Nutno dodat, že vhodnější místo konání pořadatel akce zvolit nemohl, kombinace steampunkové a cyberpunkové výzdoby je na naší klubové scéně opravdu unikátem a skvěle dokresluje atmosféru, kterou se skupiny snaží hudbou předat. Nicméně ke kapelám a hudbě samotné. Neoblíbený post začínající formace vyfasovali domácí emaři No Chance of Recovery. Pro kapelu start opravdu nevděčný, pro mě spíše žalostný. Instrumentálně nepříliš nápaditý emocore pánové navrch pohřbili nepříliš poslouchatelným, nepříjemným vokálem, který chtě nechtě tahal za uši každého, kdo vlastní alespoň trochu hudebního sluchu. Nemůžu tedy první vystoupení večera komentovat víc, než že po první písni jsem se odebral prozkoumat všechny doposud neobjevené taje Crossu a zmizel kdesi v hlubinách, kde drumcové rytmy rozechvívaly těch pár jedinců, kteří navštívili sklepní stage.

Druhou kapelou, respektive první, ze které jsem viděl a slyšel většinu setu, byli další, mně neznámí našinci Sagittarius A. Byl mi slibován post-metal řízlý sludgem a něčeho takového se mi i dostalo. Zhruba. Nevím, jestli šlo jen o tento koncert, nebo se baskytarista v současnosti nevyskytuje v inventáři kapely, případně jestli to je záměr, nicméně mi během setu basa zatraceně chyběla. Zvukaři i kapele dalo opravdu hodně práce, než dokázali ukočírovat obě kytary tak, aby se vůbec daly poslouchat a přílišnými výškami neničily celkový dojem. Jakmile se srovnal zvuk, mohla vyniknout skutečná síla kytarových partů a celá atmosféra dostávala tajuplný nádech. Baskytara ale opravdu chyběla – jestli mám něco na nejrůznějších post- žánrech opravdu rád, bývá to propracovaná, hutně znějící basová linka, a něco takového nenahradíte ani podlazenou kytarou (leda byste byli Jucifer, kterým na bahnité pekelnosti stačí jedna kytara a bicí). Přesto bylo vidět, že i když je Sagittarius A poměrně mladé jméno, které nemá na kontě žádné album (nepovedlo se mi na internetu dohledat ani jakoukoliv prezentaci kapely [skupina má profil na Bandcampu, kde je zadarmo ke stažení počin, který vyšel 22. září – pozn. H.]), jsou sehraní a na pódiu jim to šlape, doufám tedy, že naše příští setkání dopadne lépe.

Pokud mě Sagittarius A ve výsledku příliš neuchvátili, následující kapela jasně ukázala, že současná post- generace čítá i jména, které už za sebou nějakou tu dohledatelnou stopu, navíc kritikou velmi pozitivně přijímanou, zanechali. Liberečtí Drom se pohybují na scéně zhruba tři roky, přičemž za tu dobu stihli vydat dvě alba. A jestli mě paměť příliš neklame, celý set byl tvořen právě posledním albem “Hectop”. Komplexní, zhruba tři čtvrtě hodiny dlouhý set byl pro mě jasným vrcholem večera. Hutná atmosféra budovaná postupnou gradací jednotlivých písní, ale i vystoupení jako celku byla uchvacující, především závěr v podobě písně “Hrob z ledu a kamení”. Silně emotivní, propracovaná hudební stránka navrch umocněná jedinečnou hrou mnoha světel a komorním geniem loci, jaký skýtá unikátní ornamentální výzdoba pódia, pasoval úterní vystoupení Drom na jedno z nejlepších a nejsugestivnějších, jakého jsem mohl být tenhle rok svědkem (a že už jich bylo požehnaně). Rozhodně bylo o mnoho lepší než to, které kapela odehrála minulý rok v Chapeau Rouge, a že ani tam nehráli špatně. Pánové dali do vystoupení všechnu energii, kterou po ruce měli a výsledný dojem podpořili příjemně civilním, přátelským vystupováním. Bez debat dokázali, že patří mezi jednu z nejnadějnějších kapel české scény, která může v budoucnu ještě mnohé nabídnout.

Bohužel, ze setu francouzských V13, kteří byli papírovými headlinery celé akce, jsem viděl pouze pár písní. Vzhledem k tomu, že se začínalo až po deváté (na devátou byl ohlášen oficiální začátek akce), V13 začínali hrát až po půlnoci, kdy už se začala dostavovat únava a i smysly začínaly být omámeny značně podroušeným stavem. Po pár písních jsem tedy usoudil, že je nejlepší čas odebrat se domů, ačkoliv hudebně mi jejich komorně znějící, místy až intimně laděná hudba byla velmi blízká a nebýt únavy, pokročilé hodiny a vidiny povinností, které mě následující den čekaly, jistě bych zůstal až do konce. Snad někdy příště. Celkově hodnotím večer jako úspěšný, jediná výtka na závěr putuje časové organizaci, neboť začátek o deváté je vážně vražda, obzvlášť ve všední den. I to se dá ale odpustit, obzvlášť když přihlédnu k faktu, že za jeden skvělý večer jsem nevyplázl na vlezném ani floka.