 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 43:23
|
Není pochyb o tom, že kytarový střelec Mark Tremonti zažívá v posledních letech nemalý tvůrčí přetlak, na který jsme u něj nebyli zvyklí. Když se totiž podíváme na soupis alb, pod nimiž je v posledních pěti letech podepsán, tak se při započítání všech jeho tří sólovek a poslední placky domovských Alter Bridge dostaneme k číslu čtyři. A to prosím nepočítám chystanou novinku „The Last Hero“, která se na pulty obchodů dostane již na podzim letošního roku. Tremonti je evidentně při chuti a nejaktuálnějším výsledkem jeho skladatelského rozpoložení je třetí album jeho sólové kapely Tremonti, jež se jmenuje „Dust“.
Přestože jsem o Tremonti mluvil v samém úvodu jako o sólové kapele, tak navenek vystupují pánové jako regulérní čtveřice, v jejímž čele stojí tento slovutný kytarista a která si jen tak mimochodem přisvojila za jméno jeho příjmení, ovšem Mark Tremonti opět nenechává nikoho na pochybách, kdo je v Tremonti šéf. Sám si napsal všechny texty, složil veškerou hudbu, obstarává hlavní kytarové linky, sóla a celkově stojí celá kolekce stejně jako minule výhradně na jeho instrumentálním a skladatelském umu. To má za následek, že na jednu stranu nemůže být nikdo zaskočen něčím opravdu překvapivým, na druhou však Markovi nelze upřít fakt, že si drží slušný standard, který zdobil předchozí placky „All I Was“ a „Cauterize“.
Není se však čemu divit, protože „Dust“ je vlastně dvojčetem předchozího „Cauterize“. Obě desky se narodily ve stejnou dobu, takže si s sebou novinka nese všechny klady i zápory, jaké měl právě loňský předchůdce. Ke kladům asi tolik, že „Dust“ je technicky precizně odvedená práce, protože opět vznikalo pod taktovkou Michaela Basketta a Teda Jensena. Mark Tremonti opakovaně dokazuje, že se jako zpěvák od dob debutu hodně zlepšil a jeho vcelku originální barva hlasu je hezky rozpoznatelná a do takto kytarově orientované hudby pasuje. Co se těch negativ týče, tak musím opět „vyzdvihnout“ zejména celkovou nevyrovnanost, protože i když nejsou jednotlivé skladby samy o sobě až na dvě výjimky vyloženě špatné, tak se snaží Tremonti dohromady spojit dva odlišné aspekty své tvorby a nedaří se mu to tak, jak by si asi přál.
Mark Tremonti totiž opakovaně hlásá, že do Tremonti si schovává písně tvrdší a rychlejší. Písně, jež by pod hlavičkou Alter Bridge nemohly fungovat. A má pravdu… i když jen částečně. Na „Dust“ se najdou jak proklamované heavymetalové vály, jež svou náladou nemají daleko k moderně střiženému thrash metalu, ale opět se dostalo i na klasičtější hardrockové písně v pomaleji šlapavém tempu, které slušně rozjetou jízdu občas zbytečně zbrzdí a které by úplně v pohodě pasovaly na alba Alter Bridge.
Ke skladbám samotných jen v krátkosti. „Dust“ odstartuje vypalovačka „My Last Mistake“, což je přesně ta píseň, již od Tremonti čekám. Rychlá, energická a chytlavým riffem vyzbrojená záležitost, jež se na posluchače valí s pořádným nasazením. Mark Tremonti hraje jako o život a povedený otvírák exploduje v parádním refrénu a kytarovém sóle, v němž Mark zhmotňuje svou kytarovou ekvilibristiku. V podobném duchu, ovšem v provzdušněnějším podání, pokračuje „The Cage“ a „Once Dead“. Poslední zmíněná lehce chybuje v nepřirozenosti, s jakou je do kytarových slok našroubován vlezlý refrén, ale neposlouchatelná věc to v žádném případě není.
První opravdu slabší moment přichází s titulkou „Dust“, která mě příliš nechytla hned od svého vydání, a přestože je volba této položky jakožto prvního singlu pochopitelná, protože má spolu se závěrečnou „Unable to See“ největší hitový potenciál jak zaujmout širší posluchačstvo, tak zrovna „Dust“ chybí něco, díky čemu by se neměla vrýt do paměti jen jako slabší variace na „Another Heart“ z „Cauterize“. Baladická „Unable to See“ je patetická až běda a její zařazení na album tak chápu spíš jen jako odškrtnutí povinnosti, že Tremonti nějakou tu baladu na „Dust“ nacpali a tím to hasne.
Z pomalejších písní mě vyloženě zaujala jen „Never Wrong“, která je hezky vygradovaná do explozivního refrénu, jenž je zdoben příjemnou melodií. K lepším vodám strhává vrchní kormidelník Mark Tremonti svou bárku v řízné „Catching Fire“, jež si za druhou půli vysloužila imaginární cenu za nejtvrdší věc na desce a na níž se mi líbí dobře zapamatovalné vokální melodie.
Protože jsem tady na předchozích řádcích „Dust“ několikrát přirovnat ke „Cauterize“ a častoval oba počiny jako sourozenecké, tak se nelze vyhnout jejich závěrečnému srovnání. Kdybych opravdu musel, tak bych se při hlasování o vítěze tohoto battlu přiklonil spíše k předchozí „Cauterize“, která v sobě měla napakováno větší množství energie. Ačkoliv tím nechci říct, že by všechny pomalejší písně od Tremontiho a jeho kumpánů stály za starou bačkoru, tak momenty, kdy se spoléhá spíš na přímočarý atak s přispěním jeho kytarového umění a údernými vokálními slogany, mi přijdou silnější.
Mělo tedy smysl vydávat „Dust“ a „Cauterize“ odděleně na dvou plackách? Já bych klasicky řekl, že kdyby se obě alba seškrtala a spojilo se dohromady jen to lepší, tak bychom měli čest s počinem, který by měl grády a slabých momentů zatraceně málo, ovšem takhle je výsledek rozmělněn na příliš velkou plochu, s níž má posluchač daleko víc práce, než je u podobně laděné kytarové hudby žádoucí. Pořád palec nahoru, ale už ne tak rezolutně jako minule.
